Žádné srdcebolné loučení se nekonalo, spíš pozdrav s nevítaným hostem. Lidé pokračovali v hodování, zatímco my jsme nasedali na koně na  nádvoří, kam jen tlumeně doléhal zvuk oslavy.
Dýka nebyl jediný dar, který jsem od Alaina obdržela. Když jsme vyjížděli branou ven,  zaslechla jsem volání dravce. Otočila jsem se v sedle, zaclonila si ruku proti ostrému slunci, abych zahlédla obrys kroužícího ptáka.
Z nejvyššího okna tvrze mi mával Alain a ukázal na letícího orla.
,,Starej se o něj!" zakřičel a znovu zamával.

Conomorova družina čítala dvacet vojáků, po zuby ozbrojených meči, kladivy a sekyrami, zarostlí po vzoru svého pána, podobně podmračené nátury, jedoucích na válečných koních, krásných obrovských bestiích, dobře živených, vzbuzujících obdiv i strach.
Conomorův černý hřebec převyšoval moji Sorchu v kohoutku o dobrou stopu. Pyšná obluda, svalnatý, klabonosý, s dlouhou hřívou, a ještě delšími rousy. Loupal po Sorše temně hnědýma očima a švihal ocasem.
Drobek seděl poslušně u Conomora, v bezpečné vzdálenosti od smrtonosných kopyt.
Trojice obrů.

,,Máš všechno tak veliké?" zeptala jsem se a ukázala na Conomorova koně a psa.

Podíval se na mě, v očích jiskřičky. ,,To mám, však večer uvidíš."

Země drahá, spolkni mě!
Zrudla jsem jak malina a musela se usmát nad vlastní hloupostí.
,,Myslela jsem tvého koně."
Ještě horší.

Zasmál se hrdelním smíchem. Netušila jsem, že bude tak snadné ho rozesmát.
,,S tebou bude veselo, koukám. Jmenuje se Eacharn, dovezl jsem ho z Fríska."

,,Kde to je?"

,,Na severu Franské říše."

Aha. No to jsi mi nepomohl. Pokrčila jsem rameny. Moje znalosti končily u panství sousedící s Vannes.

,,Doma ti ukážu Frísko na mapě."

Překvapeně jsem se na něj ohlédla, jestli si ze mě neutahuje.

,,Umíš číst?" vyhrkla jsem nekontrolovaně se špatně skrývaným vzrušením.

,,Ano."

Nezískal si moje srdce, ale rozhodně probudil moji zvědavost. Možná v  téhle hromadě svalů, vousů a kruté divokosti se skrývá něco zajímavého.

Před námi vyjel pár zvědů, my je o chvíli později následovali klidným klusem. Eacharn se Sorchou jeli v čele určujíce tempo celé skupiny, rozhlížela jsem se po známém kraji a vědomě potlačovala vzpomínky deroucí se na povrch jako příliš rychle se vařící polévka.
Nebudu se litovat, nebudu smutnit nad osudem, co mi bohové nachystali.
Conomor byl potichu, ponořený do svých vlastních myšlenek.

Chvilkami jsem zahlédla orla nad našimi hlavami, v uctivé vzdálenosti, plachtícího na vzdušných vírech.
Zaslechla jsem jeho volání, když jsme vyjíždeli z lesa na rozlehlou louku. Tráva voněla létem, pod nohama koní zběsile uskakovaly luční kobylky, nad květy poletovali motýli a včely, i přes dusot kopyt bylo slyšet jejich  bzučení.

Zhluboka jsem se nadechla nasládlého vzuchu a udělala přesně to, co bych udělala, kdybych jela s Alainem nebo otcem. Pobídla jsem Sorchu z mírného klusu do cvalu. Cesta uprostřed louky se táhla rovně před námi,  nebylo kam uhnout, nebo se nezdvořile ztratit.
Sorcha pohodila hlavou a zabrala. Nahla jsem se blíže nad její šíji a nechala ji pádit vlastním tempem. Slunce se mi opíralo do tváře, nad cestou se tetelil vzduch a já byla na okamžik volná. Užívala jsem si Soršinu rychlost a  obratnost.

Doběhly jsem na křížení cest označené kameny vyskládanými na sebe. Chtě nechtě jsem musela zpomalit. Dupot koní Carhaizské družiny se blížil jako zlověstné dunění hromu.
,,Možná je z Fríska a možná je to největší kůň, jakého jsem kdy viděla, ale je pomalý." Zakřenila jsem se na Conomora, když mě dojel.

,,Na to jak jsi mladá, jsi docela drzá žába." Odfrknul Conomor.
,,Dám ti náskok a nepřej si mě, až tě chytím," zavrčel temně. Ukázal na cestu mířící šikmo doprava.

Na nic jsem nečekala, otočila jsem Sorchu do daného směru a prudce ji  pobídla nohama. Vyrazila cvalem a rychle přešla do trysku, rozdováděná předchozím během. Srdce mi tepalo až v krku, svaly napnuté, mysl  soustředěná jen na pohyb koně a sledování cesty před sebou mezi špičkama  jejích uší.

