Tuto kapitolu přidávám nyní jen kvůli ShitFace, jinak jsem měla v plánu to sem dát až po konci Zlata, co se třpytí :3 Ale jelikož je to zatím poslední kapitola, kterou mám, tak je to stejně jedno. K psaní další části se dostanu až bůhví kdy :D

Dnes se dozvíme, jaké prokletí provází rod Uchihů a kdo je ten tajemný muž z první kapitoly (tajemný muž) a ze druhé kapitoly (realitní makléř), a také příběh o tom, jak se klan Uchiha dostal z Evropy do Ameriky.

Narón, Španělsko 1840

Slunce nesnesitelně pálilo. Nebe bylo krásně modré a čisté, bez jediného mráčku, jež by ho poskvrnil svou zlotřilou předzvěstí. Od mořského pobřeží foukal teplý jižní vítr. Nebyl to ten, který člověka ofoukne a v parném dni příjemně svlaží. Tento byl horký, rychlý a divoký, dávající jasně najevo, že léto bylo v plném proudu. Na hladina teplého zálivu pobřeží Galicie se blížilo k moři několik malých lodiček vhodných tak akorát na to, aby uvezlo jen pár lidí. Jednalo se o místní obyvatele malého městečka Narón, jež sousedilo s o mnohem větším přístavním městem Ferollem. Právě tam se rybáři každou neděli, v den, kdy se nepracovalo, vydávali, a prodávali část ze svých týdenních úlovků. Výlov z každého dne se vždy uložil do sklepního otvoru do soli, kde mohl vydržet opravdu dlouhou dobu. Sedmý den se ryby vždy spočítaly, ty určené pro prodej se naložily na káru, a další byly ponechány v konzervující soli či určeny na vyuzení. Ať tak, či onak, rodiny rybářů se po většinu zimy nikdy neměly špatně. Na trzích šli na dračku především tuňáci se sardinkami, a co se novot týkalo, moderní začaly být také ústřice chované v malých „mořských zahrádkách".

Muži z městečka, jež se tímto starým řemeslem živili, se domů dostalli vždy až k večeru, někdy také těsně po setmění, což však bylo vysoce nebezpečné. Toho dne se však všichni vraceli až moc brzo. Mohly být teprve dvě nebo tři hodiny po poledni, když přibližně dvanáct lodí přiveslovalo pár metrů od břehu. O chvíli později z každé z nich vyskákali tři muži, chytaje loď ve snaze dostat ji na pevninu a uložit ji tam. Záhy poté se všech třicet šest vypracovaných a upocených chlapů vydalo směrem k malému městu. Kdyby se na ně v tu chvíli díval někdo nepovolaný, například nějaký jiný rybář z městečka na protější straně zálivu, jistě by se plácal rukou do čela. Jen blázen může odejít zpět domů v tuto hodinu, kdy ryby nejvíce berou. Jedině v případě, že by měli nějakou neodkladnou záležitost.

A oni vlastně měli. Jak oni, tak celý zbytek jejich rodiště. Ten den byl něčím výjimečný. Něčím zvláštní. Všichni to věděli. Všichni to cítili. A všichni se stejnou měrou těšili, i když v nitru duše pociťovali, že je to špatné. Nelidské a odporné. Ale nemohli si pomoct. Povaha tvora jménem člověk byla zvrácená a krutá již od samých počátků. Zde tomu nebylo jinak. Jakmile se našla nějaká, byť jen vzdálená, možnost, že si budou moci libovat nad neštěstím jiných lidí, hned se do toho vrhli po hlavě. Byli to ohavné a nenasytné lidské zrůdy a bestie převlečené za milující matky a otce. Nic víc.

Šance na zahlédnutí veřejného procesu, jež měl však jen shrnout všechny hříchy oné ženy, byla pro každého obyvatele Narónu vzrušujícím zážitkem, u kterého se měli pobavit a zabít alespoň trochu času, odpočinout si od věčné práce či vychovávání dětí. Soud, jež měl toho odpoledne probíhat, byl přístupný jak dospělým, tak dětem. Řízení samo mělo být jen pouhá fraška - každý věděl, že tu ženu nakonec upálí. Všichni s tím byli smířeni, někteří dokonce spokojeni.

A proč vlastně? Jen kvůli tomu, že se přivdala do špatné rodiny? Ne, to ne. Bylo pošetilé si něco takového myslet. Kdokoli přece věděl, že jen žena ovládající temné a magické síly se může provdat do té prokleté rodiny, jenž měla sídlo nahoře na kopci a shlížela tak na všechny obyvatele pěkně svrchu. Nikdo je pořádně neznal. Byla to jen moc malá rodinka žijící v moc velikém domě. Dva staří rodiče, jejich syn se snachou a jediné dítě. Vždy v tomto podání. Nikdy tomu nebylo jinak.

Uchihův klan žil na tomto místě již po několik generací. Většina lidí si příběhy ze starších dob nepamatovala. Žila tady a teď, jako kdyby měli každou chvíli zemřít. Neměli čas ohlížet se po příbězích druhých. Ani chuť. Ale ti, kteří byli všímavější, nezapomněli, a co mohli, to předali svým vlastním dětem. Podle některých z nich se sem tito podivíni přistěhovali přibližně před osmdesáti lety z Londýna. Nikdo nevěděl, co je tamodtud vyhnalo. Nikomu se nesvěřili, a pokud se chtěl někdo zeptat, při pohledu do jejich zdeptaných obličejů na ten nápad urychleně zapomněl. Na návrh rodinného přítele, dlouhovlasého vysokého muže, si nechali postavit veliký dům na kopci. Rodina dala na jeho rady a v té veliké vile se zavřela, snad ve snaze ochránit sama sebe. Od té doby nevycházeli ven, pouze párkrát bylo možné spatřit je na městském trhu. Jen dvakrát za celou tu dobu se stalo, že se jejich syn chtěl přátelit s nějakou dívkou z města. Slečna se zamilovala, podlehla a mladého Uchihu si vzala. Chvíli spolu byli šťastní. Mladý a nadšený manželský pár.

Alespoň do té doby, než se pokusili o miminko. Vždycky se narodilo jedno jediné. A i když se snažili o další děti, vždycky o ně nějakým záhadným způsobem přišli. Náhlá úmrtí novorozeňat. Potraty. Mrtvé dítě již v maminčině lůně. A tak to šlo pořád dokola a dokola. Lidé žijící pod nimi se začínali bát. Co až nejmladší potomek oné prazvláštní rodiny, jediný syn, vyroste, a bude si chtít sám namluvit nějakou dívku? Jakou označí svým prokletím a označkuje ji do konce života jako čarodějnici? Která z děvčat si bude nucena vytrpět takovou hrůzu? Nikdo tomu nechtěl přihlížet. A tak jim nic jiného nezbývalo. Jeden z místních sedláků zkontaktoval členy inkvizice sídlící v sousedním Ferrolu. Mohla to být jejich poslední šance na to vykonat na lidu spravedlnost. V hlavním městě nastupovala nová vláda, měnily se dějiny a éra inkvizice se pomalu chýlila ke konci. Změna se nesla ve vzduchu již několik let.

Ferrolská inkvizice byla však jiná. Na rozdíl od té ostatní si nebrala servítky. Nepovažovala čarodějnice za psychicky choré lidi. Viděla v nich zlo. Kacířství. Odpor Bohu, kterému sloužili. Nepárali se s nimi. Proto ji hodlali upálit. Tu ženu, Uchihu Uruchi. To z jejího lůna vzešel muž, mladík, jež nedávno oslavil dvacáté narozeniny a hledal družku, na kterou by předal prokletí jeho matky. Nejdříve si však museli podat jí. Vykonat spravedlnost a pak se popasovat se zbytkem rodiny.

***

Sklepní místností se ozývalo pravidelné kapání. Bylo to tou jedinou věcí, která alespoň trochu prořezávala okolní tmu v chladné cimře bez oken. Zima a vlhkost prolézaly každým koutem, každým rohem a zařezávaly se i do těch nejstatečnějších kostí. Pronikávaly do svalů, způsobovaly jejich ochabnutí a přes krev pumpující žíly se dostávaly až do hlavy, kde se obalily okolo mozku člověka, a pomalu, ale jistě, z něj udělaly šílence.

