Hermiona se přikryla peřinou, kterou poté perfekcionisticky uhladila, aby žádný roh nebyl přehnutý. Pak se zadívala na zelená nebesa.

Přemýšlela o Tomu Raddleovi, o Orionu Blackovi, o pozvání na Křiklanův večírek a další, nevěděla jestli milé nebo nemilé, pozvánce na astronomickou věž.

Sice ji Moudrý klobouk tentokrát zařadil do Zmijozelské koleje, ale odvahy jí neubylo, takže byla pevně rozhodnutá tam jít. Přemýšlela však nad zastíracím kouzlem. Kdyby se jí nelíbilo, co vidí, mohla by jednoduše pod rouškou kouzel a noci utéct.

Nebála se, jen přemýšlela chytře. Ale když se jí konečně začaly zavírat oči únavou, její poslední myšlenka patřila dvěma zmijozelským chlapcům.

Za oknem se jen tiše ve vodě vznášel černočerný krkavec ve vzduchové bublině.

[Pozn. aut. Asi všichni víme, že zmijozelské ložnice a společenka leží pod hladinou Černého jezera.]

~•~•~•~

A protože se do pátku kromě pár pohledů Oriona a stydlivého sklopení očí Hermiony nic zvláštního nestalo, pohrajeme si s časem a přesuneme se do celkem blízké budoucnosti.

Na to, že byla Hermiona ještě den před tím pevně rozhodnuta jít na onu schůzku se zmijozelským prefektem, kterého i v hlavě nazývala všelijak jinak, jen ne Tom Raddle, dnes nějak podivně ztratila trochu odvahy a už si nebyla tak jista.

Nejoblíbenější studentský den, pátek, ale začal jako obvykle.

Na hodině lektvarů opět excelovala a získala Zmijozelské koleji dvacet bodů za bezchybný životabudič. Na přesunutých dějinách si jako jediná zapisovala a na dvouhodinovce s Nebelvírem prohodila pár přátelských slov s Euphemií, přestože se Fleamont nesouhlasně mračil.

A když na obědě zachytila pohled tmavovlasého pohledného chlapce s prefektským odznakem na hrudi, její odhodlanost klesla na bod mrazu.

,,Hele Rello, já. . . asi půjdu. . . do knihovny. Binns nám zadal docela dlouhou esej. . . Takže. . ." Nechala větu vyznít do prázdna, rychle se zvedla z lavice a skoro během opustila Velkou síň. Doprovázel ji při tom Rellin překvapený pohled.

Hnědovláska však nezamířila do knihovny, ale do Sovince. Došlo jí, že vlastně svojí sově ještě nedala jméno. Za chůze si přivolala pytlík sovích pamlsků, který našla když si vybalovala věci ze svého kufru a než se nadála, stoupala po schodech do věže.

Hermiona si pamatovala, že její sovička je zrzavo-bílá a popravdě řečeno nikdy takovou sovu neviděla, takže když se rozhlédla, našla to moudré stvoření téměř na první pohled.

,,Seraphina," napadlo najednou Hermionu. Svou myšlenku vyslovila nahlas, sovy v jejím okolí zvedly hlavy, ale jen ta jedna zamávala křídly a posadila se na bidlo přímo před Hermioninýma očima.

Hnědovláska dala Phině soví pamlsek a natáhla ruku k bidlu. Sovička okamžitě pochopila a přeskočila z bidla na dívčinu ruku. Po ruce přešla až na rameno, a tam se usadila jako královna.

Hermiona se zasmála a vykročila ze Sovince, chtěla se projít po školních pozemcích.

,,Víš Phino, já teď řeším takový problém. Mám tam jít nebo ne?" Začala najednou nebelvírská, teď už vlastně zmijozelská, knihomolka mluvit. Seraphina se na ni zadívala svýma moudrýma tmavýma očima a zahoukala. ,,A to mám brát jako ano nebo ne? Kéž bys uměla mluvit. . ."
Povzdechla si Hermiona a usadila se pod košatým dubem, který stál nedaleko Černého jezera.

,,Určitě by sis poradila líp než já," usmála se hnědovláska a pohladila svou královnu po hlavičce. Hned nato si však zase povzdechla a zadívala se do dálky. Kéž by tu tak byli Harry a Ron. . .

(Tak příští část už se dočkáte oné očekávané schůzky, těšíte se?)