Silnice z udusané hlíny se stáčela více doprava, kolem jednoduchého stavení a dvou políček osazených zelím, za kterými se táhla ohrazená  pastvina s několika kravami.
Slyšela jsem, jak se Conomor blíží.  Popohnala jsem Sorchu a ve stejný okamžik cítila, jak pode mnou zakopla o překážku, kterou jsem neviděla. Prosvištěla jsem vzduchem přes její  hlavu a rozplácla se do vysoké trávy vedle šípkového keře. Snažila jsem se popadnout dech a pochopit, co se vlastně stalo. Otočila jsem se na břicho a uviděla Sorchu, jak se sama sbírá z prachu cesty, vyjančeně koulí očima na nepochopitelnou melu. Dva muži v roztrhaných halenách a odrbaných gatích se ji snažili chytit, třetí se blížil s tesákem v ruce ke mně. Drapala jsem se na kolena, ale byl rychlejší než já. Zašklebil se, až se ukázaly černé díry po chybějících zubech, olízl si horní ret a chytil mě za rameno. Napřáhl ruku.
Ohodila mě sprška teplé lepkavé tekutiny a ke kolenům se mi dokutálela lapkova hlava. Zíral na mě vypoulenýma očima, nechutná ústa stále ještě otevřená ve slizkém úsměvu. 
Tfujtajbl. Konečně jsem se postavila, klepala se mi kolena a houpal žaludek. Koně podupávali a pofrkávali. Ve vzduchu se vznášel  pomalu sedající prach, pach krve a čerstvě otevřeného břicha.

Conomor s žuchnutím seskočil z Eacharna těsně vedle mě.
,,Asi  jsi prohrála, Tryphine," poznamenal. Kopl do mrtvoly u našich nohou.  ,,Za to, že na tebe sáhl, měl umírat pomalu a v bolestech. Tohle bylo milosrdenství."

Druzí dva leželi v kaluži vlastní krve, jeden s rozpáraným břichem, druhý rozseknutý od ramena přes půl hrudníku.
,,Waroch by si měl udělat pořádek na svém panství," řekl kysele. Otočil mě za  loket k sobě. Naslinil si palec a jal se čistit moji tvář od pomalinku  zasychajících kapek krve. Vsadila bych se, že spíš za sebou zanechával  červené šmouhy, jak válečné barvy.

,,Taranis ji přijal za svou." Zachechtal se voják vedle nás, když mi podával Soršiny otěže.

,,Nechápu, co se stalo," přiznala jsem.

,,Měli přes cestu natažené lano, napnuli ho, když jsi se hnala kolem."

,,A tvoji zvědové?"

,,Projeli tudy nejspíš dříve. Nepřekvapilo by mě, kdyby tihle mamlasové bydleli v té hujdě," mávl rukou za sebe.

Mohl být dnešek ještě horší?

Přejela jsem dlaní Sorše po plecích a zkontrolovala obě holeně. Až na drobné oděrky dopadla dobře, obě jsme zvládly přistání bezchybně. Strčila do mě čumákem, říkajíc si o pohlazení.

,,Pojedeš?" zeptal se Conomor. Stál hned za mnou, cítila jsem teplo jeho těla.
,,Mám jít pěšky?" Nechápavě jsem se na něj otočila. Na okamžik jsem zapomněla, s kým mám tu čest.
Zajel mi prsty za uchem do vlasů a donutil zaklonit hlavu. ,,Ještě jedna vtipná poznámka a pojedeš jako pytel zrní přehozená přes moje sedlo."
Přimáčkl se ke mně ještě těsněji, uvěznil mě v malém prostoru mezi jeho hrudníkem a Sorchou, která stála jako zařezaná.

Dnešek mohl být výrazně horší.

Propichoval mě ledovým pohledem a čekal, jestli nevypustím nějaké moudro, jež by mu poskytlo záminku dodržet svoji výhrůžku.
Mírně jsem zavrtěla hlavou, ale očima neuhnula.

,,Pomůžu ti." Sjel mi dlaní přes žebra, bok, stehno až na holeň.  Neuvědomovala jsem si, že jsem se celá chvěla, dokud mi nepomohl do  sedla. Chytila jsem si rozechvělými prsty otěže a několikrát zhluboka nadechla.

Zbytek cesty jsme šli loudavým krokem, od Guéhenno, poslední vesnice připadající Vannes, mi Conomor říkal názvy jednotlivých vesniček, usedlostí i potůčků. Vyprávěl hlubokým podmanivým hlasem o bitvách,  které se přes daná území prohnaly i o ničení skupiny zlodějů, která se usadila u Pleugriffet.

Slunce se skrylo za mohutné duby a dopřálo nám částečného oddychu od dusivého vedra. Les vydechoval příjemný chladivý vzduch.
Seskočila bych a zmizela v blahodárném šeru. Zula si boty a bosky se prošla temně zelenou trávou. Jen tak se ztratila.

Za  zatáčkou z lesa vystupovalo majestátní hradiště, postavené na skalním ostrohu obklopeným vodním příkopem, nad kterými čněly dřevěné palisády z  kmenů otesaných do ostrých špiček. Samotné hradiště bylo rozlehlé,  dobře dvakrát větší, než sídlo ve Vannes.
Hlavní část byla vystavěná z hrubě opracovaných šedých kamenů, do dvou pater s dvěma vysokými věžemi.

