Hermiona rozlepila oční víčka a zamrkala, chtěla se protáhnout, ale něco jí silně svíralo pravou ruku. Hnědovláska otočila hlavu a spatřila tmavovlasého mladíka zkrouceného na nepohodlné židli. Nejdříve si nemohla vzpomenout stejně jako včera, ale tento chlapec byl jednoduše nezapomenutelný, zvlášť po jednom nejmenovaném večeru na astronomické věži.

Jeho jindy upravené vlasy ztratily svůj tvar a rozcuchaně spočívaly na bílém prostěradle. Klučina se ze spaní zavrtěl a ještě více stiskl Hermioninu dlaň.

Dívka se něžně pousmála a začala ho druhou rukou vískat v hebkých pramenech vlasů. Chlapec něco roztomile zažvatlal a hnědovlásčin úsměv se prohloubil. Byl mnohem hezčí, když se jeho vrásky ve spánku vyhladily a nemračil se.

Hermiona si připomněla onu noc na astronomické věži a začervenala se. Jak je možné, že se jí tenhle Zmijozel vryl takovým způsobem pod kůži. Stačilo jediné setkání a ona mu naprosto propadla. Tohle nebylo jako s Ronem. Když ji tehdy požádal, zda by se stala jeho přítelkyní, souhlasila, protože věděla, že lepšího už nenajde.
Měla ho ráda, jistě, ale ve zpětném zamyšlení, jí došlo, že ho rozhodně nemilovala.

Kdyby se s ním nerozešla, nebyla by šťastná. Teď si to uvědomila. Ron byl nepochybně skvělý kamarád a pro jinou určitě i manžel nebo přítel, ale pro ni samotnou platilo jen to první.
Ano, velice si váží, že jí byl ve všem oporou, ale ona prostě touží po něčem jiném.

Hermiona upřela pohled na Toma a znovu se zamyslela, byl pro ni ten pravý on? To však bylo ve hvězdách. Že tu s ní zůstal mohlo znamenat cokoliv. Buď to, co si přála, nebo ho jen dohnalo svědomí. To on ji odzbrojil a nechal ji tak nechráněnou. Hnědovláska však byla natolik moudrá na to, aby ho neobviňovala. Za určitou věc nemůže jen jeden člověk. Je to souhra špatných náhod a rozhodnutí.

Ona sama mohla udělat spoustu věcí rozdílně. Merlin ví, jestli by se něco stalo jinak, ale to je jenom kdyby. A jak Hermiona věděla, kdyby je velmi nebezpečné slovo, kterému lze snadno propadnout, pokud si nebudeme dávat pozor.

Hermiona se dál prohrabovala jemnými hnědo černými prameny chlapce, jenž jí po malých kouscích rozkrádal srdce. Dívka zavřela oči a opřela se o pelest nemocniční postele.

Najednou vlasy pod jejími prsty zmizely a hnědovláska zjistila, že Tom už se probudil. Teď seděl na židli narovnaný jako pravítko. Civěl na jejich propletené ruce a nebyl sto se pohnout.

Hermiona na něj vyčkávavě hleděla a snažila se předpovědět, co bude následovat. Nakonec se mladík obratně vyvlékl z dívčina sevření a zvedl se ze židle. S pohledem upřeným k zemi se snažil upravit si vlasy, načež zakoktal: ,,Už. . . Už bych měl- jít."

Dlouhými kroky překonal celou místnost a chvatně ji opustil. Ani jednou se neohlédl. Nevěděl kam s rukama a měl pocit, že mu za chvíli shoří tváře. Nevěděl, co si počít se svými pocity a už vůbec netušil, jestli se kdy bude moct podívat do těch nejnádhernějších karamelových očí bez studu a rozbušeného srdce.

Tom si nedokázal připustit, že by k Hermioně mohl něco cítit. Prostě necítí a i kdyby, teď je to uzavřeno v samém koutku jeho mysli. A z tohoto místa se to už nikdy nedostane na povrch.

Zmijozel v první chvíli, kdy vyšel z ošetřovny, vypadal jako zpráskaný pes, v té druhé se narovnal do výšky a zatnul líce v tvrdém povýšeném pohledu. Nehodlal dopustit, aby ho něco tak hloupého jako láska stáhlo ke dnu.