Dost se připozdívalo a mladík seděl už tři hodiny v knihovně a hromádka pergamenů se povážlivě ztenčovala. První mu rovnou zmizel do éteru, druhý skončil poloprůsvitný, dalších pět okamžitě shořelo, osmý se naprosto rozmočil a dvacátý, na němž teď prováděl daná kouzla se právě úplně vypařil do háje.
Bradavický student naštvaně zavrčel a praštil dlaní do stolu.
Mělo to, sakra, fungovat!

Po pár minutách, kdy tupě hleděl do knih před sebou, se z hluboka nadechnul a zavřel při tom oči.
Pak je znovu lehce otevřel a propálil pohledem poslední tři pergameny a dal se do kouzlení.

Pronášel jednu formuli za druhou a začínal čím dál více věřit, že to zvládne. Při posledním zaklínadle pergamen opět vzplál.
Mladík naštvaně uklidil popel a popadl další.
V tu chvíli se ovšem onen poloprůsvitný začal vybarvovat do původní nažloutlé a student překvapeně zalapal po dechu.

Právě možná vyrobil první prototyp dvousměrného mizícího papíru.

~•~•~•~

Černé peří se zalesklo v paprscích zapadajícího slunce a s rudou koulí za zády byl vidět jenom ptačí obrys.
Krkavec v zobáku nesl čistý a nepopsaný pergamen, který byl určen jedné bývalé nebelvírské knihomolce. Ale až zítra.

Ta teď právě poklidně dojídala svou večeři.
Šála a lehký kabátek položený vedle ní na lavici dával jasné znamení, že se hnědovláska chystá ven.

Potřebovala si pročistit hlavu a to momentálně zvládal jenom ledový vzduch, po kterém jí sice mrzly ruce, červenaly líčka a teklo z nosu, ale nadechnout se ho pro ni znamenalo nejvyšší stupeň očisty duše.

Jakoby chladno smývalo všechny problémy. Třeba dosti nepříjemnou vyhlídku do zítřejšího dne.
Valentýn. . .
Hermiona se znechuceně zašklebila a sama pro sebe zagestikulovala zvracení.
Už dnes stačila zahlédnout pár zmatených zmenšených Kupidů pronásledujících nebohé slečny, které nevěděly, co s nimi.

Chlapci si pochopitelně chtěli všechna zamilovaná kouzla nacvičit předem a rozhodli se dívkám stěžovat život o den dřív.
Vlastně i Hermioně.
Nějaký nápadník to asi zkoušel taky, ale zmijozelka Amora ve Vstupní síni spacifikovala naštvaným Bombarda během pár vteřin. Pak už ji žádná další že zmenšenin nepronásledovala.

Andělíček pukl na miniaturní kousíčky, které se smutně začaly snášet k zemi jako popel. Většina vyděšeně zadržela dech a pro jistotu Hermioně uhýbali z cesty, aby je nepotkal stejný osud jako nevydařený pokus o vyznání nehynoucí lásky pomocí miniaturního Erota.

Hnědovláska totiž rozzuřeně klapala podpatky a naprosto jasně vysílala do světa signály alá Opovažte se na mě byť jen promluvit.

Při večeři se lehce uklidnila, protože zjistila, že Relliny oblíbené sirupové košíčky jsou vážně skvělé na nervy.

No, a na školních pozemcích, kde v tuhle dobu byla dočista sama, z ní naštvanost opadla úplně. Procházela se mezi mantinely sněhu po vyhrabaných cestičkách a přemýšlela.

Když jí to přestalo bavit jednoduše si kouzlem uvolnila cestu k dubu, u kterého byla zvyklá sedávat a nechala roztát čtverec u kmene, aby mohla zády sjet po hrubé kůře stromu a zadívat se na hladinu Černého jezera.

Slunce se už zpola zapadlo za horizont Temného lesa. Paprsky se sice stále dotýkaly Hermioniny levé tváře, ale nehřály.
Hnědovláska pozorovala odraz západu slunce ve vodě jezera a pak se poklidně zvedla a vykročila zpět k hradu.

Cítila se psychicky natolik silně, že jí 14. únor nakonec nepřipadal tak neúnosný.
Zatím. . .
Uvidíme, jak se bude tvářit, až jí zítra bude za hlavou šustit hejno vlaštovek z papírů, na něž si někdo vylil srdce z lásky k ní.