Na první pohled nebylo nic zvláštního vidět. Společenská místnost překypovala studenty. Někteří se snažili plnit úkoly, někteří si přátelsky povídali a někteří se k sobě s láskou skláněli, jako by to mělo být naposledy.

Hermiona s Rellou prošly obrazem a zamířily k pohovce před krbem. Ta byla překvapivě volná, a tak se posadily. Chvíli si povídaly, ale za chvíli se začaly nudit.

,,Tohle mě nebaví. Víš co? Já dojdu pro šachy, co říkáš?" napadlo Rellu a už se hnala do dívčích ložnic, aby mohla pořádně prohrabat svůj kufr.
Hermiona jenom pobaveně zakroutila hlavou a pohodlně se opřela. Klidně se dívala do plamenů a odevzdaně čekala až se Rella popere se svým nepořádkem a najde onu stolní hru.

Šumění studentů okolo ji pomalu uspávalo, ale najednou naprosto ztichlo. Hermioně to nejdříve vůbec nedošlo. Víčka se jí zavíraly a ani ji nenapadlo se otočit, jelikož seděla zády ke vchodu. Hnědovlásku vytrhl z oparu ospalosti až dupot na schodech. Rella právě s vítězným výrazem sbíhala schody, aby se mohla Hermioně pochlubit, že krabici doopravdy našla.

Ovšem v šoku z toho, co viděla, jí šachy vyklouzly z rukou a s rachocením se rozsypaly po podlaze. V tom se Hermiona v nepříjemném tušení otočila.
I se sníženým vnímáním, kdy se kolem ní všechno točilo, se vrávoravě zvedla a otočila se. Onen pohled ji však probral úplně.

Uprostřed společenské místnosti na sebe ruku v ruce vrhali zamilované pohledy Tom s Wallburgou.
Černovlasá dívka upřela na Hermionu vyzývavý pohled a lehce se přetočila před Toma. Wallburga jistě našla zmijozelovu druhou ruku a pevně se jej chytila.
Tom Hermioně věnoval chladný krutý úsměv, než se mučivě pomalu sklonil k černovlasé zmijozelce. Celá společenská místnost unisono zalapala po dechu, když si Wallburgu přitáhl za pas k sobě a dravě ji políbil. Ti dva se k sobě tiskli tak, že by mezi ně nikdo nedal ani list papíru.

V Hermioně se bohužel neodehrávalo to, co by si Tom býval přál. Byla překvapená, to zcela určitě, ale v hlavě už viděla svůj plán, který chtěla uskutečnit za několik málo okamžiků. Rozhodně se jí nechtělo rvát si vlasy a vzlykat uprostřed místnosti. Chtělo se jí možná tak šíleně smát. Šíleně se smát nad Tomovou naivitou. Myslel si snad, že mu podlehne při první příležitosti, kdy 'přestane' jevit zájem?

Po nekonečně dlouhé chvíli se od sebe dva zmijozelové odtrhli a přejeli společenku chladným pohledem. Hluboké ticho přerušil až klapot Hermioniných podpatků doprovázený doopravdy lehce šíleným smíchem hnědovlasé zmijozelky.
,,Tak to tleskám, nechcete třeba do ochotnického divadla? Šlo by vám to. . .
No každopádně, vidím, že už sis vybral Tome. Já sice ještě ne, ale myslím, že mám určitého favorita. . ." pronesla pobaveným hlasem.

Načež mávla hůlkou a kouzlem, které drželo jednoho známého mladíka za zelenou kravatu, ho nechala doklopýtat až k sobě.
Hermiona zrušila kouzlo a rukou se chopila kousku zelené látky sama. Prudkým trhnutím donutila Oriona, ať už dobrovolně nebo proti vůli, sklonit se.
Rychle se postavila na špičky a se silou a vášní narazila na mladíkovy rty. Společenskou místnosti se podruhé za večer rozlehlo zalapání po dechu, když si Orion bez ostychu přirazil Hermionu na své boky a jal se ji líbat s ještě větší vervou.

Na Toma toto představení ovšem mělo kýžený účinek. Krev v něm vřela a jeho jindy skoro bílá pokožka nabrala nachový nádech.

Když Hermiona usoudila, že jí pro dnešek exhibicionismus stačil, stejně dramaticky se od Oriona odstrčila.
Jednoduchým mávnutím hůlky upravila svou rozmazanou rtěnku a Orionovy rozcuchané vlasy, jenž byly také jejím dílem.
Pak se otočila na Toma a pevným hlasem pronesla jedno slovo, které bylo určeno pouze jemu, ale i ostatním vzkázalo jedno prosté varování.

,,Nevyhraješ."

Ten večer Tomova touha ještě vzrostla. A jeho mysl se stala ještě temnější. Nikdy se nestalo, že by nedostal, co chtěl.