Čtrnáctá kapitola.

Mladíci běželi, seč jim síly stačily. O ty tři upíry, které za sebou zanechali, se s největší pravděpodobností postaral Deidara. Ti však nebyli jediní, kteří na ně měli spadeno, a tak se oba hnali jednou chodbou za druhou, až se z historického pavilonu dostali zpět do jazykové části jejich střední školy. Zastavili se až po několika minutách, zcela vyčerpaní, aby mohli nabrat alespoň trochu energie k dalšímu zběsilému úprku.

"M-musíme jít dál," Naruto stěží popadal dech.

Sasuke na tom byl nějak podobně, celou tu dobu mu ale vrtalo hlavou, jak bylo možné, že Naruto o celé situaci věděl. Zavrtěl hlavou, ruce opřené o kolena, snaže se do plic dostat alespoň doušek čistého vzduchu. Myšlenky mu v mozku třepotaly jedna přes druhou, všechny naráz křičely a přehlušovaly se. Jen jedna jediná byla dost silná na to, aby ji dokázal vnímat a vyslovit ji nahlas.

"Věděls o něm. Celou tu dobu jsi o něm věděl, proto jsi byl pokaždé na jeho straně, proto jsi mi nikdy nechtěl nic říct!"

Naruto se na svého nejlepšího přítele překvapeně podíval. "Fakt si myslíš, že je teď vhodná doba na to to řešit?"

V Sasukem se zvedla vlna čirého vzteku. "Tys mi lhal! Mojí rodině šlo o život, mně šlo o život a ty-"

Uzumaki se nahlas rozesmál. "Ty. Tvoje rodina. Pokaždý myslíš jen na sebe, a nejen ty, ale všichni Uchihové. Dei měl pravdu. Fakt si myslíš, že se všechno točí jen kolem tebe a tvého mocného starobylého rodu?" poslední slova vyslovil s hraným afektem.

Sasuke mu lezl svým jájíčkováním na nervy, v této situaci na něj rozhodně nebyl čas. Naruto měl strach, co všechno by se jim mohlo stát, kdyby se jen na chvíli na cestě za svobodou zdrželi. Děs v kombinaci se Sasukeho výčitkami dávali dohromady blonďatého chlapce, jenž měl jen pár sekund do výbuchu.

"Já-"

"Tak to možná bylo dřív, to už ale dávno není pravda! Všechno se změnilo."

Na chvíli nastalo ticho přerušované jen jejich nepravidelným dýcháním. Oba dva civěli všude jinde, jen aby se tomu druhému nedívali do očí.

"Tajil jsem to, abych tě chránil."

"To samé jsem dělal já," přisvědčil Sasuke. "Nevypadá to ale, že bys mě potřeboval."

V ten moment mu na ramena dopadly Narutovy dlaně, blonďák se mu upřeně zadíval do očí. "Právě, že potřebuju, Uchiho. A v tom to celé je, protože-"

Než Modroočko stačil větu dopovědět, přerušil je tichý, avšak rychlý pohyb zachycený periferním viděním v oblasti dvoukřídlých dveří. Mladíci sebou polekaně cukli, až udělali několik vrávoravých kroků vzad, pokoušeje se nabrat rychlost a utéct, když se přímo před Sasukem objevila vyšší postava. Rychlostí srovnatelnou s nadzvukovou chytla blonďáka za ruku, jež měl na Sasukeho rameni stále položenou a hrubě jej od něj odstrčila.

"Dej ty pracky pryč," zasyčel dlouhovlasý Itachi.

Naruto se polekal a zacouval, hledě na Itachiho úplně černé a zářící oči, jež ho naprosto hypnotizovaly.

"To je v pohodě, to je Naruto, můj kámoš," vysvětlil Sasuke, bráně svého kamaráda vlastním tělem. Ani si raději nechtěl představovat, co všechno by byl schopný mu udělat.

"Hm," zamručel jen Itachi. "Očividně tě nemůžu nechat ani jedinou chvilku o samotě. Několikrát jsem ti volal, a když jsi mě ignoroval i na popáté-"

"Já tě neignoroval, museli jsme-"

"Tak jsem tě raději přišel zkontrolovat. A co nenajdu, jakmile vstoupím do dveří? Vyskočili tam na mě dva mně podobní. Třetího jsem musel vystopovat, podle všeho byl velice mladý a přítomnost o tolik let staršího jedince ho vystrašila. Každopádně tě to neomlouvá, je třeba, abychom neustále byli v kontaktu. A všechno pokud možno drželi v tajnosti. Co tu dělá ten kluk?" zeptal se, jakoby pro něj Naruto byl jen další z lidí, kteří se stanou jednou z obětí na cestě za záchranou Uchihova rodu. Tak to Narutovi alespoň znělo.

