Hermiona stiskla ruku v pěst, až se jí do jemné kůže vryly červené půlměsíčky.
Při pohledu na Toma a Wallburgu odcházející z parketu, aby se o pár chvil později skryli za závěsem, se v hnědovlásce vřela krev. Zuby naštvaně rozdrtila hrozen vína a odvrátila hlavu.

Hrozilo, že za chvíli vybuchne. Na cestě za dalším punčem si ji však všimnul profesor Křiklan, který měl náladu na rozhovor.

,,Jak se vám tu líbí, slečno Grangerová?" zeptal se zdvořile a upil ze své skleničky.

,,Je to tu skvělé," odpověděla s falešným úsměvem Hermiona a toužebně se zahleděla na dveře, za kterými se nacházela chladná chodba, jež by ji uklidnila.

,,Jsem rád, že se vám tu líbí. . .
Slečno Grangerová? Jste v pořádku?" poznamenal s pohledem na její rudé tváře.

,,Asi musím na vzduch," zamumlala Hermiona a potichu se vytratila. Za sebou slyšela jenom profesorovo mumlání o dnešní podivné nemluvnosti studentů.

Ve studeném vánku chodby byla Hermiona schopná konečně rozumně uvažovat. Nechtěla se tam vracet, ale musela Relle aspoň dát vědět, že je naživu a že jde spát.

Sečkala tedy dalších pár minut a pak se teprve vydala zpátky.

Rellu nakonec nebylo tak těžké najít. Stála totiž znovu u stolku s občerstvením a flirtovala s jakýmsi sedmákem. Ten si ji zálibně prohlížel jako kus masa a laškovně si namotával na prst pramen jejích ebenově černých vlasů.

Hermiona protočila očima jako už několikrát za tento večer a rázně doklapala až k nim.

,,Jdu ti oznámit, že už to balím. Tak abys mě nehledala," oznámila Hermiona věcně a otočila se na podpatku míříc zpět ke dveřím.

V její cestě jí však zabránila ruka onoho mladíka, která jí chytila za zápěstí a odmítla pustit.
Hnědovlásce nezbylo než se otočit.
,,Co chceš?" zeptala se příkře a přimhouřila oči v otráveném výrazu. Jestli se něco naučila, tak že je lidi dobré odradit hned.

,,Co takhle tu ještě chvíli zůstat, hm?" pozvedl jedno obočí a přitáhnul si Hermionu k sobě.
,,Co takhle ne?" usmála se zlověstně Hermiona a nenápadně ho přitlačila na stůl s kolenem těsně u jeho rozkroku.

Pro mladíka bylo asi důležitější jeho nádobíčko než hnědovlásčina přítomnost, takže se ho urychleně jal chránit oběma rukama.
Načež Hermiona na nic nečekala a zamířila k východu.

,,Jen počkej, tohle se ti nevyplatí," řekl onen mladík dostatečně nahlas, aby to slyšela, ale ona tomu nevěnovala pražádnou pozornost.

. . .

Její podpatky klapaly na cestě do zmijozelské společenky a ona si užívala zlověstnou ozvěnu svých kroků.

Možná, že kdyby v tu chvíli šla víc vprostřed chodby, nikdo by ji nemohl zatáhnout do prázdné učebny.
Možná by se vše odehrálo na chodbě.
Možná by se to vůbec neudálo, ale osud asi chtěl, aby se tak stalo.

Něčí ruka jí přikryla pusu tak, že se skoro nemohla nadechnout nosem. I přesto cítila onu známou vůni, jež už jí tímto večerem jednou provázela.
V ten okamžik si to však vůbec neuvědomila.

Dveře učebny se kovově zacvakly a její tělo bylo nemilosrdně přiraženo ke zdi.
Po stranách její hlavy se objevily svalnaté mužské ruce. Hermiona si nebyla jistá, jestli chce zvednout oči od svých bot.

,,Podívej se na mě!" zazněl ze zmijozelových úst tvrdý rozkaz.
Hnědovláska se zatvrzele zadívala do země.
Z mužné hrudi přitisknuté na ní se ozvalo zavrčení až to rozvibrovalo i její horní část těla.
Jeho pravá ruka se bleskurychle přesunula k její bradě a ne zrovna jemně ji zvedla.

Už nemělo cenu uhýbat očima, a tak se zahleděla přímo do nitra neskutečné černoty v mladíkových očích.

,,Co to mělo být?" zasyčel Tom a nahnul se nad Hermionu, takže musela zaklonit hlavu ještě víc.

,,Co by mělo být?" ušklíbla se hnědovláska, snažíc se zamaskovat zmatení.

,,Kdo to byl?!" dožadoval se Tom odpovědi na otázku, které Hermiona absolutně nerozuměla.
,,Ten sedmák, co to bylo?" nahnul se Tom k hnědovlásčinu uchu a nosem přejel po její lícní kosti.

,,Nic, pozval mě na rande," zalhala bez mrknutí oka dívka a vydechla z plic dlouho zadržovaný vzduch.
,,Tak na rande?" zasmál se hrdelně Tom a přesunul se zpět pod ucho, kam vtisknul malý polibek. ,,Co jsi mu řekla?"

,, Že půjdu," pokrčila rameny Hermiona.
Tomův hrudník se zachvěl pod náporem dalšího zavrčení.
Levou rukou si chytil obě Hermioniny zápěstí a přišpendlil jí je nad hlavu ke zdi.

Pravou znovu chytil její bradu a zvedl ji.
Načež se sklonil, aby mezi každým svým slovem věnoval Hermioně polibek na krk.
,,Ale. . ."
Polibek
,,Ty. . ."
Polibek
,,Nikam. . ."
Polibek
,,Nejdeš."

Pronesl rozhodně a natlačil se k hnědovlásce ještě víc.

,,Co jsi, abys mi rozkazoval?" zašeptala smyslně Hermiona a tentokrát převzala iniciativu ona. Jemně vyprostila své ruce z jeho sevření, přičemž si ho okamžitě přitáhla za košili k sobě.

Svými motýlími polibky, kdy se vyhýbala rtům, Toma přiváděla k šílenství.
Přímo si užívala tu nadvládu, jeho najednou splašený dech, chvějící se ohryzek a ztrátu všech slov pro živočišnou touhu, jež zmítala jeho tělem do posledního atomu.

,,Je to kdo z koho, Tome. . ." zamumlala těsně u jeho rtů. Vytoužený polibek na rty však nedostal.
Hnědovláska ho tam nechala i s jeho myšlenkami a rostoucí boulí v kalhotách.

Tom rozzuřeně udeřil pěstí do zdi a měl nutkání zařvat.

Tahle holka v něm rozdmýchávala tolik protichůdných pocitů, které se mu nelíbily ani v nejmenším.