Další kapitola upírů na světě - a taky poslední kapitola z historie.

Dnes se dozvíme, co Itachi v šestnáctém století provedl.

Itachi Uchiha šílel. Hlad ovládal celé jeho tělo i mysl od chvíle, kdy své bledé rty smočil v té zvláštní tekutině. Jakmile ji poprvé okusil, věděl, že po ní bude prahnout celý svůj život. Zahalila mu mysl, obalila ji jakýmsi zvláštním neprůhledným obalem a řídila všechny následující činy, o kterých neměl ani ponětí. Jediné, co dokázal vnímat, byla ta neuvěřitelná síla, jenž proudila jeho tělem, a zvuky, které se okolo něj rozléhaly. Byl jako divák, se zavázanýma očima uvězněný ve své vlastní hlavě. Dokázal poznat, že někam jde, ale nedokázal rozpoznat, kam. A pak to nastalo. Vůně a chuť, které mu nyní připadaly jako nejlepší možný důvod, proč by měl člověk vůbec existovat, se rozpínaly všude kolem něj, následovány křikem a zděšeným vřískotem hlasů, jenž jak tušil, mu měly být něčím povědomé, ale za Boha si nedokázal vzpomenout, proč. Jediné, co věděl, bylo, že se toho lahodného nápoje nesmí dotknout ani špičkou ukazováčku, protože... Netušil. Nesměl a tak to neudělal, poháněn jakýmsi vyšším dobrem, pokud se to tak dalo nazvat. A tak prostě jen v klidu vnímal volání o pomoc a další skřeky, aniž by si ve skutečnosti uvědomoval, co to celé znamená.

A pak se mu najednou zapnuly všechny ty smysly, které byly vypnuté, a zesílily ty, jež byli zeslabené. Tělo mu zčista jasna zahalila změť emocí a vjemů, které nebyl schopen ustát. Kolena se mu podlomila a upadl na dřevěnou podlahu, chráně si rukama obličej, oči zavřené. Prsty se dotkly dřeva zanechávajícího po sobě ostré třísky, zapíchnuté v kůži. Spolu s nimi na nich ulpěla teplá a lepkavá kapalina, jenž ho donutila otevřít oči a nasát vzduch do plic, odtemnila mu i ty poslední zamlžené skulinky mysli a donutila ho poznat, co způsobil.

Zrak měl jasný téměř okamžitě, ale přál si, aby to tak nebylo. Okamžitě poznal, že to, v čem se válí a co mu tak neuvěřitelně voní a vábí jeho chutě, je kaluž rudé krve. Opíraje se o všechny čtyři končetiny se třásl, nakonec se ale donutil pomalu se zvednout. Přenášel váhu na nohy a pomalu, ale jistě v sobě nalézal sílu postavit se. Čím více se zvedal, tím větší byl prostor, který viděl a kam dohlédl. A v tu chvíli si s konečnou platností uvědomil, kde je.

Stál ve světnici domku, ve kterém se narodil a kde vyrůstal. Naprosto živě si pamatoval doby, kdy tudy vesele pobíhal, hrál si s otcem či líbal matku na tvář, od děda si nechával vyprávět pohádky a od babičky si ukládal k srdci, co bylo důležité, a jak to samé o pár let později dělal se svým mladším bratrem, i když tentokrát už to byl on, kdo maličkému Sasukemu radil a předával vědomosti, jenž se za osm let prožitého dětství naučil.

Všechno to bylo pryč. Rozhlížel se kolem a viděl jen pouze krvavé stopy a šrámy, rozbitý nábytek a mrtvá těla pohozená po zemi. Těla jeho rodiny. Rodiny, kterou zavraždil, ačkoli netušil, proč. Děs ho přikoval k zemi, že se nemohl pohnout, zvednout jedinou nohu a jít se podívat, jestli někdo přežil. Protože moc dobře věděl a hlavně cítil, že nepřežil nikdo. Smysly měl nyní tak zdokonalené a bystré, že dokázal vycítit úplně všechno, co v jejich vesnici vonělo. A pravdou bylo, že jejich vesnice voněla úplně celá.

I přes svůj čich a sluch ho velmi překvapilo, když z vedlejší světnice zaslechl roztřesený, strachem prosycený povzdych. Šok, jež v tu chvíli prožíval, maličko polevil. Třeba nebylo všem dnům konec, pomyslel si. Třeba nezabil všechny, nestal se z něj netvor a nepřijde do pekla. Pomalým krokem se vydal do komůrky, která dřív sloužila jako jeho ložnice. Byla tam naprostá tma, on ale viděl docela dobře jako by se jen smrákalo. Proto ho spatřil okamžitě, když jeho chodidla překročila práh.

