Prozkoumání hradu mi zabralo týden, Conomor mě provedl všemi obytnými částmi, kuchyní, čeledníkem, zbrojnicí, kovárnou, stájemi i sýpkami. Carhaix bylo opravdu rozlehlé, dobře zásobované a ještě lépe organizované. Při svém toulání jsem se vyškrabala po úzkých točitých schodech do nejvyšší věže, kde jsem k mé velké radosti našla Alainova orla. Dřepěl na bidlu mezi ostatními dravci a tvářil se, jako by se nechumelilo. Jediný nebyl přivázaný ke svému místu. Loupl po mně chytrýma očima a ze zobáku se mu vydralo zakřičení, zbytek osazenstva poskočilo na svých tyčkách a zanadávalo. Chvilinku trvalo, než se v šeré okrouhlé místnosti s rozměrnými dírami místo oken usadil zvířený prach, peří a nazlobené kdákání. Neměla jsem u sebe nic k jídlu, ale orel se o sebe uměl dobře postarat, zvlášť  v létě, kdy na polích myši pořádaly závody. Pomalu jsem k němu přistoupila. Alaina políbil samotný Cernunnos, když ještě spával v kolébce, tvrdila naše maminka a nejspíš měla pravdu. Rozuměl si s každým zvířetem, nebáli se ho, ani on jich. Já to štěstí neměla, ke zvířatům jsem přistupovala s respektem, jež si zasloužila. Orlův ostrý žlutavý zobák a dlouhé drápy by mohly způsobit nepěkná zranění.

,,Je to krásný pták."

Leknutím jsem sebou trhla. Ve dveřích stál mladík, sotva o pár let starší než já, ve volné haleně s vykasanými rukávy, na levačce sokolnickou koženou rukavici a v obličeji úsměv od ucha k uchu. Trochu mi připomínal Artaira, s rozcuchanými světlými vlasy a zvědavýma smějícíma se očima.
Sáhl do pytlíku, který měl zavěšený u pasu, a vytáhl z něj tělíčko mrtvého kuřete. Orel si ho zaměřil a na dvě mávnutí křídly přeletěl až k němu, sebral maso a usadil se na připravené ruce v rukavici.
,,Říkal jsem si, že přijel s tebou," zamyšleně se na mě podíval a dodal, ,,paní."

Moc hezké.
,,Tryphine. Nepřijel, ale přiletěl. Daroval mi ho bratr, jenže zapomněl, že nejsem zrovna sokolník."
Pozvedla jsem obočí a čekala, jestli se představí, nebo se budu muset ptát.

,,Niall."

Došla jsem až k němu. Byl vysoký a hubený, jednoznačně vzdálený příbuzný Artaira.

,,Postarám se o něj, jestli chceš."

,,To bys byl moc laskav. Ale... mohl by zůstat volný?"

,,Když jim dáš svobodu, může se stát, že se nevrátí."

Zamyslela jsem se. ,,To nevadí, risknu to."

Zaslechla jsem těžké kroky dřív, než se za Niallem objevila široká ramena a vousatá hlava.

Niall ukročil a pokývl hlavou. ,,Můj pane."

,,Nialli," odpověděl Conomor odměřeně.

,,Tryphine." Nabídl mi ruku, nechala jsem vklouznout svoje prsty do jeho velké mírně opocené dlaně. Začínala jsem si zvykat na jeho doteky, na jeho přítomnost v mém životě i na jeho přímé, bez okolků vyžadování pozornosti, odpovědi, vysvětlení. Žádné debaty.

,,Našla jsem orla od Alaina." Usmála jsem se na Conomora.
Úsměv, to malé povytažení koutků a nepatrné odhalení zubů, s mým mužem dělalo divy.
Z nabručeného obra uměl vytáhnout i něco jiného než rozkaz či úsečnou otázku. Ne však nyní.

,,A Nialla k tomu," odvětil uštěpačně.

,,Tak toho jsem nehledala." Pokrčila jsem rameny a zašklebila se nad jeho nakyslou náladou.

Přitáhl mě za ruku blíž k sobě, zakopla jsem a ramenem vrazila do jeho hrudníku.

,,Můj pane," řekl potichu Niall a důležitě si prohlížel špičky vlastních bot.

Conomor mu neodpověděl, druhou rukou sevřel moji paži a počkal, dokud jsem nestála pevně na zemi. Začal sestupovat ze schodů, po třech krocích se otočil a houkl zpátky do sokolnického doupěte: ,,Chovej se k tomu orlovi, jako k ostatním, jinak o něj paní přijde. Byla by ho škoda."

,,Jak poroučíš."

Žádná svoboda. Kovové očko na noze, kterého se neumí zbavit, nebo prsten, jenž nejde stáhnout?

,,Conomore," oslovila jsem ho, když došel k patě schodiště. Zůstala jsem stát o dva schody výš, což mi umožnilo se mu dívat zpříma do očí, jakmile se na mě ohlédl.
,,Žárlíš?" Musela jsem se zeptat.

