Hermiona naštvaně dupala po bradavických chodbách a mračila se jako bohyně pomsty.
Hloupý Brumbál!
Myslí si snad, že mu bude podlézat jako nějaká poblázněná husa, kterých je na téhle škole už dostatečně?
Z hnědovlásky se vydralo další zavrčení a podpatky jejích bot začaly klapat s ještě větší vervou.

,,Klid, Hermiono," pronesla opatrně Rella, jen co ji doběhla. ,,Je to Brumla, nebelvír, to si nesmíš brát, prostě nemá rád zmijozelské, to je všechno," povzdechla si Rella.

,,Jenomže ty to díky těm růžovým brýlím vidíš dost zkresleně, Rello. . ." odsekla Hermiona příkře.

Ovšem jen co to vypustila z pusy, už toho litovala. Rychle se na Rellu otočila, ale stihla zahlédnout jenom lesklé oči. Rella se beze slov obrátila na patě a vydala se stejnou cestou zpět.

Hermiona chtěla vyrazit za ní, ale pak jí došlo, že by to stejně zkazila ještě víc. A tak se rozhodla černovlásce dát nějaký čas o samotě. Bude se jí muset omluvit později.

Na svou naštvanost dočista zapomněla, rozzuřené klapání teď nahradily přemýšlivé kroky, které si to nakonec zamířily na to jediné místo, kde se cítily jako doma. Mezi police s knihami v bradavické knihovně.

~•~•~•~

Rella si překotně stírala slzy z mokrých tváří a skoro nesledovala cestu přes rozmazané vidění. A tak po pár minutách stanula právě před učebnou přeměňování.
Z očí jí spadly poslední slané kapky a Rella posmrkla.

,,Chceš kapesník?" ozval se znenadání chlapecký hlas, až sebou černovláska trhla.
Její pohled se upřel na vysokého zrzka, kterého už vlastně měla tu čest poznat.
Septimus Weasley se zkoumavě zadíval na ubrečenou zmijozelku před sebou.
,,Že se vůbec ptám," zašklebil se ironicky a mávl hůlkou.
,,Sudario," zamumlal.
Ve vzduchu se objevil bílý kapesníček. Rella se po něm natáhla a ne zrovna půvabně se vysmrkala.

Zrzek v tu chvíli moc netušil, co má vlastně dělat. Stejně jako každý muž při pohledu na plačící ženu byl s racionalitou úplně v koncích.
,,Já- ehm," zakuckal se trochu, když se pokusil promluvit. ,,Kde máš další hodinu? Doprovodil bych tě tam," nabídl se nervózně a podrbal se na zátylku.

Rella se jemně usmála a pokývla směrem k Astronomické věži. ,,Mám věštění," odpověděla a pomalu se zařadila vedle Septimuse.
Nemluvili, ale ani to nebylo potřeba.

~•~•~•~

V tu chvíli se už zmijozelská knihomolka procházela mezi regály a konečky prstů lehce přejížděla po hřbetech starých i nových svazků.
Když se dostala ke stejnému výtisku, který bohužel zůstal u Albuse Brumbála, povzdychla si.
Doufala, že se oblíbená kniha vrátí zpět do jejích rukou. Ráda si znovu a znovu pročítala oblíbené pasáže, z nichž se jí dělala husí kůže i motýlci v břiše.
Dnes už málokdo dokázal skrze slova vyjádřit tolik emocí, jako starověcí spisovatelé.

Hermiona nakonec vysvobodila knihu z obležení těch dalších a přitiskla si ji k hrudi.
Pak se pár kroky přesunula na konec regálu a zády se po něm svezla do sedu. Tašku odložila vedle sebe a otevřela knihu, která se jí zdála až nepatřičně neohmataná.
Působila vskutku nezvykle. . .
Bez jejích poznámek, omylem zohýbaných rohů, nebo lehce natrhnuté strany 109.

Hnědovláska se chtěla pustit do čtení, ale nedokázala to. Knížku zase zavřela, položila si ji do klína a zaklonila hlavu. Během pár vteřin zvedla ruku, aby si promnula kořen nosu.