Nebyla přítomna jediná svíčka, jenž by alespoň trochu ulevila zraku člověka. Jen hluboká a bezedná temnota povalující se všude okolo. Oči strachem rozevřené těkající z jednoho kouta na druhý, ve snaze najít alespoň jediný záchytný bod, zjistit, že jsou to opravdu jen špinavé a páchnoucí krysy, co vydává ty zvuky. Nebo raději zavřené, doufajíce v to, že se tím zbaví strachu z neznáma, skoro až smířeně se svým osudem. Co z toho bylo horší? Snaha o poznání či smířenost s nevědomím?

Ti bystřejší se po čase přizpůsobili. Přivykli tmě a byli by schopni položit život za to, že opravdu vidí matné siluety prostoru kolem. Nebo si to alespoň mysleli. V tomto případě již zcela záleželo na stupni jejich šílenství. Nikdo nedokázal vydržet bez světla takovou dobu. Strach jim nedovolil upadnout do říše spánku. Byli dezorientovaní a zesláblí. Nešlo to jinak. Nakonec se většina z nich jednou musela zbláznit. A většinou se tak stalo. Takový byl úděl všech zločinců, kteří měli tu smůlu, že skončili mezi čtyřmi zdmi jedné z místností sklepení Narónské radnice. Nestávalo se moc často, že by byl v jejich malém městečku spáchán nějaký, byť jen titěrný, zločin. Když už tomu tak ale bylo, zavřeli ho přímo sem. Jen málokdo vydržel déle než dva týdny. Strach a hrůza z neznáma dělal divy.

Žena ležela v jednom z koutů stočená do klubíčka. Oční víčka pevně semknutá, paže přitisknuté u hlavy, uši zacpané prsty, aby to všechno už nemusela dál poslouchat. Hluk, jenž vydávaly pištící krysy, jí nevadil. Nebála se jich. Vždyť je kdykoli mohla odehnat pouhým pohybem, dupnutím či zavřísknutím. Horší však bylo pravidelné kapání. Bylo to nesnesitelné. Jedna padala líně za druhou a rozprskávala se o chladnou kamennou podlahu. Nemohla tomu nijak zabránit. Nešlo jednoduše vstát a zamezit té odporné vlhkosti, aby se přestala srážet. V tomto případě byla bezbranná.

Po tváři jí tekly horké a slané slzy, a stávaly se další kapalinou, která smáčela zdejší zem. Plakala potichu - nemělo cenu vzlykat. Bylo zbytečné nakládat energii na hysterické vyvádění, stahy bránice a bolestné křeče. Akorát by jí to posunulo blíž k hranici, kterou za žádnou cenu nechtěla překročit. Slzela spíš už jen proto, že mohla, než že by ze sebe potřebovala dostat všechen žal. Se svým osudem nebyla smířená, to vůbec ne. Neviděla však důvod k tomu, aby těm lidem dávala ještě větší důvod k zadostiučinění. Kdokoli a kdykoli ji mohl nahoře poslouchat, ucho přitisknuté ke dveřím. V tomto momentně byla naprosto bezbranná a věděla to. Léta strávená v Uchiha klanu ji však nepovolovala ukázat to. A sama vlastně ani nechtěla. Nebyla toho schopná. I když se jednalo o starostu města, jejího vlastního otce, kdo si pro ni do pomalu chátrajícího zámečku oné noci přišel. Měl ji za zrůdu, stejně jako ostatní členy rodiny. Nenechal si to vysvětlit. Nebyli zlí. Neměli žádné tajemné síly. Ale strach a závist v lidských srdcí dělaly své.

To bylo před třemi dny, pokud odhadovala správně. Pokoušela se řídit podle hlasitého radního zvonu, jež visel jen několik desítek metrů nad ní. Pro někoho se to mohlo zdát jako chvilka, pro ní to však bylo jako dlouhá staletí. Čekala, až si pro ní přijdou a doufala, že on to stihne dřív. S každou další chvílí její naděje mizela víc a víc jako pára nad hrncem. Stále se v ní ale ukrývala alespoň ta malá špetička, to malé smítko. Věřila, že jí dokáže pomoci. Že zasáhne a pomůže celé jejich rodině. Stejně tak, jak to podle jejich rodinných kronik dělal už po staletí. Byla do klanu Uchiha sice jen přivdaná, všechny legendy ale znala dokonale do posledního písmenka. Možná to byla jedna z věcí, které jí k jejímu manželovi před lety přitáhly. To tajemno, vzrušení a adrenalin.