Vzal mě za boky a přimáčkl k sobě. Jednoduše zničil moji výhodu, sic jsem mu stále hleděla do očí, musela jsem kolem něj ovinout paže i nohy jako břečťan, abych zahnala pocit, že upadnu.

,,Tryphine, jsi nádherná žena. Moje žena. Takže ano, žárlím."

,,Nemůžu za to, že jsou tu samí chlapi. Teda kromě Uny."

,,Já vím. Proto tě nekárám ani netrestám. Ale jestli na tebe Niall nebo kdokoliv jiný sáhne, vlastnoručně mu zlámu každou jednotlivou kost v těle," odpověděl s klidem.

Mimovolně jsem se otřásla. Opřel mě zády o kamennou zeď. Políbil mě a pravačkou zabloudil mezi naše těla, promnul moje prso.
Z hrdla se mu vydralo temné zavrčení.
Asi jsem se neměla ptát. Ohlédla jsem se po chodbě, k mému štěstí byla prázdná a mohla jsem jen doufat, že Niall se zdrží ve věži.
Sjel rukou přes břicho níž a bryskním tempem mi vyhrnul lem šatů nad pas.

,,Tady?" Zaupěla jsem ve slabém protestu.

,,Tady. Můj hrad, moje žena." Vzal mezi zuby můj ušní lalůček.

,,Co když někdo přijde?" zašeptala jsem.

Vklouzl mi prsty mezi stehna.

,, Tak uvidí nahatou zadnici svého pána a bude-li mu vlastní zrak milý, na tebe ani nepohlédne a zmizí tam, odkud přišel, modle se, abych ho neviděl."

Zaútočil na nejcitlivější místo.

,,Conomore," nevěděla jsem, co jsem chtěla říct. Hučelo mi v uších a myšlenky se rozutekly.

,,Dost už, nebo tě umlčím." Políbil mě, i přes rázná slova, jsem cítila jeho úsměv.

Na okamžik mě postavil na vlastní nohy, aby mohl rozepnout sponu pásku a stáhnout kožené kalhoty. Znovu mě zvedl za stehna a pomalu posadil na svoji chloubu.
Zatáhl mě za vlasy a donutil zaklonit hlavu, olízl mi obnažený krk, přes ohryzek až k bradě. S každým rozvláčným pohybem jsem narazila páteří do hrubé zdi, ale bylo mi to jedno. Z podbřišku se mi do celého těla rozlévalo horko, objala jsem Conomora kolem krku a víc se k němu přimáčkla. Setkali jsme se rty, žízniví, ochutnávající jeden druhého.

,,Pojedu do Bréhanu soudit, myslel jsem, že bys chtěla jet se mnou," řekl zapínaje si pásek u gatí.
Líbla bych ho radostí, jenže jsem na něj nedosáhla. I malí lidé ve světě obrů si musejí umět pomoci, zajela jsem prsty do jeho plnovousu a přitáhla ho blíž k sobě.
,,Ano," šeptla jsem, téměř se dotýkajíc napuchlými rty jeho horkých.

,,Tryphine." Přejel mi špičkou jazyka spodní ret, jeho hluboký hlas rozechvíval i můj hrudník.

Odtáhl se o kousek ode mne. ,,Nepřestáváš mě překvapovat."

I já sebe udivuji.
Za běhu jsem se učila polykat ostré poznámky, nechat si pro sebe největší neuctivosti, které v Conomorovi vyvolávaly prudké a nepříjemné reakce, několikrát jsem o vlásek unikla dobře mířenému pleskanci, což vždy vyústilo v divokou akci vášnivého ražení.
.

,,Potřebuji se převléct."

,,Odbíháš od toho, co jsi začala?" Povytáhl pobaveně obočí.

,,Já nic... Však jsme akorát..."

Ještě jsem výsledek cítila, jak si hledá lepkavou cestičku po rozechvělých stehnech.

,,Za ten ruměnec se mi vždycky vyplatí tě škádlit." Pohladil mě dlaní po obličeji.

Cesta do Bréhanu nám zabrala sotva půl hodiny, jela s námi skupina deseti po zuby ozbrojených vojáků. A samozřejmě Drobek klusal vedle Eacharna.

Bréhan bylo městečko sedící uprostřed polí, jako kvočna na vejcích, obehnáno dřevěnou palisádou, rozestavěné nahodile kolem nepravidelného rynku s kašnou a několika kamennými domy, v kterých bydleli nejbohatší obyvatelé a v nejhonosnějším z nich sídlila radnice. Zbytek byly dřevěné domky, s dvorky, stájemi a chlívky.
Opevněná vesnice, přišlo mi na mysl, když jsme čekali až z pod nohou našich koní vyžene vyděšené děvčátko hejno hus, které se jí s kdákáním rozprchlo, když jsme vjeli do ulice.

,,Každou sobotu tu bývá trh, ale malý. Za měsíc bude výroční trh v Yffiniacu, tam tě vemu."

