Hermiona otevřela oči a zle se usmála, Moudrý klobouk se přece jen nemýlil, když ji poslal do Zmijozelu.

Po chvíli se odhodlaně zvedla a zamířila do koupelny, ve které ještě nikdo nebyl. Když si česala vlasy, dveře se otevřely. Dovnitř vstoupila Druella a jakmile uviděla Hermionu zamračila se. ,,Zapomněla jsi snad na pravidla?"

,,Nezapomněla," odpověděla klidně hnědovláska a dál si nezúčastněně česala vlasy. Druella překvapeně vykulila oči, ale po pár vteřinách se vzpamatovala a nenápadně vytáhla hůlku.

,,Pouta na tebe!"
,,Protego. Měla by ses víc snažit," otočila se Hermiona na Druellu s hřebenem v ruce a ušklíbla se. Poté švihla hůlkou a odhodila Druellu zpět do pokoje a zabouchla jí dveře před nosem.

,,A posílat kletby do zad se nedělá," zakřičela ještě přes dveře a znovu se pustila do tvoření vysokého upraveného drdolu. Když byla konečně spokojena s výsledkem vešla do pokoje.

Druella se zatvářila povýšeně, ale Hermioně se vyhla širokým obloukem. Hnědovláska shovívavě zavrtěla hlavou a přistoupila ke své skříni. Rozhodla se pro školní uniformu, přestože byl víkend.

Kousky oblečení, které se chystala obléknout, rozložila na svou postel. Sukni o pár centimetrů zkrátila, košili trošku zmenšila v oblasti hrudníku a červenou krajkovou podprsenku proměnila v tmavě zelenou. Pak ztmavila tělové silonky a z šatníku vytáhla lodičky na vysokém podpatku.

Když si to všechno oblékla a upravila se, pomalu se ani nepoznala. Ze zrcadla se na ni dívala vysoká štíhlá dívka s rudou rtěnkou a povýšeným výrazem hrdého zmijozela, byla na sebe pyšná.

Přešla ke dveřím pokoje a zavřela oči. Potřebovala se uklidnit. Pak je otevřela, nasadila tvrdý výraz a rozrazila dveře. Jako královna sešla až do společenské místnosti. Nejdříve si jí všimla jakási třeťačka, která drkla do své kamarádky, až na ni postupně upírali pohled úplně všichni.

Hermiona se však ještě více narovnala a pozvedla hlavu výš. Dokonce si všimla nějakého šesťáka, jak nad ní doslova slintá, takže mu věnovala protočení očí doprovázené hlasitým povzdechem. Klapání podpatků se ozývalo po celé společence, poněvadž se většina neopovažovala ani dýchat, natož promluvit.

Teprve když opustila prostory vyhrazené pouze zmijozelským, hovor se znovu lehce rozproudil, ovšem to jediné, co bylo jeho tématem, byl Hermionin zjev před pár vteřinami.

Hermiona pokračovala do Velké síně, kde opět upoutala pozornost poklidně snídajících studentů, kteří nemohli věřit svým očím. Tohle, že je Hermiona Grangerová? Ta milá zmijozelská knihomolka, co ji věčně vidíte se zabořeným nosem do učebnic? Hnědovláska však nedávala najevo, že by si vůbec všimla přítomnosti lidí, co teď denně potkávala ve škole.

S nezájmem popadla jablko z kraje zmijozelského stolu a na patě se otočila. Její kroky vedly znovu na školní pozemky. Na to, že bylo září, slunce příjemně hřálo a tak se šla posadit pod onen košatý dub s výhledem na Černé jezero.

Když se na zemi pohodlně uvelebila, zavřela oči. Sluneční paprsky ji jemně hladily po tváři a Hermiona se uvolněně nadechla. Přesně tohle potřebovala; chvíli klidu, kdy neřeší žádného Toma, co jí motá hlavu; žádného Oriona, kterému se podle všeho líbí; ani tu růžovou žábu nazývající se Wallburga a v neposlední řadě ani ztrátu té jediné duše, která jí v té proklaté koleji hadů jednoduše chápe.

