Ve Velké síni bylo o něco rušněji než na chodbách.
Z nechutné výzdoby plné růžové a srdíček se hnědovlásce dělalo mdlo a doopravdy nedokázala pochopit, co na tom všichni vidí.
Sama sice kdysi toužebně vzdychala nad psaníčky od Rona, ale to už je dávno pryč.
Takže se ještě víc zamračila a odstrčila tác s čokoládovými bonbóny posypanými světle purpurovým práškem.
Sama pro sebe naznačila zvracení a radši se natáhla pro obyčejný chleba se sýrem a pár kousky ovoce.

Při pohledu na otravné páry, krmící se a lísající se k sobě ještě více než obvykle, do žaludku nasoukala svou snídani. A že to šlo těžko.
Neustále měla pocit, že ze sebe všechno nedámsky vyvrhne a bude po autoritě.

Během jídla taky zneškodnila několik létajících Amorů, co málem spadli k ní do talíře. Papírové vlaštovičky bez špetky slitování máčela v poháru s vodou. Několik lidí kolem ní bolestně syklo, když se její Stupefy obzvlášť povedlo a andělíček se rozprskl dřív, než se přiblížil na deset kroků. A to létal zatraceně rychle.

Jen co se zvládla najíst, kvapně se odebrala relativně z dosahu všech třeštících hormonů a vydala se na vyučování. To dnes bylo mimořádně zkráceno, aby si studenti mohli dopřát volného odpoledne. A Hermiona se ho rozhodla využít sledováním výhledu z Astronomické věže.

•••

Albus Brumbál od učitelského stolu zažíval jakési každodenní déjà vu, když letmo pozoroval zmijozelskou studentku pátého ročníku. Ještě ke všemu perfektně vystavující svou zručnost v kouzelných formulích a pochopitelně přeměňování.

Všechny otravné věci se totiž ve vteřině měnily na prach, nebo rozmočené cosi. . .
Sám Albus už jich byl nucen pár zneškodnit. Jeho oblíbenost hlavně mezi ženskou částí Bradavic mu byla naprosto známá.

Zrovna, když navždy umlčoval létající srdce recitující milostnou báseň, se Hermiona zvedla a chvatně opustila Velkou síň. Albus se zamračil na červené cáry a zmijozelčina odchodu si nevšiml.
V davu studentů už ji samozřejmě nenašel.

•••

Rella s podmračeným pohledem sledovala roj valentýnských artefaktů poletujících za Hermionou a nechápala, jak někdo může mít vůbec odvahu něco takového hnědovlásce poslat.
Většina už měla tu čest vidět, jak dopadly vyznání lásky předtím, a přesto se k chumlu přidávaly další.
Rella zakroutila hlavou a pohled jí bezděčně padl na Septimuse, který s vystrčenou špičkou jazyka právě čaroval s hůlkou a snažil se oživit svůj papírek s jistě láskyplnými texty pro některou z dívek ve Velké síni.

O to větší překvapení se černovlasé zmijozelce dostalo, když psaníčko doplachtilo k ní a úhledně se jí rozložilo před nosem. Zrzek na Rellu nadšeně zamával a rukama naznačil, že si to má přečíst.

Ty jsi má jediná,
krásná a spanilá.
Smím požádat o procházku,
abych ti mohl vyznat svou lásku?

Relle se po tváři rozlil jemný úsměv, který se rozšířil o to víc při Septimusově širokém zazubení a rozmáchlém gestu směrem k východu ze síně.
Černovláska lehce přikývla a elegantně se nesla k vysokým dvoukřídlým dveřím následovaná nebelvírským studentem.

•••

A zatímco se Rella po vyučování procházela se šarmantním zrzkem, Hermiona se opřela o zábradlí Astronomické věže a zahleděla se do dálky.

Jakkoliv mohla na chodbách působit lhostejně, nakonec taky byla jenom člověk.
A pravdou je, že se od toho nedorozumění s Rellou cítila osaměle.

Z přemítání ji po hodné chvíli vytrhla silueta letícího ptáka, který ovšem rozhodně nevypadal na sovu. Když doplachtil blíž, ukázalo se, že jde o krkavce.
Na nožce měl přivázanou ruličku obyčejného pergamenu.

Hermiona ji opatrně odvázala a tázavě se na ní zahleděla. Krkavec ze sebe vydal zvuk, po kterém hnědovlásce přeběhl mráz po zádech a mohutným mávnutím křídel se znovu vznesl do vzduchu.
Dívce nezbývalo nic jiného, než být ráda, že ji neklovl jako to dělávají sovy a radši si prohlédnout onen pergamen.

Doopravdy nevypadal nijak nezvykle. Ale jen do chvíle, než se na něm začala objevovat slova.

Doufám, že tě Corvus neklovl. Měl to zakázané.
Tvé odpovědi se objeví na mém pergamenu a až budou oba celé popsané, všechny vzkazy zmizí a můžeme začít znovu. Dobře si ho hlídej, a jestli jsi tak chytrá, jak všichni tvrdí, zvládneš si ho zabezpečit proti nezvaným slídilům.
Tak co na to říkáš?

Hermiona vykuleně četla objevující se písmena, posléze tvořící slova a věty a nepřestávala vycházet z údivu.

Muselo být velmi složité vytvořit takový pergamen. Trošku jí připomínal Siriusovo dvousměrné zrcátko, a tak se ho rozhodla nazývat dvousměrný pergamen.

Pak se poohlédla po něčem, co by mohla přeměnit na pero.
V jednom rohu se naštěstí nacházela krabice s opravářským náčiním, takže si vybrala dlouhý hřebík, pronesla formuli a mohla začít odepisovat neznámému.

Kdo jsi?

Tvůj známý neznámý, objevilo se vzápětí.