Když se na starobylého upíra díval (a on moc dobře věděl, že je to upír, protože mu Deidara všechno pověděl), cítil, jak mu mravenčí každá část jeho těla, zčásti kvůli nadšení, že se setkal s bytostí tak prastarou a silnou, zčásti kvůli strachu. Všechno, co mu o něm jeho vzdálený nevlastní strýc vyprávěl, byla pravda. Všechna ta temná energie, co z něj vyzařovala, ta touha ochránit vlastní rod, i kdyby to mělo znamenat, že všichni ostatní na planetě Zemi zemřou, ta ušlechtilost a zároveň sobeckost. Vlastnost, kterou sdíleli údajně všichni Uchihové. Narutovi nikdy nepřipadalo, že by Sasuke takový byl. Přece jenom ho znal od malička, přátelili se již od školky. Sasuke vždycky myslel na druhé. Tedy až do chvíle, kdy mu hrozilo ohrožení sebe sama a jeho rodiny. Uzumaki to samozřejmě chápal, on sám byl udělal všechno proto, aby jejich vlastní klan přežil. Rozdíl mezi nimi ale byl, že Naruto do své rodiny počítal i své dobré přátele. Nikdy by nedopustil, aby se někomu z nich něco stalo jen proto, aby se sám zachránil. Nemohl to dále zapírat, Sasuke ho zklamal. Deidara říkal, že se tak stane... On mu ale nechtěl věřit.

„Byli jsme spolu, když nás napadli ti chlápci. Snažili jsme se jim utéct, pak ale-"

„Uvědom si Sasuke, že tvoje přežití je mnohem důležitější, než nějakého obyčejného kluka," pokusil se mu vysvětlit Itachi.

Mladší Uchiha se zamračil. Slova, jež jeho nový příbuzný vyslovil, se mu moc nelíbila. Mimo jiné mu připomněla to, co mu před pár minutami říkal sám Naruto. To byli opravdu tak sobečtí a zahledění do sebe, aby nechali umírat lidi, na kterých jim záleželo? Užuž se chystal mu říct, že s tím názorem nesouhlasí, někdo jiný byl ale rychlejší a předběhl ho.

„A to je právě to, v čem se celý ty staletí mýlíš, Uchiho," Deidarův hlas proťal sekundové ticho jako nově nabroušená katana.

Itachiho tělem v ten moment projelo čisté a nefalšované zděšení, emoce, kterou nepocítil už opravdu, ale opravdu dlouhou dobu. Bylo tolik zvláštní, slyšet tu zvukomalbu jeho hlasu! Myslel si, že si jeho tón a zabarvení pamatoval dokonale - vždyť Deidara byl během jednotlivých staletí jedním z mála, u kterých si dokázal představit, že by k nim přilnul a reálně a nefalšovaně se do nich zamiloval. Když nad tím v ten okamžik přemýšlel, on byl vlastně jediný, u koho ho alespoň z části mrzelo, jak se k němu zachoval, na kterého si v dalších letech alespoň jedinou myšlenkou ještě vzpomenul.

Nyní ale zjistil, že čas všechny detaily opravdu rozmazal a obrousil jim všechny ostré hrany. Anebo zněl jinak kvůli své proměně v upíra? Nevěděl a nebyl si úplně jistý, jestli to chce zjišťovat. Očividně ale neměl na výběr. Do jedné části jeho těla pozvolna pronikal pocit viny. Jaké to bude, až se mu podívá do očí? A... jaké to vůbec bylo tenkrát? Všechno bylo najednou příliš zmatené, nejasné.

Natočil hlavu jen o několik stupňů doprava. Stál tam před ním, mohlo to být pouze pár metrů. Počáteční šok ze shledání v tu ránu přebil další, mnohem silnější z vědomí, že se to opravdu stalo, že tam vážně stojí někdo, kdo měl být už dávno mrtvý, někdo, koho podvedl, koho zradil. Až v ten okamžik mu plným coulem došlo, že je to jeho vina, že to jen díky němu samotnému se znovu setkali. A že mu vlastně úplně zničil život a udělal z něj tohle... nádherné cosi.

Itachiho mozek se v tom okamžení pokusil všechny ty vjemy pochopit, bylo toho ale moc. Zjištění, shledání, ten pocit. Pocit, jenž měl po celou tu dobu schovaný a uzamknutý uvnitř sebe snad na tisíc západů, se vydral ven, přetrhal všechny řetězy a naprosto ignoroval nepřipraveného Itachiho. Vina. Ta strašná a tíživá vina.

Byl nádherný. Ještě mnohem víc, než si ho tenkrát pamatoval. Bylo to až děsivé. Jak mohl být někdo tak krásný? Pamatoval si na díla, jež vídával v muzeích. Deidara se dal srovnávat s vykreslovanými anděli. Samotná jeho existence byla však výsměchem a hříchem, protože to šílenství a jistá míra zla ukrývající se v jeho dříve průzračných, nyní ledově modrých očí, neměla s Bohem ani anděli zhola nic společného.

„Vždycky ses ohledně toho mýlil, bral ohledy jen sám na sebe," blondýn k němu kráčel pomalým, skoro až dramatickým krokem. „Životy ostatních jsi bral jako samozřejmost, považoval je za obyčejný a nedůležitý. Řekni mi, kolik lidí na to za všechny ty věky doplatilo? Kolik jsi jich, kromě mě, odsoudil k smrti? Nebo k něčemu daleko horšímu?"