Jenže její chvilka relaxace měla za pár okamžiků zkončit. A to přesně v momentu, když rozlehlé pláně náležící Bradavické škole prořízl hlas ostrý jako břitva.

,,Tady jsi, ty zmije! Petrificus totalus!"

,,Protego," pronesla Hermiona a hraně si zívla, rozhodně nemohla dát najevo zaskočení.

,,Okamžitě ty vlasy odčaruj, jinak za sebe neručím!" Zaječela ona dívka a přešla do útoku.

Hermiona nejdříve stále ještě zaskočená reakcí růžovovlasé dívky, měla co dělat, aby vykryla všechna kouzla, která by jí nepochybně velice ublížila. Když se trochu sebrala uzpůsobila se rytmu souboje, sama začala útočit. A to dost nebezpečně. Zanedlouho už bylo všem jasné, kdo má v tomto souboji navrch.

Obě na sebe metaly kletby takového rázu, že se pomalu přicházející náhodní pozorovatelé divili, že ještě ona děvčata žijí.

,,Expelliarmus!"
,,Expelliarmus!"
Ozvalo se dvojhlasně ze dvou úst. Ovšem ten komu přiletěla do ruky soupeřova hůlka, nebyla Hermiona ani Wallburga, nýbrž Tom Raddle, který se rozhodl zakročit než se ty dvě pozabíjejí. Hermiona se překvapeně podívala do své prázdné ruky, zatímco Wallburga se krutě usmála.

Teď už Tom nebyl tak pohotový.
,,Tardius occidere!" Vyslala dívka s obarvenými vlasy tu osudnou kletbu.
Hnědovláska překvapením rozevřela oči, přičemž se chytila za místo, kde pod kůží spočívá srdce. Pak se pokusila udělat pár vrávoravých kroků, ale po pár metrech klesla na kolena a nebyla sto se pohnout. Po několika vteřinách se úplně zhroutila na zem a vydala ze sebe srdceryvný výkřik v agónii bolesti.

Všichni jen jako tvrdé Y pozorovali Hermionu, jejíž ječení nabíralo na síle. Tahle bolest byla ještě stokrát horší než Crucio, které na ni před lety poslala Bellatrix Lestrangeová. I samotnou Wallburgu překvapila ničivá síla kouzla, o kterém se dočetla v knihách svého otce. Samozřejmě ve svazcích, jenž pojednávají o černé magii.

Hermiona se zazmítala v bolestné křeči a znovu zaječela. To konečně probudilo některé z šoku a donutilo je to reagovat. Tom k ní hned přiběhl a vzal ji do náručí, ačkoliv to šlo velice špatně. Hnědovláska se totiž v návalu potřeby mít kolem sebe prostor, aby uvolnila bolestivě staženým tkáním, zmítala ještě víc než na zemi.

Zmijozel ji držel o to pevněji a řval: ,,Uhněte! No tak! UHNĚTE ŘÍKÁM!" A dav studentů, které sem přivedl onen křik, se začal nejistě rozestupovat a uvolňovat tak místo Tomovi a dívce, jež se mu cukala mezi silnými pažemi.

Jakmile už se zmijozelský chlapec nemusel prodírat mezi studenty, rozeběhl se. Srdce mu splašeně tlouklo do hrudního koše. V boku ho pálilo. A trhaně oddychoval. Pár kroků před ošetřovnou sebou Hermiona přestala házet a hlava se jí zvrátila dozadu.

Tom hystericky zakřičel. Dveře ošetřovny se rozrazily a madam Pomfreyová se otráveně rozhlédla po chodbě, jakýže to nezdvořák jí ruší ranní klid. Když spatřila bezvládné tělo v rukou chlapce, její nálada se rázem změnila.

