Rella pomalu scházela schody z Astronomické věže a každou chvíli nahlédla doprostřed točitého schodiště, protože potřebovala zaměstnat mysl něčím jiným, než další hádkou s Hermionou.

Až po hodné chvíli zase stanula na široké chodbě, ve které už nikdo příliš nebyl.
Jenom zrzavý mladík s jednou nohou pokrčenou dozadu a opřenou o zeď. Levou ruku v kapse a pravou držíc poměrně tlustou knihu.
Vypadalo to, jakoby si někde zapomněl hábit, protože mu zavázaná červená kravata ledabyle visela od krku dolů a rukávy košile měl vyhnuté k loktům.

Rella překvapeně zamrkala a ostře se nadechla. To Septimuse vytrhnulo od teorie kouzelných formulí. Načež zvedl hlavu a zaklapnul učebnici.

,,Říkal jsem si, že. . . no. . . bych na tebe mohl počkat a můžeme spolu jít na hodinu," vydechl nervózně a pousmál se. Černovláska pozvedla obočí a sjela ho naoko pohrdavým pohledem.
Pak mu úsměv oplatila.
,,Tak pojďme," řekla a vydala se chodbou k další místnosti, v níž měla strávit příští vyučovací hodinu.

Septimus úlevně vypustil přebytečný vzduch z pusy a rychlým krokem se zařadil vedle, o hlavu menší, černovlasé zmijozelky.

~•~•~•~

Tom s Wallburgou vešli spořádaně do knihovny a zdvořile pozdravili madam Pinceovou, která se po nich podezřívavě ohlédla.

Dvojice ovšem zatím nevykazovala žádné porušení pravidel, takže ji nemohla jen tak z knihovny vyhodit.
Pár zmijozelských studentů zaplul mezi hromady knih.
Ale už o několik knižních oddělení dál si občas navzájem věnovali chtivé doteky. Když došli do nejzazšího kouta knihovny, rovnou se po sobě vrhli, nehledě kolem sebe.

•••

Hermiona uslyšela prapodivný zvuk a podvědomě sebou trhla. Nejmíň tak hodinu už tu seděla v naprosté tichosti a najednou se za nějakou policí ozvalo dívčí hihňání společně s trhaným dechem jakéhosi chlapce.
Hnědovláska protočila očima a zvedla svou tašku s knihou, co nejtišeji dovedla.

Pak čistě ze zvědavosti nakoukla za roh.
A byla by bývala to radši neudělala.
Při pohledu na Toma, jak rukama vyhrnuje Wallburze sukni a dravě ji líbá na krk, přičemž ona se k němu tiskne a vzdychá jako prachsprostá štětka, se jí udělalo lehce nepříjemně.

Naštěstí ji nohy tentokrát nezradily a ona zbaběle utekla z místa činu. Ale není se jí co divit.
A Tom byl tak zabraný do těla své zmijozelské partnerky, že si ani onoho vetřelce, co nebyl vetřelcem, nevšiml.
A možná že to bylo pro všechny takhle lepší.

~•~•~•~

Albus Brumbál seděl ve svém kabinetu, a místo aby si připravoval materiály na další vyučování, radši četl postarší ohmatanou knihu.
Se zaujetím si procházel všechny ručně a úhledně psané poznámky a rozbory uměleckého textu.

S překvapením zjistil, že mu Hermionin rukopis velmi imponuje. Sám psal malým a uzavřeným písmem lehce nahnutým doleva, protože měl ve zvyku si natáčet papír až příliš do strany. A obě byla poměrně jednoduše čitelná. Žádné neúmyslné šifry, jak to občas bývá.

Přemýšlel, že by si onu knihu snad i ponechal. Pro vlastní akademické účely. Ale pak si vzpomněl, jak se jeho studentka tvářila, když si ji odnesl na katedru.
Ten ušmudlaný svazek pro ni asi hodně znamenal.

Jenom nevěděl, jak jí ho bez větších komplikacím vrátit. Přeci jen bylo veřejně známo, že si nejsou navzájem oblíbenci a on rozhodně nestál o to, aby ho proklela - učitel neučitel.
A že by toho byla bez výčitek schopna, uvědomil si.

Jako už po milionté si položil jednoduchou otázku, která prostá doopravdy není. . .
Kdo je Hermiona Grangerová?