,,Kde je Yffiniac?"

,,Na severu, až u moře."

,,Je Yffiniac větší než Carhaix?" zeptala jsem se.

,,Plochou určitě je."

,,Proč tedy nesídlíš tam?"

,,Myslíš nesídlíme?"

Pokrčila jsem rameny. Ještě jsem se nesžila s představou, že mým domovem je Carhaix, nikoliv Vannes, a že moje věrnost už nikomu jinému než Carhaix a Conomorovi nepřipadne.

,,Carhaix je strategicky uprostřed panství a dobře uzpůsobené vojenským cílům."
Conomor rád vysvětloval a nevadily mu moje všetečné otázky. Neodháněl mě od sebe se slovy, že to žena nepotřebuje vědět.
,,Carhaix bylo posledních čtrnáct let ve válce, s Vannes i s Rohan."

,,Kde vy jste útočili a ničili," podotkla jsem kysele.

,,Jsi si jistá?"  Natočil se v sedle a probodl mě pobaveným pohledem.

Jsem? Tak to vždycky otec říkal. Carhaix zautočilo, Conomorovi muži vypálili, zavraždili, zbořili...

,,Když jsem byl ještě chlapec," začal.

,,A to už je hodně dávno." Skočila jsem mu se smíchem do řeči.

,,Je mi jasné, že z tvého pohledu jsem stařešina nad hrobem. Tak se mi zdá, že ti večer, nebo jen co tady budeme hotovi, budu muset vyprášit kožíšek, abych tě z tohoto omylu vyvedl." Zazubil se na mě a za námi se ozvalo sborové pochechtávání. Zrudla jsem jako čerstvě uvařený rak.

,,Chceš to vědět?" Pobídl Eacharna do kroku a vedl ho prašnou ulicí do středu města.

,,Samozřejmě."

Sorcha držela s Conomorovo koněm tempo sama od sebe.

,,Když jsem byl ještě malý a ty jsi chodila po houbách, Vannes obsadilo většinu Carhaix, vyjma samotného hradu. Obléhali nás dlouhé měsíce. Tenkrát jsem se zařekl, že naše panství dobudu zpět a vrátím mu jeho slávu."

,,Od té doby však v řece hodně vody uplynulo," popíchla jsem ho.

,,Tryphine, ty budeš dneska trpět," zamručel.

,,Ty víc." Vrátila jsem úder.

Zasmál se hrdelním upřímným smíchem. ,,Má drahá, můžu tě přetáhnout dřív, než zasednu k povinnostem. Lidé počkají. Neprovokuj."

,,Už mlčím." Sic mě představa, jak nervózně poposedá v těsných kalhotách upřímně pobavila.

,,To ti zrovna moc nejde, mohla bys potrénovat, zvlášť pokud mluvím."

,,Šoupu nohama."

,,U Taranise," zařehtal se. Zalovil v sedlovém vaku a podal mi meruňku.

Zakousla jsem se do šťavnatého ovoce.

,,Už budeš zticha?"

,,Uhm," zahuhlala jsem s plnou pusou.

,,Carhaix je na svém původním území, navíc na západě získalo kus Rohan."

Polkla jsem. ,,Na co tedy výpady posledních několik let? Proč jsi válčil s Vannes?"

,,Brali jsme si zpět, co bylo naše. A vybírali úroky za léta válek."

,,Proč ses nyní rozhodl pro mír?"

Vždyť nás, Vannes, měl téměř na kolenou. Podle otcovo slov bychom již dlouho nevydrželi.

,,Frankové se rozpínají a nyní se jejich pozornost otočila na Bretaň. Pokud chceme ubránit své, nemůžeme válčit mezi sebou."

Ukousla jsem další sousto a otřela si hřbetem ruky šťávu, co mi stekla na bradu.
,,A já?"

,,Zajištuješ, že mi Waroch nevpadne do zad."

,,Aspoň k něčemu jsem dobrá," zabrblala jsem a pokusila se polknout hořkost, co se mi drala na jazyk.

Zastavili jsme koně před radnicí, dvoupatrovou kamennou budovou, s doškovou střechou a vyřezávanými okenicemi. Z okna plápolala zástava Carhaix.

Conomor seskočil z Eacharna, předal otěže pacholkovi a s Drobkem v patách došel ke mně. Pomohl mi sesednout, i když jsem s tím neměla nejmenší problém. Vzal mě kolem pasu a vedl ke skupině mužů čekající u vstupu do radnice.
Radních bylo pět, všichni pánové v letech, s důkazem svého blahobytu přepadávajícím přes opasek, odění v drahých látkách, v měkkých kožených botách.

Zamžourala jsem do šera, které panovalo v síni. Otevřenými okny dovnitř proudil horký letní vzduch a mísil se s příjemným chladem kamenných zdí.Na lavicích, jež museli donést z každého šenku a leckeré domácnosti se tísnily desítky lidí.

Měla jsem se Conomora zeptat, co dnes bude soudit. U Epony!