Chodba v sedmém patře zela naprostou prázdnotou. V železných koších akorát tiše praskal oheň.

Aspoň do chvíle, kdy posvátný klid narušil klapot pánských polobotek.
Kroky se zastavily před zdánlivě prázdnou, holou stěnou.

Mladík zavřel oči a lehce vydechl z plic vzduch. Z kamenných kvádrů tvořících zeď se začal drolit písek. Kdesi z hlubin se vynořila struktura formujících se dveří.

Nejprve se zdálo, že nebudou nic moc zajímavého, ale nakonec se ukázaly jako vysoké a doukřídlé, vedoucí do zadní části divadelního hlediště.

Tom si tyhle prostory pamatoval. Jednou jedinkrát byl v divadle. To je věc, která se nezapomíná.

Pomalu přešel uličkou k prostornému vyvýšenému pódiu, na němž majestátně stálo koncertní křídlo.
Jeho charakter padoucha by přece nemohl být úplný, kdyby nehrál na nějaký hudební nástroj.

Ve chvíli, kdy položil první nohu na prkna estrády, světla mířená do hlediště se zhasla a jejich místo zabralo jediné, posílající odlesky na vyhdrhnuté víko klavíru.

Tom se usadil na stoličku a skoro něžně přejel bez jakéhokoliv zvuku po klávesách. Ač se nástroj zdál mudlovské výroby, byla z něj cítit silná magie rozechvívající všechny struny. Čekající na další melodie a pocity do nich vložené.

Zmijizelovy prsty se samovolně rozeběhly po klaviatuře a začal hrát.
Prostor se rozezvučel sytým tónem nalazených strun.

•••

Tom hrál tak zaujatě, že si ani nevšiml tichounkého vrznutí otvíraných dveří.
Zabraný do Chopinova Nocturna cis moll nezaregistroval ani opatrné našlapování, doufající hlavně v to, aby ho nevyrušily.

Hnědovláska se nenápadně schovala na pravém kraji roztažené opony a dovolila si zavřít oči a zaposlouchat se do libé skladby.
Měla pocit, že by tu mohla stát celou věčnost a nikdy by ji to neomrzelo.

Skladba skončila a víko se zaklaplo. Tom si vložil obličej do dlaní a promnul si spánky.
Hermiona opatrně vystoupila zpoza závěsu.
Zmijozel pohotově namířil hůlku na postavu skrytou ve stínu.
Když zjistil, že je to Hermiona, kouzelný proutek sklonil.

,,Co tu děláš?"
,,Počítá se tohle jako ta schůzka?"

Promluvili oba zároveň a pak nejistě utichli.
Tom se v mžiku vzpamatoval a překvapeně se na Hermionu podíval. Přišla, ale stanovila vlastní podmínky. To se mu líbilo.
Laškovně pozvedl obočí a vydal se ke schůdkům, po nichž sešel dolů.

Hermiona zaraženě zamrkala a nechala ho, aby se přiblížil na dva kroky.
,,Takže. . ." začal Tom.
,, Proč jsi dnes přišla?"
Hnědovláska pokrčila rameny a místo odpovědi se rozhlédla po velkém sále.
,,To sis vymyslel, nebo je to z reálné vzpomínky?" zeptala se.

Tom pohledem obkroužil místnost také, a pak ho upřel zpět na dívku proti sobě.
,,Ze vzpomínky," ozval se nakonec.

,,A kde ses naučil takhle hrát?" zajímalo Hermionu dál.
,,Sám. Tak moc jsem chtěl, až jsem to dokázal," odpověděl vyhýbavě.
Hermiona lehce pokývla hlavou a konečně se otočila zpátky k němu.

,,A ty na něco hraješ?" položil další otázku na oplátku on.
Dívka neurčitě máchla rukou směrem ke křídlu a zamumlala: ,,Trošku."

,,Tak to pojďme vyzkoušet, co říkáš?" pokynul jí Tom ke schodům. Hermiona němě souhlasila, a když ucítila letmý dotyk mezi lopatkami, ani neprotestovala.
Vůbec nechápala, co se právě dělo. Naprosto vyvedená z míry přemýšlela nad Tomovým chováním, které z ničeho nic nebylo ani moc arogantní nebo chladné.

Posadili se vedle sebe na stoličku a Tom znovu odklopil víko. Hermiona, sedící na pravé straně, se zamyslela. Dříve uměla hrát i moc hezké věci, ale teď si nebyla jistá, zda by to zvládla.

Proto začala opatrně vydrnkávat lehkou jazzovou melodii jenom pravou rukou.
Tom svěsil koutky úst v uznalém pohledu a přizpůsobil Hermioně svůj doprovod na levé straně klaviatury.
Když se hnědovláska ujistila ve správnosti svého počínání, osmělila se přidat ke své hře i rozložené akordy.

Prsty se míhaly ve svižném tempu a ani jeden z nich nevypadal, že by chtěl tohle příjemné souznění ukončit.

Bohužel, všechno má konec.
Hudba utichla a zmijozelská dvojice nastejno spustila ruce do klína.

,,To bylo. . ." promluvila jako první Hermiona.
,,Vlastně dobré," dokončil za ni Tom a překvapen sám sebou se uchechtl.

Hnědovláska otočila hlavu, aby se mohla podívat na profil tváře mladíka vedle ní, který se díval kamsi do zákulisí a na tváři mu zůstával skoro neznatelný úsměv.

Jen co se Hermiona zadívala zpátky před sebe, mladíkovým tělem projela vibrace způsobená frustrovaným zavrčením.

A hned vzápětí ji políbil.

Hermiona se dokázala soustředit jenom na jeho horké rty a dlaň, která ji pohladila na boku, přitahujíc si ji blíž.
Hnědovlásčiny ruce se samy od sebe zvedly a náruživě vjely mezi černé prameny vlasů.

To bylo poprvé.