Znenadání se ozval zvuk otevření dveří, v malém prostoru před celou se objevil proužek světla. V tu sekundu jí veškeré šance a vyhlídky okamžitě opustily. Jdou si pro ni. Veškerá její Uchihovská čest v ten okamžik zanikla v ozvěnách, jež vydávala chodidla jdoucí po schodech. Přešla do sedu a nasoukala se ještě víc do rohu, v domnění, že se ji možná podaří splynout s okolním prostředím. Uhnula hlavou na stranu, svitu z luceren v horních místnostech bylo sice málo, na její promočené a nezvyknuté oči však byl příliš ostrý. S každým dalším krokem osoby plakala víc a víc, až se nakonec přistihla, že nahlas vzlyká. S naprostým děsem štkala a klepala se, a když se ozvalo chrastění klíčů a odemykání cely, začala prosit. Pak ucítila silný stisk na rameni. Byla donucena se na příchozího podívat.

„Vy... vy jste přišel," vydechla, když v onom muži rozpoznala svého ochránce, a následně na to se hystericky rozbrečela.

***

„Šššš," zašeptal, „teď musíte být potichu. Velmi potichu."

Z kapsy vytáhl kapesník a jemně jí ho strčil do úst. Vypadala zmateně, ale bylo to potřeba. Pak jí vyzdvihl do náručí. Byla sice už ve středním věku a měla nějaké to kilo navíc, pro něj to ale nebyla žádná námaha. Dokázal by ji unést klidně i jednou rukou. Ale to vědět nemusela. Nepotřeboval ji děsit ještě víc, než už byla. Netušil, co o něm všechno věděla, nebo si myslela, že ví. Nikdy se v tom příliš nešťoural, nebylo to podstatné a po většinou na to ani nebyl čas.

S obratností dravce dokázal celu i zpětně zamknout a pak spolu s ní vyběhl po schodech nahoru do přízemí. Zděšeně se mu chvěla v náručí. Cítil její strach, každou jeho částečku, i ono úlevné překvapení, když v domě nikdo nebyl. Vyděšeně se rozhlížela kolem, zuby pevně zakousnuté v nyní již promočeném kapesníku, který byl tou jedinou věcí, jenž jí nedovolila zplna hrdla křičet. Prudce sebou škubla, když se ozval poplašný jekot a následně na to zvuk rozléhající se poplašené sirény. Rychle a překvapeně se na něj podívala.

„Musel jsem nějak odlákat pozornost," vysvětlil, aniž by jí věnoval jediný pohled, směřuje do zadních částí domu ke dveřím na dvorek. „Tohle by je mělo na nějakou dobu zaměstnat."

Botou rozrazil dveře a zamířil ven rovnou ke stájím. Uruchi se zavrtěla a ohlédla se směrem, odkud se linul stále silnější jekot. Spatřila kouř linoucí se z náměstí.

„Je mi líto, že jsem se zpozdil," řekl a vklouzl do jednoho z boxů, kde na ně pomrkával hnědý kůň, jež okamžitě, co je spatřil, zastřihal ušima, „ale nastalo pár komplikací, které jsem nepředvídal."

Mluvil k ní klidným konejšivým hlasem, jako kdyby byla malé dítě. Opatrně ji položil na zem. Ještě stále byla křehká a on si nebyl jistý, jestli by se nezhroutila, kdyby ji postavil na nohy. Zády ji opřel o jeden z trámů a pak zmizel v hnědoušově boxu. Trvalo jen několik sekund, než se mu povedlo koně rozvázat. Choval se klidně a pokorně, jako kdyby byl šťastný, že černovlasého muže vidí, jako by ho znal. Chytil ho za uzdu a dovedl ven. Sklonil se, aby svou chráněnku chytil, ta se ale jen zděšeně odsunula.

„Klid, on ti neublíží. Je to můj dobrý přítel," usmál se přátelsky a natáhl k ní rozevřenou dlaň.