Za klapaní podkov jsme projeli přes padací most, branou, nad kterou vlál znak Carhaix, ovčácký pes na rudém poli. Drobek se protáhl kolem Eacharna, aby vešel jako první. Na nádvoří panoval čilý ruch, který jsme narušili svým příjezdem. Lidé vybíhali z hospodářských stavení, ze stájí i z hlavní budovy. Vojáci, pacholci, řemeslníci, kovář, zbrojíř, kuchtíci.
Žádné děti, samí muži. To není hradiště, ale vojenská pevnost.
S  úlevou jsem zahlédla širokou sukni. Slovy jednu. Prohlédla jsem si kyprou postavu k ní patřící až jsem dojela pohledem k vrásčité tváři  lemované šedými vlasy vykukujícími z pod volné loktuše. Opírala se rukama v bok a přes šaty měla převázanou zástěru. Kuchařka.

K Eacharnovi přistoupil robustní muž s vojenským držením těla. Vousy a vlasy prokvétající stříbrem měl spletené do copánků podobně jako Conomor. Chyběla mu levá ruka.

,,Vítej pane."

,,Mungane," pokývl mu Conomor na pozdrav.
Seskočil z koně a přátelsky poplácal Mungana po rameni.
Došel ke mně, podíval se na mě nahoru.
,,Pojď, představím tě." 

Přehodila jsem nohu přes Soršin hřbet a rázem byla nejmenší široko daleko.

Vzal mě za ruku a hřmotným hlasem řekl: ,,To je Tryphine, paní Carhaix."
Rozhlédl se po svých lidech. ,,Náleží jí vaše věrnost a poslušnost."

Narovnala jsem se v zádech a snažila na sobě nedat zdát, že mě jeho slova zaskočila.

,,Vítej, paní." Pokývl bezruký muž hlavou.

,,Mungan se stará o chod hradu. Ví o něm a o každém jeho obyvateli všechno," vysvětlil Conomor.
Vyměnili  si mezi sebou pár ryze pracovních vět, Conomor Munganovi předal pokyny, co a kdy chtěl mít zařízené, včetně naší večeře.

Nenechal mi příliš času na rozkoukání a rovnou mě vedl za ruku, svíraje ji svoji tlapou, do nitra hlavní budovy, po úzkých schodech do  obytných částí. Těžkými dveřmi mě pustil před sebou do poměrně rozměrné ložnice. Drobek se rozvalil hned za prahem. No, aspoň tudy nepotáhne.
Do  místnosti proudilo měkké světlo blížícího se podvečeru, vzdálený rozhovor lidí, klapot kopyt, údery do kovadliny a občasné kvokání a  bečení i domácká vůně vaření, čerstvého sena a kobylinců.
Po levé straně místnosti, vedle krbu, se nacházela postel s vyřezávanými čely, kde by se pohodlně vyspala celá rodina, pod levým oknem stůl s připravenou mísou vody. Pod druhým oknem stál stůl s mohutným, kůží  vyloženým křeslem. Na pravé stěně visela mapa a vedle ní největší poklad, knihovna. Neuměla jsem číst, možná proto mě knihy vázané v kůži a skrývající ve svých nitrech tajemství psaná rukou písařů, přitahovaly. U nás doma četl jen otec a druid. Knihy byly vzácné a neskutečně drahé, nesměli jsme se jich dotýkat.
Přešla jsem ke knihovně a prohlížela si kožené hřbety i svitky opatřené pečetí vyskládané do úhledných hromádek.

,,Budeš mít dost času je prozkoumat,"  zamručel Conomor.

,,Neumím číst," přiznala jsem prostě.

,,Tak ti budu číst já. Teď pojď sem."

Sevřelo se mi hrdlo a nohy ztěžkly, jakoby mi na ně někdo přivázal balvany.

,,Tryphine," jeho hlas zněl lehce pobaveně a zároveň výhružně.
Dělilo nás pár kroků, přesto je udělat mě stálo hromsky velké úsilí. Slyšela jsem vlastní tep až v uších, zpotily se mi dlaně a byla jsem vděčná, že čůrat jsem si odskočila v lese, než jsem poprvé spatřila Carhaix.
Dívala jsem se na špičky vlastních bot a prala se s nutkáním se vypařit.
,,Nepůsobíš na mě jako ustrašený zajíček, tak zvedni hlavu a dívej se." Zvedl mi prsty bradu. Stál příliš blízko. Podívala jsem se na něj, ale to mě jen utvrdilo v potřebě útěku. Prohlížel si mě s lačností a hladem, které mě děsily do morku kostí. Věděla jsem, co bude následovat, co se děje mezi mužem a ženou, jenže jsem na to nebyla připravená. Dotýkal se mě cizinec, ještě včera úhlavní nepřítel našeho rodu, muž obdařený silou zlomit mi vaz jednou rukou.
Mám strach! A nevím, co mám dělat. Můžu se vymluvit?

,,Svlékni se."