,,Okamžitě ji položte sem, rychle! Copak nevidíte, že umírá?! Dělejte!"
Řekla zvýšeným hlasem lékouzelnice a pospíchala pro různé lektvary, které snad udrží dívku při životě, než přesně diagnostikuje zranění a nasadí léčbu. Ale tady šlo o minuty, ne-li vteřiny. Musela pracovat rychle, jinak tady to děvče opravdu zemře.

Madam Pomfreyová nalila do Hermiony tucet odporných lektvarů, ale bylo cítit, že se jí pomalu vrací tep.
Tom jen z povzdálí z hrůzou pozoroval počínání ošetřovatelky, která se skláněla nad mrtvolně bledou Hermionou, sesílající na hnědovlásku různá složitá diagnostická kouzla.

Když skončila, otřela si pot z čela. A Tom na ní se strachem upřel své černé uhlíky. ,,Bude v pořádku?" Zašeptal. Madam Pomfreyová si povzdechla a utřela si ruku do zástěry. ,,To opravdu nevím, pane Raddle. Musíme doufat, že je silná."

,,Mohl bych tady zůstat s ní?"
,,Měl byste jít spát-"
,,Ale madam Pomfreyová-"
,,Jděte spát, můžete přijít zítra," zastavila ho neoblomně lékouzelnice a popohnala ho směrem ke dveřím.
Chlapec sklonil hlavu a doopravdy odešel. Na spánek ovšem neměl ani pomyšlení.

Nechtěl jít do společenské místnosti. Tam by jistě potkal Wallburgu, kterou teď vážně, pro svou vnitřní rovnováhu, vidět nepotřeboval. Zamířil tedy do Komnaty nejvyšší potřeby. Když stanul před onou kouzelnou zdí, skoro okamžitě se zjevily menší dveře, kterými vstoupil.

Místnost nebyla nijak velká, obsahovala postel, ačkoli si ji Tom nepředstavil. Komnata očividně opravdu reagovala na naše největší potřeby. Dále tu byl stolek a kolem něho několik křesel a pohovka. Na stole překvapivě ležela sklenice a vedle ní láhev ohnivé whisky.

Tom se posadil a rovnou si nalil. Po několika sklínkách už nebyl schopen rozumně uvažovat. Nakonec začal přemýšlet o dnešní příhodě a hlavně o Hermioně samotné.

Z ničeho nic prudce vstal a mrštil skleničkou proti zdi. Skleněné střepy se rozletěly po celém pokoji. Zmijozel přešel k místu, kde se sklenička roztříštila a bouchnul pěstí do zdi tak silně, že si potrhal kůži na kloubech.

Naštvaně se zahleděl do stěny a zúžil oči do malých stěrbinek. Hned nato jeho výraz zjihl a on si opřel čelo o onu zeď. Pár okamžiků setrval v této poloze. Když se dostatečně uklidnil, rozevřel zaťatou pěst a dlaní přejel po přímce stěny, až volně svěsil ruku podél svého pasu.

Po chvíli se otočil zády a klesl do dřepu. Rukama si objal nohy a hlavu zabořil do kolen. Jak je možné, že ta malá polokrevná v něm vzbuzovala tolik protichůdných pocitů? Copak se jeho srdce rozhodlo, že je nejlepší doba se zamilovat, i když se to vůbec nehodí? Proč osud vede jeho kroky zrovna tímhle směrem? Nikdy neměl rád tak proč s tím začínat teď?

Na druhou stranu, měl kolem sebe spoustu lidí, ale cítil se hrozně osamělý. Chtěl by mít někoho, kdo ho podrží a dokáže mu, že i on může být milován a může milovat. Tohle si však Tom nehodlal připustit. Láska je slabost a slabé lidi společnost velmi rychle zničí. Sám se o tom přesvědčil už v době, kdy začal pobírat rozum a zjistil o co ostatním jde.

A tak seděl u zdi mezi skleněnými střepy a cítil se, jako kdyby znovu prožíval ta muka ve staré oprýskané jídelně v sirotčinci, když seděl mezi kusy rozbitého talíře a ostatní děti se mu posmívaly za trest, který mu byl zadán.