Chvíli na ni jen hleděla s doširoka rozevřenýma očima, než třas těla ovládla a přijala ji. Nechala se vyzvednout na silný zvířecí hřbet. On si sedl hned za ni, objal ji pažemi, rukama přidržuje uzdu. Hbitě koně pobídl do rychlého cvalu, uvolnil Uruchina ústa a za pár minut se již proháněli po hlavní trase vedoucí přímo do přístavního města Ferrolu. Celou cestu na ni mluvil, vyprávěl, co se přihodilo, proč nemohl přijít dřív a utěšoval ji, že si vede velmi dobře, že je statečná. Ujišťoval ji, že celá její rodina je v naprostém pořádku - ačkoli to sám nevěděl. Jeho plán byl jasný. Do doby, než dorazil na Uchihovo panství a zjistil, že všichni zmizeli.

Těsně před městem odbočil vpravo a vydal se na vedlejší pěšinu vedoucí k přístavu. Ve chvíli, kdy tam dorazili, zaparkoval koně, sundal Uruchi a zahleděl se na deset nádherných a velikých lodí. Každou z nich si bedlivě prohlížel, vnímal její detail, dokud se nezarazil u jedné, jenž měla ze všech přítomných ty největší rozměry. Cítil je. Tam byli.

Vzal ji za ruku, zamířil ke kocábce a urychleně ji táhl za sebou. Nebyl čas. Kapitán byl neklidný. Jeho pocity se proháněly celou lodí. Nesnášel, když musel čekat na opozdilce.

Nastoupili mezi posledními. Krátce potom byl vydán rozkaz a obří parník se odlepil od břehu, aby mohl vyplout z chráněné zátoky a dostat se na širé moře. Byla před nimi daleká cesta, několik dlouhých týdnů. Každá zameškaná chvíle by je mohla zpozdit. A to si nemohli dovolit.

Loď nabrala rychlost. Hledal je mezi cestujícími, volil vždy tu nejrychlejší cestu. Nebyli ani na první, ani na druhé palubě. Musel vystoupit až nahoru po točitých strmých schodech. Našel je na úplné konci zádě, jak hleděli na mizející město.

Žena se opět rozvzlykala, vytrhla se mu a vrhla se do mužova a synova objetí. Nesledoval je. Jen je obešel a přešel až k zábradlí, za kterým již byl čirý vzduch, pod ním slané moře.

Otočil se na vrásčitého starce, Uruchina tchána, starého Uchihu. „To jsme si nedomluvili."

Děd zavrtěl hlavou. Poznal na dlouhovlasém muži, že se zlobí. „Ne. Už jsme nemohli čekat."

„Zdržel jsem se."

„Právě proto. Museli jsme si pospíšit. Všechno jsme tam nechali. I kroniky."

„Dobře," vydechl muž, skoro až úlevně. „Čím míň toho o mně budou budoucí generace vědět, tím lépe."

Starý Uchiha kývl. „Možná to tak bude opravdu lepší."

„Jak jste se-"

„Muž v kápi. Neviděl jsem mu do tváře. Ne moc. Stanul na prahu našeho domu. Byl... přesvědčivý."

„Jistě," odfrkl si.

„On tě znal, Itachi."

To ho překvapilo. Nejstarší člen jejich rodiny se na něj dlouze díval. Poznal to. Moc často se to nestávalo. Vždycky byl na všechno připravený, ale tohle... ho zaskočilo.

„Nový svět nebyl v plánu," zamulal potichu, než se otočil a nechal tam jednoho z potomků svého bratra za sebou. „Amerika nebyla v plánu."

Vícekrát se už na vzdalující se Španělsko nepodíval. Hořící Narón se z dálky červenal.

***

Tajemný mladík, ještě skoro chlapec, vstoupil do domu. Z hlavy si sundal kápi, černý kabát odhodil na židli. Dlouhé zlatavé vlasy se rozvlnily, modré oči hrály nadšením z dobře odvedené práce, ze zábavy. Chystal se vystoupit po schodech nahoru do svého pokoje, když ho zarazil příchod další osoby.

„Našel jsi je?"

Zavrtěl hlavou. „Opět se dali do pohybu."

Obešel ho, vstoupil na první dva schody. „A víš přece, že v tu chvíli je nemožné cokoli vycítit."

Jeho společník natočil hlavu na stranu a díval se, jak stoupá do vyššího patra. Hadí oči se zaleskly.