Veškeré potlačené emoce (a ony potlačené byly, jinak by se zbláznil) přesměroval do toho jediného okamžiku. Rychlostí, jakou nikdy neoplýval, se k bratrovi vrhnul a sevřel ho v náručí i přesto, že Sasuke vřískal, jako by ho na nože brali, kopal a snažil se z jeho sevření vyprostit. Itachi ho stále pevně držel a objímal ho, nechaje slzy volně stékat po tváři.

„Tak moc mě to mrzí, Sasuke, tak moc, musíš mi to věřit, musíš, musíš, musíš."

Poslední slova opakoval stále dokola a dokola, a ačkoli byl nyní nadřazený druh, jak si matně vzpomínal na slova muže se žlutýma očima, nedokázal se tak zachovat. Nedokázal svého malého brášku pevně chytit za krk a zardousit ho, či mu prokousnout krční tepnu a vysát ho, nebo dokonce připravit ho jako pokrm pro člověka, který ho zabil. Miloval ho tak moc, že to nedokázal. A v tu chvíli, kdy mu to došlo, si vzpomněl, že to byl právě pohled na Sasukeho, co ho z toho vražedného transu dokázalo probrat. Tolik si svého bratra vážil a tolik ho miloval, že by raději sám zemřel, než aby se mu něco stalo.

„Musíš, musíš, musíš," plakal.

„T-tys je všechny zabil!" zaječel Sasuke jako smyslů zbavený. „Jsi monstrum!"

Dlouhou chvíli se oba třásli a oba dva plakali.

***

Již pomalu svítalo, když dlouhovlasý Uchiha táhl svého sourozence za ruku, ve snaze dostat mezi ně a jeho stvořitele pokud možno co největší vzdálenost. Jak minuty ubíhaly, začal si na všechno vzpomínat. Třeba na to, jak pomlácený a napůl mrtvý ležel mezi ostatními těly či jejich ostatky, které dříve byly jeho spolubojovníky. Také si vzpomínal, že těsně předtím, než se před jeho očima objevila temnota a na chvíli se do ní propadl, spatřil nad sebou stát neznámého muže, jež se nad něj oděný v kápi skláněl, zatímco slunce nad nimi zapadlo. Pamatoval si, jak pil jeho krev, a ačkoli byl zmatený, nedokázal tomu zabránit. A pak nic. Jen tma. Když se poté znovu vzbudil, byl v nějakém neznámém bytě a tělo měl v jednom ohni. Byl tolik zmatený. Do doby, než dorazil muž se žlutýma očima a neřekl, že mu zachránil život.

Teď už věděl, že prachsprostě lhal. Nikdy mu život nezachránil. Sebral mu ho a udělal z něj monstrum. Nabídl mu pohár s něčím neznámým, o čemž nyní věděl, že to byla krev, a zatímco se v něm probouzely jeho démonské chutě, špičáky se prořezávaly dásní a celé tělo sílilo a duše s myslí na chvilku zeslábly, nařídil mu tu strašlivou věc. A on to vykonal, jako by se nechumelilo. S tím ale byl konec. Nemohl ve vesnici zůstat a počkat, až si je ten neznámý najde. Určitě by pak Sasukeho zabil... A jejich rodová linie by navždy skončila. To nemohl dopustit.

Proto sebral protestujícího a k smrti vyděšeného bratra a uprchl. Do svítání ještě nějaká doba zbývala, takže doufal, že se během noci dokáží dostat dost daleko. Sasuke se mu ale po dalších pár uběhlých metrech ze sevření vytrhl. Itachi se na něj ukvapeně otočil.

„Musíme jít dál, Sasuke, nemůžeme odpočívat!" nařídil, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Mladší Uchiha se na něj ale jen znechuceně podíval. „Kromě toho, že s tebou nikam jít nechci, tak už nemůžu!" zaječel na něj a z očí se mu opět spustily slané slzy. Padl na kolena a rozplakal se. „Nemůžu... prostě už nemůžu..."

Itachi si k němu přidřepl a chtěl ho obejmout, bráška ho od sebe ale odstrčil a zařval mu do obličeje: „Vypadni ode mě, ty zrůdo!"

Nedokázal si ani představit, jak strašně moc to Itachimu ublížilo. Dlouhovlasý se tím v ten moment ale zaobírat nedokázal. Museli přidat do kroku, pokud chtěli být v bezpečí.

„Já vím, že mě nenávidíš, Sasuke," zašeptal a pohladil ho po havraních vlasech. „Sám sebe nenávidím o nic méně. Měl jsem zemřít, tam na to poli, přesně tak, jak náš Pán zamýšlel. Měl jsem zemřít dřív, než se ke mně ten zplozenec pekla stačil dostat a udělat ze mě stejné monstrum, jako je on sám. Ale nezvládl jsem to a za to budu pykat celý svůj život."

„Život?! Vždyť jsi mrvý!" zaječel Sasuke hystericky a hrozilo, že pokud upadne do záchvatu, už ho tam odtud nedostane. Alespoň ne po svých.

Itachi si dlaní promnul obličej. „Já... Nasedl jsem mu na lep, uvěřil jsem mu, že mi chtěl pomoct a přitom ze mě udělal vraha! Já... jsem vinen, přiznávám. Ale z té lepší stránky..."

„Tohle nemá žádnou zkurvenou lepší stránku!"

„Jistě, to nemá," vydechl Itachi, který už nevěděl, jak situaci vylepšit. Jak se dalo vylepšit něco, co bylo nenávratně ztraceno? „Ale ještě jsi tu ty, Sasuke. Nikdy bych ti nedokázal ublížit, a ačkoli tomu nevěříš a jsem ti odporný, je to pravda. Až pohled na tebe mě přivedl k rozumu. Já... udělám všechno proto, abych tě ochránil, bráško. I za cenu toho, že budu riskovat tu směšnou parodii života, jež od nynějška prožívám. Já... ochráním tebe i všechny tvé potomky, které kdy budeš mít, aby vás ten ničema nikdy nemohl dopadnout a dokonat to ohavné dílo!"

Sasuke se na Itachiho konečně podíval. V očích měl stále slzy bolesti. „J-já nemám žádné p-potomky," zaškytal pláčem.

„Nyní ne. Ale jednou budeš mít, Sasuke, a já ti slibuji, přísahám, že nedojdu odpočinku do dne, kdy budou svobodní a nebudou se muset bát, že jim to ohavné žlutooké monstrum něco udělá!"

***

Pohled na pohřbívání dalšího Uchihovic dítěte Itachiho zavedlo do několika dlouhých desítek minut vzpomínek, počínaje dnem, kdy místo toho, aby jako bojovník zemřel, se proměnil v upíra, sedl na lep jinému, staršímu upírovi a vyvraždil celou svou rodinu, vyjma mladšího bratra, přes příjemně strávená léta v Londýně, kde se mu povedlo získat a ztratit lásku, do událostí ze Španělska, kde se tamním lidem téměř povedlo oběsit ženu přivdanou do Uchihova klanu. Ať se celá ta léta, celých těch dlouhých skoro čtyři sta padesát let dělo cokoli, všechno to byl následek rozhodnutí, jež v roce 1572 učinil. Svým slibem, jež hodlal dodržet, se zavázal k doživotnímu údělu. Byl rozhodnutý chránit potomky svého bratra, a čím více času ubíhalo, tím byl zarputilejší a zarputilejší. Neviděl žádný způsob, jak se Orochimarovi postavit. Byl to velmi silný upír a také mnohem starší, než on sám, s rozsáhlou sítí zvědů a špionů, kteří pracovali v jeho prospěch. A tak po celá staletá dělal to jediné, co uměl - chránil to, co z jeho rodiny zůstalo, a vždy po několika generacích je přestěhoval na nové místo, dříve jako vzdálený člen rodiny, nyní jako zcela neznámý muž.

Hleděl na to, jak Fugaku objímá svou manželku a ten chlapec, jež dostal jméno po jeho bratrovi, původním Sasukem, neroní jedinou slzu. I na tu dálku Itachi věděl, že to, co v mladém Uchihovi dřímá, je zlost a agrese. A pak najednou vzhlédl a podíval se Itachiho směrem, přímo jemu do očí. V ten okamžik Itachi poznal, že ten chlapec ví či přinejmenším tuší, čí je to všechno chyba.

Otočil se k odchodu a povzdechl si. Bylo příšerné vidět generace a generace, jak se téměř v slzách pokoušejí o další dítě. Přicházelo to s každým nově počatým Uchihou, dokola a dokola. A byla to jeho vina, a kdyby mohl, udělal by vše proto, aby jeho rodina konečně po čtyřech stovkách let dokázala zplodit, donosit a vychovat dalšího potomka, syna. Přísaha, kterou však před tolika lety složil svému bratrovi, mu to odpírala a přímo zakazovala. Nemohl spočinout dřív, než zajistí plné bezpečí Uchihova rodu. A do té doby budou bohužel všechny ty děti umírat...

Protože dřív, než on sám zemře, se nikdy nenarodí víc než jedno dítě. Dřív, než jeho tělo zanikne v prachu a jeho duše bude mít konečně šanci se reinkarnovat do novorozeněte, nemají ty děti absolutně žádnou šanci. Pouhou svou existencí proklel to jediné, na čem mu kdy záleželo. Svůj rod.