Hnědovlasá zmijozelka vlastně neměla nikoho, s kým by si mohla povídat nebo trávit volné odpoledne.
A tak předčasně opustila Astronomickou věž a v dalším čase bloumala sama po chodbách bradavického hradu.
Do hlídky ještě zbývalo pět hodin a Hermiona nevěděla, co by mohla dělat.

Všechny úkoly už měla hotové, učit se nebo si číst se jí nechtělo, ale přemýšlení nad všemi katastrofálními scénáři kvůli večerní hlídce bylo moc i na ni.

Obyčejně měla ráda svůj klid, svou vlastní bublinu, nicméně dnes by se jí po ruce nějaká Rella hodila.

Najednou se před jejíma očima objevil Harry. Pak Ginny. Dokonce i Ron. Všichni Weasleyové. Její rodiče, které se jí po válce podařilo najít, ale vzpomínky jim stejně nevrátila.

~~~

Dobře si vzpomínala na ten den.
V Austrálii bylo nádherné odpoledne. Slunce svítilo jako blázen a kovová klika od branky byla neskutečně rozpálená. Živý plot se držel tak tak naživu.
Ale ani tato skutečnost neovlivnila dětský smích ozývající se ze zahrady za rodinným domkem. Hermiona se držela pečlivě udržované štěrkové cestičky a pak se schovala za roh.
Trvalo jí čtyři roky, než je našla. A teď mohla vidět, jak se radují s jejím tříletým bratrem, který byl úplnou mužskou kopií tehdejší malé Hermiony.
Hnědovláska se smutně usmála. Těšila se, že se znovu shledá s rodiči, ale při pohledu na šťastnou rodinu se rozhodla.
Její bratr se nikdy nedozví, že má starší sestru. A jejich rodiče se nikdy nedozví, že kdy měli dceru.
Nezbývalo nic než několikrát mávnout hůlkou a opatřit celý pozemek dalšími ochrannými kouzly. Alespoň tohle pro ně mohla udělat.

~~~

Hermiona rychle zamrkala víčky, které se snažily marně skrývat skelné oči. V krku se jí samovolně vytvořil velký knedlík, jenž bránil snadnému polykání. Hnědovláska slabě smrkla a popotáhla nosem.
Slzy už byly na samém krajíčku hráze.

Nebudu brečet.
Nebudu brečet.
Nebudu brečet.

Dívka si oči otřela dříve, než z nich mohlo něco vytéct a několikrát statečně polkla, aby zahnala svíravý pocit v hrtanu, načež nasadila důrazný krok neznámým směrem do útrob hradu.

•••

Za pět minut deset stála pokorně před vchodem do zmijozelské společenské místnosti, na hábitu připnutý odznak prefektky a s nepřítomným výrazem v obličeji.

Ve 22:01 se z obrazu vypotácel rozdováděný Tom s horními dvěma rozepnutými knoflíčky na košili a hábitem ledabyle přehozeným přes rameno, přidržujíc si ho za poutko u límce.

Když ovšem spatřil Hermionu, široký úsměv mu na tváři zamrzl. V tomtéž okamžiku se zastavil a svěsil ruce podél těla, takže si svůj čistý hábit spustil až na špinavou zem.

Hnědovláska mu věnovala prázdný pohled a jenom se ho zeptala: ,,Máš prefektský odznak?"
Zmijozel akorát beze slova zakýval hlavou a odznak vyhrabal ze dna kapsy svých kalhot.

Dívka mu hlavou naznačila, aby si oblékl hábit a připnul si tu důležitou věc, označující ho za člověka, který se smí po večerce toulat po chodbách.
Tom všechno splnil a tázavě se podíval k východu ze sklepení.
Hermiona přikývla a vykročila jako první.

•••

Toma už to příšerné pochodování nesmírně štvalo. Dívka jdoucí vedle něj s ním neprohodila ani slovo, a když potkali druhou hlídkující dvojici, ani je nepozdravila.
Zamyšleně hleděla do země a naprosto ignorovala okolní svět.

,,Děje se něco?" zeptal se Tom zdánlivě lhostejně.
Dívka k němu poplašeně zvedla hlavu, jak se probrala ze stavu snění ve dne, a zavrtěla jí ze strany na stranu.
,,Kdyby se nedělo, už tu po mně metáš kletby," poznamenal a narovnal se víc do výšky, aby působil nadřazeně.
Na to Hermiona znovu neměla jinou odpověď než pokrčení rameny. Nechtěla se hádat, dnes ne.
Tom odevzdaně zamručel a pokračoval dlouhým krokem v cestě, až hnědovlásku nechal pár metrů za sebou.

Ta v náprsní kapse nahmatala kouzelný pergamen a uklidnila své divoce bušící srdce z leknutí. Pak doběhla zmijozelského mladíka a srovnala s ním krok.

,,Máš vůbec v plánu za tenhle večer ještě něco říct?"
Opět se mu dostalo dalšího pokrčení ramen. Pak už radši celou hlídku nemluvil.

•••

Hodiny odbily jednu hodinu ráno a unavená zmijozelská dvojice konečně mohla zamířit do úžasně měkkých peřin.

Kráčeli stále v tichosti a oba přemýšleli nad svými věcmi. Pak ovšem stanuli před skrytým vchodem do společenky. Sice byla mizerná šance, že by někdo stále ponocoval, ale Tom nechtěl riskovat trapné situace.

Proto Hermionu čapl za ruku a odtáhl ji za roh stále ještě na bradavické chodbě.
Hnědovláska se samozřejmě začala hned vzpírat, ale Tom jí rukou přikryl ústa a natlačil se na ni celým svým tělem.

V tu chvíli mu z prstu vystřelila bodavá bolest a začala pulzovat.
Ona ho kousla? uvědomil si překvapeně.
,,Co ode mě chceš?" zavrčela tiše Hermiona.
Tom se samolibě ušklíbl.
V podstatě se vše dělo podle plánu.
Zmijozel zatřepal rukou, aby jí ulevil a naklonil se k Hermioně ještě blíž.

,,Co takhle rande? V komnatě nejvyšší potřeby?" usmál se kouzelně.
Hnědovláska k němu podezíravě zvedla oči a zamračila se.
,,Proč bys to dělal - nic z toho nemáš."

,,Ale mám," poodstoupil konečně, aby Hermioně dopřál zdánlivý pocit volnosti, ,, čas strávený s nejpůvabnější dívkou v celých Bradavicích."
Dívka se najednou chtěla zanořit hluboko do kamenné stěny.
,,Tak přijdeš?" zeptal se.
,,Možná," pokrčila rameny a rychle se kolem něj prosmýkla.