XIII. - Den plný odporných lektvarů
Omlouvám se, že jsem teď nic nevydala, ale měla jsem docela hektický týden, tak snad se nezlobíte. So, enjoy ⏩💫
Jak Hermiona otevřela oči, tak rychle je zase zavřela. Světlo ji doslova bodalo do zorniček a dívka zasténala.
Proč zrovna ona? To to nemůže odtrpět někdo jiný?
Až když si byla jistá, že si zvykla na světlo, které se jí plazilo i pod víčky, lehce zatřepotala řasami. Ty bílé stěny byly čiré zlo. To je nemohli vymalovat třeba na hnědo? Hermioně ze rtů opět unikl bolestný sten.
,,Madam Pomfreyová! Ona se probouzí!" Zakřičel někdo a hnědovláska se pokusila chytit za hlavu, to nemohli mluvit tišeji? Nebo lépe; museli vůbec mluvit?! Dívka v bělostných peřinách zafňukala, bolel ji úplně celý člověk a oni se ještě snažili, aby jí praskla hlava.
,,Slečno Grangerová, slyšíte mě?" Zašeptala tichým hlasem nějaká žena.
Konečně někdo rozumný. Hermiona se jí ze slušnosti pokusila odpovědět, ale z úst se jí vydralo zachrčení, kterému se jen stěží dalo říkat slovo.
,,Zkuste aspoň pohnout hlavou," děvče se opravdu snažilo, ale svaly se ne a ne nastartovat. Po pár marných pokusech se to nakonec podařilo.
,,Bude v pořádku?" Ozval se znovu ten odporně hlasitý člověk a Hermiona si odfrkla. Už ji vážně štval. ,,Ne- nemů-žeš poti-chu?" Vydala ze sebe zadýchaně. I dvě jednoduchá slova jí dělala potíže.
,,Pane Raddle, musím vás poprosit, abyste odešel. Hned." Zdůraznila, když se chlapec nadechoval k argumentu. Hermiona zapátrala v paměti, kdo je Raddle? Nikoho takového si nepamatovala a upřímně, vůbec netušila, kdo je vlastně ta žena. Ale pocítila k ní jakési sympatie, protože to byla přeci jenom ona, kdo vyhnal toho kluka ven.
V místnosti zavládlo příjemné ticho, které narušoval pouze Hermionin mělký dech. Dívka se pokusila pohnout levou rukou, nešlo to. Zkusila tedy pravou, svaly se stáhly a prsty se o pár milimetrů pohnuly.
Hnědovláska se chtěla zasmát úlevou, ale břicho se jí stáhlo v křeči. Hermiona zakňourala, najednou se nemohla nadechnout, jako kdyby si pouhým smíchem vyrazila dech. Svět kolem ní opět zčernal.
~•~•~•~
Už zase to ostré světlo! Kdo ho sem pořád dává?! Ovšem teď bylo mnohem jednodušší si na něj zvyknout. Hermiona otevřela oči a jako poprvé si pozorně prohlédla strop s rozpraskanou vrstvou barvy.
Kde to je? Matně si vzpomínala na milý ženský hlas a otravného hlasitého člověka, co neměl kouska úcty k nemocnému. Jak se jen jmenoval, dívka si nedokázala vzpomenout ani na počáteční písmeno jména, které minule slyšela.
Hnědovláska doufala, že ta milá paní je někde poblíž a zkusila ze sebe vydat nějaký zvuk, aby na sebe upozornila. V několika vteřinách už slyšela tiché kroky. V zorném poli se objevila žena s vráskami a sestřičkovským čepcem na hlavě.
,,Vy jste nám ale dala slečno Grangerová," usmála se lékouzelnice a posadila se na židli vedle Hermioniny postele. Hnědovláska otočila hlavu, aby viděla pro co ona čarodějka sahá na tác.
Na podstavci se skvěly různé ampulky s lektvary a Hermiona vykulila oči. ,,Tohle všechno budete muset vypít," pronesla povzbudivě postarší čarodějka. Sama moc dobře věděla, že některé z nich jsou opravdu odporné.
Dívka se na ni sklíčeně podívala.
,,Musíš," odpověděla lékouzelnice jejímu pohledu. Hermiona na ni aspoň zkusila štěněčí pohled, ale když ani to nepomáhalo, povzdechla si. Madam Pomfreyová pobaveně zakroutila hlavou, jemně hnědovlásku nadzvedla a přidržela jí flakónek u rtů. Dívka zvedla oči ke stropu a napila se. V tom okamžiku se rozkašlala, nic hnusnějšího nikdy nepozřela.
,,A to jsou tam ještě horší," zamumlala lékouzelnice a lítostivě se na nemocnou zadívala. Hermiona, která onu větu zaregistrovala, se vyděšeně zašklebila a pevně semkla rty k sobě.
,,Musíš to vypít," trvala si na svém Poppy. Hermiona odhodlaně zavrtěla hlavou, nic pít nebude.
,,Já to do tebe jinak naleju násilím," pronesla s vážným výrazem léčitelka.
Hermiona znovu vzdorovitě zavrtěla hlavou, až se její kudrliny rozlétly do stran. ,,Jak chceš," řekla madam Pomfreyová a pozvedla hůlku. Hnědovlásce se cosi mihlo v očích a se sebezapřením otevřela ústa.
,,No vidíš, že to jde," uvolnila se lékouzelnice. Nerada by, kdyby musela Hermionu očarovat. Knihomolka se zamračila a přivřela oči ve výhružném pohledu. ,,Dobře, už mlčím," usmála se starší čarodějka, ráda za nečekanou spolupráci ze strany nemocné.
Hermiona se mučednicky zatvářila a zacpala si nos. Druhý lektvar totiž neskutečně smrděl a jak později zjistila, ještě hůř chutnal. Po všech deseti lektvarech už toho měla hnědovláska vážně dost. Cítila, že jestli si urychleně nevyčistí zuby, všechny ty lektvary zase vrátí zpátky.
,,Chvíli počkej, dojdu ještě pro jeden," zavolala Poppy a už se vracela s dalším flakónkem. Hermioně už se chtělo brečet, to to nestačilo?
,,Neboj se, tenhle už je jen na spaní a vylepší ti chuť v puse," zasmála se lékouzelnice Hermioninu plačtivému výrazu. Hned po vypití se hnědovlásčin pohled vyjasnil. Na jazyku se jí rozplývala chuť mentolové zubní pasty a víčka jí začala těžce klesat. ,,Jen se prospi, zítra ti bude lépe," zašeptala jí do ucha Poppy a mateřsky ji přikryla peřinou. V téhle dívce bylo víc než si ostatní dokázali vůbec představit.
Když už poklidně mířila do své kanceláře, ozvalo se otvírání dveří. Madam Pomfreyová otočila hlavu za zvukem a nestačila se divit.
,,Madam Pomfreyová, nechte mě tu s ní," upřel na ni pohled černovlasý zmijozelský mladík. ,,Prosím," dodal a lékouzelnice se nezmohla na nic jiného, než na němé pokývání v souhlasu. Tom Raddle ještě nikdy nepřišel za někým na ošetřovnu a už vůbec se neptal, zda by tu mohl zůstat.
Chlapec se děkovně pousmál a vydal se k židli, jež stála u Hermioniny postele. Madam Pomfreyová se jen zaraženě rozešla je své kanceláři. Ach ta mladá láska. Taky jednu měla, ale to je zase jiný příběh.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro