Hermiona měla pocit, že jí Rella dělá spíš osobního strážce než kamarádku. I když to spolu docela jistě souviselo, stejně měla pocit, že je hlídaná na každém kroku.

,,Potřebuju do umývárny," pronesla do ticha školní chodby Hermiona a zamířila směrem k toaletám.
,,Půjdu s tebou," zareagovala okamžitě Rella, která by, nebýt Hermioniných vražedných pohledů, za ní vlezla i do záchodové kabinky.

Nemůžeme to ovšem mít černovlásce za zlé. Měla pocit, že Hermiona dostatečně nechápe nebezpečí, které představoval Tom Riddle.
Ale Hermiona ho chápala dostatečně dobře, ale odolat bylo těžší než pochopit.
A tak vždy, když ho viděla, jakoby si ji přitahoval neviditelným provázkem.

~•~•~•~

Bylo 20. prosince a zejména malí prváci se těšili na Vánoce domů. Ve škole naopak zůstávaly šesté a sedmé ročníky, které si chtěly ještě Bradavice užít, než odtud naprosto odejdou. Smýšlení studentů se přes staletí nezměnilo.

V Bradavicích zůstávala rovněž Hermiona, jež pochopitelně neměla kam jít. Rella byla však nucena odjet domů, protože už dvakrát nepřijela a byť své příbuzné nesnášela a oni zase ji, pro čistokrevnou rodinu bylo důležité působit jako dokonale jednotný rod.

Kdo však také zůstával, byli dva zmijozelští chlapci, kteří se v jedné místnosti div nepozabíjeli. Řeč je samozřejmě o Tomu Riddleovi a Orionu Blackovi.

Škola se zanedlouho vylidnila, takže zbývající studenti se vešli k jednomu stolu i s učiteli.
Na chodbách panoval nebývalý klid a Hermiona se konečně mohla volně procházet bez, už mnohdy otravného, doprovodu.

Čtyři klidné dny uběhly jako voda a byl tu večer 24. prosince. Ovzduší bylo ještě slavnostnější než předchozí dny. Ráno toho dne se na kolejních nástěnkách objevilo srdečné pozvání na společnou štědrovečerní večeři ve společenském oblečení se všemi náležitostmi.

A tak teď Hermiona seděla u stolu se zbývajícími studenty a čekali na příchod ředitele Dippeta, aby jim mohl popřát krásné svátky a dobrou chuť.

Skřítci se ten den doopravdy vyznamenali a i mezikolejní nevraživost na chvíli ustala. U stolu proudil živý hovor a Hermiona přemýšlela, co by se asi mohlo pokazit? Vždyť je tak nádherný večer.

Bohužel, jak to tak bývá, hnědovláska to zakřikla. Mezi jakousi havraspárskou slečnou a nebelvírem, kteří se z obou stran bavili s někým jiným, se jí sedělo poměrně dobře.
Problém nastal, když se znenadání Orion zvedl a pomalou chůzí obešel stůl, aby si mohl sednout vedle Hermiony. Poněkud neomaleně odsunul onoho nebelvíra a sednul si na jeho místo.

,,Tak jak ti chutná večeře?" zeptal se a natáhl se po dýňovém džusu.
Hermiona nejdřív nevěděla, co udělat.
Z jedné strany na ní tlačil Orion a z druhé viděla štíhlé prsty černovlasého mladíka, které křečovitě svíraly jídelní nůž. Do obličeje se zmijozelovi radši ani nepodívala.

,,Hermiono," srhl k sobě dívčinu pozornost opět Orion. Hnědovláska překvapeně trhla hlavou a úsměvem zamaskovala své rozrušení.
,,Co jsi to říkal?" pronesla k Orionovi se sladkým úsměvem.
,,Ptal jsem se, jak ti chutná večeře?" zopakoval svou otázku aniž by se pozastavil nad pohledem, který Hermiona vrhala na Toma pár okamžiků předtím.
Bůh ví, jestli to bylo z taktnosti nebo z Orionova okouzlení.

Kdo ho teď viděl, měl pocit, že už to ani není on. Orion se změnil.
Hermiona ho změnila, a ani o tom nevěděla.

,,Je skvělá, skřítci se vyznamenali ještě víc než obvykle," odpověděla bez zájmu Hermiona a podala si na talíř kousek vánočky. Její oči stále nezapomněly probodávat zmijozelského mladíka, který si z mísy vzal jablko červené možná jako růže a možná jako krev.

Dosud neškodný nůž se ukázal jako poměrně smrtící nástroj. Tak jako to udělal před několika týdny, udělal to i dnes.
Jeho nanejvýš pečlivé rozkrajování ji rozčilovalo. Dělal to schválně.
Když si může hrát on, tak může i ona. On teprve uvidí, kdo je mistrem provokace.