Hrozně moc vám děkuju za 500 přečtení. Miluju vás, tohle byl snad ten nejlepší vánoční dárek ❤️

Další dny Hermiona skoro nepromluvila. Bez řečí pila všechny lektvary a přání brzkého uzdravení odbývala mávnutím ruky. Nejdelší rozhovor, který vedla, byl s Cedrellou. Ty dvě si to konečně vyříkaly a opět se z nich staly kamarádky. To byla taky jediná chvíle, kdy Hermiona vyhnala z hlavy pohledného zmijozelského mladíka.

Dokonce i profesor Křiklan ji přišel navštívit těsně před začátkem večírku. Mrzelo ho, že se jeho nejlepší studentka na zábavní večer nedostaví.
Hnědovláska s ním prohodila pár zdvořilostních frází, ale z jejího projevu byla cítit nebývalá odtažitost. Euphemia s Fleamontem jí po sově poslali nějaké sladkosti a kraťoučký vzkaz. Ale od té chvíle, co Tom opustil ošetřovnu, se Hermiona ani jednou neusmála.

A zatímco se dívka v bělostných peřinách trápila, zmijozel si kolem sebe pomalu budoval hradbu nebývalé krutosti. Pár dní v přítomnosti hnědovlásky ho změnilo, ale odloučení stejně tak. Teď jste mohli mnohem častěji než kdy dříve vidět prváka visícího za kotníky ve vzduchu nebo s rozsypanou brašnou uprostřed chodby.

Z Toma se pomalu, ale jistě stávala bezcitná zrůda. A on si to nanejvýš užíval. Jediné místo, kde jeho krok znejistěl, bylo před dvoukřídlými dveřmi, za kterými spočívala ona dívka. A tak se téhle chodbě snažil co nejvíce vyhýbat.

Veškeré city zavřel pod pokličku a nehodlal je pustit ven. Jenomže Hermiona nemohla ležet na ošetřovně tak, jak by si Tom býval přál; věčně. Jednou musela přijít doba, kdy madam Pomfreyová usoudí, že hnědovláska je natolik v pořádku, aby se vrátila k vyučování.

~•~•~•~

A ten den nastal právě dnes, 19.9. 1942. V den jejích narozenin, o kterých neměl nikdo ani nejmenší tušení. Vlastně tenhle den začal naprosto nudně a nezajímavě.

Hermiona se probudila nezvykle brzy. Za dobu pobytu v tomhle bílém pokoji si navykla vylehávat a začít dopisovat poznámky z hodin až někdy po desáté hodině dopolední. Dnes však hodiny ve chvíli dívčina probuzení odbily pouze šestkrát a když přišla Hermionu zkontrolovat lékouzelnice, zjistila, že hnědovláska je již schopna se normálně zapojit do výuky.

A tak už nebyl důvod ji tu dále držet, takže madam Pomfreyová zahrnula Hermionu různými pokyny a pustila ji na první snídani po bezmála čtrnácti dnech. Hermioně se mezi lidi ani za mák nechtělo, tolik si zvykla na všudypřítomný klid, že jí jen pouhá představa zaplněné Velké síně způsobovala nutkání utéct a někde se schovat.

Ale taky věděla, že schovávat se nemůže navěky a tak s hlavou hrdě vztyčenou rázovala po chodbách, kde si na ni studenti začali nenápadně ukazovat. Jestli něco Hermioně opravdu vadilo, tak to byla přehnaná pozornost.

Než stihla dorazit do Velké síně, šuškal si o ní doslova celý hrad. A v místnosti se začarovaným stropem způsobila také pozdvižení. Možná to bylo tím, jak se nesla, možná to bylo jejím nenadálým návratem, ale taky to možná bylo Tomovým vzteklým pohledem, když se zvedl z lavice u zmijozelského stolu. Při odchodu do ní silně vrazil ramenem.

Hermiona potlačila výraz odkopnutého štěněte a nenuceně se posadila na místo vedle Relly, která jí věnovala lítostivý pohled. Nikdo nechtěl být v nenávistném hledáčku Toma Raddlea.