Když se obě dívky dostatečně vydováděly, došlo jim, že jsou vlastně ještě pořád v mokrém oblečení a tak se konečně začaly sušit. Jelikož měla Hermiona za sebou dlouholetou praxi, znala různá praktická kouzla. Takže ze sebe pomocí svého kouzelného proutku rychle a jednoduše sundala všechna pírka a po sušicím kouzlu přestala vypadat jako zmoklá slepice.

Zato Euphemia jen valila oči a nestačila se divit. Nechápala, jak mohla studentka 5. ročníku znát mnohem víc kouzel než ona sama. Vždyť patří k nejlepším ve třídě.

,,Jak to, že znáš tolik užitečných kouzel?" Zeptala se trošku podezřívavě nebelvírka. ,,V Krásnohůlkách se hodně dbalo na to, abychom vypadaly jako opravdové dámy. Tyhle formulky umí snad každá krásnohůlská slečna či chlapec," odpověděla hbitě Hermiona a v duchu se poplácala po rameni, že to tak dobře vymyslela. Načež si Mia uvědomila, že její otázka zněla nadmíru divně. ,,Aha, mělo mi to dojít," zasmála se své blbosti nebelvírská dívka a poprosila hnědovlásku: ,,A usušíš mě taky?"

Hermiona si hraně zamyšleně podepřela bradu rukou. ,,No nevím, jestli se mi chce," a s jiskřičkami v očích se zahleděla na Miu. ,,Nebuď sketa," řekla stále ještě mokrá dívka a naoko s vážným výrazem znovu pozvedla polštář do bojové polohy.

,,Radši si nebudu zahrávat s ohněm," ušklíbla se pobaveně Hermiona a zamávala hůlkou. Mia byla v pár vteřinách úplně suchá. V tom se ozval nanejvýš podivný zvuk. Obě dívky se kolem sebe rozhlédly, když se to ozvalo znovu.

Pak se Hermiona znenadání rozesmála. ,,Kručí mi v břiše, mám děsný hlad," vydala ze sebe mezi smíchem. Nebelvírka na ni chvilku hleděla, jestli to ona zmijozelka myslí doopravdy vážně, načež se začala hihňat taky. ,,Myslím, že je čas na večeři, co ty na to?" Řekla a za ruku vytáhla onu zmijozelskou knihomolku ze dveří pokoje. Do Velké  síně skoro běžely a chechtaly se tomu jak malomocné, že se jich pár studentů mířících z večeře až leklo.

Mezi velkými křídly dveří však zastavily a vyměnily si skoro telepaticky stejné pohledy. Pak se znovu zadívaly do útrob Velké síně a odhodlaně se obě vydaly k nebelvírskému stolu. Někteří je obdařili překvapenými pohledy, jiní zase nesouhlasnými a někdo si dokonce i pohrdavě odfrknul. Ale ony pořád mířily ke stolu Miiny koleje. Nakonec se usadily na samém okraji, přičemž si jich všimli už i profesoři sedící v čele oné obrovské místnosti.

Horacio Křiklan překvapeně zamrkal, Albus Brumbál, v té době jenom ředitel nebelvírské koleje, se zamračil, neměl rád zmijozelské žáky, byli arogantní a drzí a hlavně mu dělali samé problémy. Ředitel Havraspáru oběma dívkám věnoval uznalý pohled, ještě nikdy se nestalo, že by vzniklo mezi Nebelvírem a Zmijozelem přátelství. Profesorka Červotočková, mrzimorka tělem i duší, se jen nadšeně zatetelila, ráda viděla, že vznikají nová přátelství.

Ředitel Dippet se rozhlédl po Velké síni, ve které teď bylo úplně ticho. Všichni civěli na ony dívky. Když si všiml, že Brumbál na ně kouká obzvlášť vražedně, lehce do něj drknul. Albusovi vypadla z prstů lžička, kterou si právě sladil čaj, a ta hlasitě dopadla do šálku s onou tekutinou.

Tento zvuk prořízl vzduch a spustil nečekané reakce. ,,Jsi špína naší koleje, ty nepatříš do Zmijozelu," zaječela černovlasá dívka, kterou si Hermiona pamatovala z rána. Hnědovláska sjela pohledem k Relle, která odmítavě otočila hlavu.

Fajn, chcete zmijozelku? Máte ji mít.      Proletělo Hermioně hlavou. Nechtěla ale, aby si Euphemia myslela, že je naštvaná, takže se k ní naklonila a pošeptala jí: ,,Tajná schůzka v devět, Komnata nejvyšší potřeby."

Potom se s grácií zvedla, obdarovala všechny kolem sebe pohledem svrchu a přes celou Velkou síň rázně odklapala. Když procházela okolo místa, kde seděla ona černovláska, nenápadně mávla hůlkou. Jen co prošla dveřmi, ozval se uširvoucí jekot, jehož majitelkou byla, teď už růžovovlasá, dívka, nesoucí jméno Wallburga Blacková.

Hermiona se s tichým chechotem vydala zašít do nejzazšího koutu knihovny, aby ji nikdo do devíti hodin nenašel.