Hermiona znovu seděla v knihovně a snažila se o esej na lektvary.
Už to bylo pár týdnů, co dostala tajemný pergamen a nutno říci, že onen neznámý jí naprosto učaroval.
List měla neustále u sebe a na každý vzkaz čekala jako na smilování.

Kousek papíru jí vřele zabrněl v kapse na boku hábitu a hnědovláska ho nedočkavě vyndala.

Tak jak to jde? objevil se černý inkoust.
Co? zeptala se nechápavě.
Přece esej na lektvary. . .

Hermiona se v tu chvíli začala prudce ohlížet kolem sebe. Ten někdo musel být sakra blízko u ní, aby věděl, co vypracovává za úkol, ale ona si nikoho nevšimla.

Pomalu se zvedla ze židle a nakoukla za roh jednoho z regálů. Pak přešla k další uličce, ale pořád nikde nikdo.
Na pergamenu se jenom objevila obyčejná, ale přesto důležitá slova.

Těsně vedle. Myslím, že zatím bude lepší když v tvé mysli setrvám jako známý neznámý. . .

~•~•~•~

Hermiona se posadila ke stolu své koleje a začala se zamyšleně šťourat v bramborách.
V podstatě teď zavládlo jedno z klidnějších studijních období a otravný stereotyp na ni dolehl celou svou vahou.
Nic ji nedokázalo naplno zaměstnat a ona z toho pomalu šílela.

Jedinou útěchou byl nažloutlý pergamen, který se s každým novým vzkazem lehce rozvibroval a příjemně zahřál.
Hnědovláska lehce pohladila kapsu, v níž se nacházel a v nehlídaném okamžiku se pousmála při pomyšlení na humorného a šarmantního neznámého.

•••

Vyřezávané opěradlo se mu bolavě zarylo do zad, takže si musel poposednout kousek ke straně.
Z jeho místa bylo postavení zmijozelského stolu trochu šikmo a nemohl tedy vidět na studenty sedící nejblíže učitelům.
Mimo jiné na Hermionu, která seděla přesně na pomezí. Nemusel sice vstávat, ale bylo potřeba se lehce nahnout.

K jeho ne tak velkému překvapení se dívka znovu v jídle pouze povrchně nimrala a ve výsledku snědla všehovšudy pět soust.

Albus si povzdechl a pokusil se umístit své nezbedné vlasy dozadu, což se neobešlo bez pár zamilovaných pohledů.
Hnědé prameny se z většiny vrátily před oči, takže se na to nakonec vykašlal.

V tu chvíli ale zpozoroval, jak se Hermiona zvedá a míří z Velké síně kamsi pryč.
Bez většího rozmýšlení se zvedl a nenápadně ji následoval.

Dostihnul ji až na půli cesty do sklepení a když se s podezřívavým výrazem posléze otočila, jako by ztratil všechna slova.
S nervózním pohledem se poškrábal na zátylku a otevřel naprázdno pusu.

,,Co potřebujete, profesore?" zeptala se Hermiona otráveně.
Mistr přeměňování si najednou uvědomil své směšné chování a zaujal mnohem jistější a nadřazenější postoj.
,,Slečno Grangerová, nemyslím si, že jste v takové pozici, abyste mě mohla oslovit tímto způsobem," Albus automaticky přešel do útočného postavení.
Hermiona jenom pozvedla obočí.
,,To vy mě pronásledujete celou dobu z Velké síně," podotkla chladně a v zorničkách se jí nebezpečně zablesklo.

Brumbálovi se zachvěl ohryzek, jak nasucho polknul.
,,Je to tedy všechno, profesore?" vyplivla hnědovláska ono oslovení jako největší urážku a s protočením očí se rozhodla pokračovat dál do zmijozelské společenky.

V Albusovi začala vřít krev, a tak z rukávu vytáhl poslední eso.
,,Takže tímto tedy potvrzujete, že svou knihu zpět nechcete, slečno Grangerová?" zavolal za ní provokativně.

Dívka se zastavila uprostřed kroku a pomalu se otočila. Upřela na něj spalující pohled.
Její silná magie se kolem něj prodrala jako blesk a nemilosrdně mu ukázala svou moc.

,,Tu knihu mám v kabinetu," oznámil věcně a bez jakéhokoliv čekání na zmijozelskou studentku se vydal labyrintem chodeb ke svým komnatám, které byly propojeny s dalšími místnostmi, které měl jako učitel přeměňování na starosti.

,,Radši by měla být," doporučila mu šeptem Hermiona s naprostým nezájmem o skutečnost, jestli ji slyšel nebo ne, když následovala jeho kroky.