Itachi poprvé v životě nevěděl, co říct. Deidara měl samozřejmě pravdu, a čím víc na to upozorňoval, tím palčivěji to Itachi cítil. Nemohl... Nedokázal to ale přiznat. Byl Uchiha. Měl důležitější poslání, než...

Deidara přišel až přímo k němu, ledově modrá se poprvé za dlouhá staletí vlila do černočerné tmy, sváděje souboj o nadvládu. Která z nich zvítězí? Ta na první pohled temná, avšak milosrdná, nebo čistá a v hloubi duše pološílená?

„Sasukeho život není v žádným případě víc důležitej, než Narutův. A možná bys to i sám věděl, kdybys nebyl zaslepenej."

Itachi se urychleně postavil před svého svěřence, ve snaze ochránit ho před blonďákem zuby nehty. „Vůbec se k němu nepřibližuj," zachrčel.

Deidara se rozesmál chladným smíchem plným pohrdáním. „Vážně? A co jinak, co mi uděláš? Zabiješ mě? Hmm... ne, počkej, to už se ti vlastně povedlo!"

Uchihovo sebeovládaní v ten moment na chvíli povolilo. „Nebyla to moje vina."

„A koho jiného by to byla chyba?"

„Neměl jsem na vybranou, musel jsem-"

„NEMĚL JSI JEDINÝ PRÁVO!" rozkřičel se Deidara tak nahlas, až jeho bláznovství bylo na pár sekund skoro hmatatelné. Pak zavřel oči, dvakrát se nadechl a vydechl a pak pokračoval. „Nemám sebemenší důvod mu něco dělat. Kdybych ho chtěl zabít, udělal bych to už dávno a ty bys o tom ani nevěděl."

„To ti mám věřit? Po tom, co jsi takovou dobu v područí Orochimara?"

„Itachi," zamumlal Sasuke a vstoupil tím do hovoru, podíval se na dlouhovlasého blonďáka a přimhouřil oči. „Ne, že bych se ho chtěl zastávat, ale v tomhle má asi pravdu. Měl milion příležitostí mě zabít, ale neudělal to. A podle všeho... to mohl udělat už dávno."

Jmenovaný se zazubil a ukázal na Sasukeho prstem. „Máš bod kluku."

„Tak co tě tedy zastavilo? Určitě jsi chtěl celou tu dobu pomstu."

„To je pravda. Ve Španělsku jsem byl jen krůček od toho, abych všechny do jednoho povraždil a vykoupal se v jejich krvi. Měl jsem ale své důvody..."

„Tak proč?" zatlačil na něj Sasuke.

A Deidara najednou ukázal na Naruta. „On je ten důvod."

„Naruto?!"

„Přesně tak - tedy, ne doslova, samozřejmě, ale jeho předek. Jak jsem už říkal, kdyby nebyl tady Uchiha tolik zaslepenej vůči sobě samýmu, došlo by mu to už dávno. Stačilo by jenom pozorně poslouchat a koukat, co se okolo něj děje."

„Tak už se sakra vymáčkni!" Itachiho nervy dostávaly pořádně zabrat.

„Copak to není jasný? Tak se na to podívej! Sasuke a Naruto. A i když se mi to neříká snadno, ty a já. A tvůj bratr měl taky svého Naruta. Copak si to nepamatuješ? Pamatuješ si tolik věcí, celou dobu se utěšuješ tím, jak to všechno děláš pro svýho mrtvýho bráchu, ale nepamatuješ si, kdo byl jeho nejlepší přítel? Ani to, že když jsi ho odtáhl z vaší země, že si ho Naruto našel?"

„Já..."

„Vždycky... Pokaždý se našli. Ať byli reinkarnovaní do kohokoliv, vždycky se našli. Jako kdyby byli propojený! A tenkrát, když jsem šel do sídla na kopci, jsem si toho všiml poprvý. A tak jsem začal pátrat. Nechápu proč, ale naše dva rody jsou spojený. I když jsem se snažil svojí krevní linii od tý tvojí oddělit, stejně si k sobě nějakým zvláštním způsobem našli cestu. Jako kdyby to bylo nějaký kouzlo. Hodně úchylný kouzlo..."

Nějakou dobu bylo ticho.

„Pro Orochimara už neděláš..."

Nebyla to otázka, Deidara ale stejně zavrtěl hlavou v záporné odpovědi. „Jen se snažím je ochránit a sám přitom pokud možno neskapat," uvedl na pravou míru. „To, že se tady objevil Kisame a ostatní... to není dobrý. Byl to předvoj, Orochimaru nebude daleko. A jestli nás najde spolu..."

Itachi kývl na znamení, že chápe. „Měli bychom se každý vydat svou vlastní cestou..."

„Přesně tak, jak už jsi rozhodl před lety. Žádná změna," ačkoli Deidara nechtěl, Itachi v jeho hlase stejně zaslechl lehký náznak něčeho, co snad mohlo být zklamání. „Jdeme, Naruto."

Skoro-bratři Uchihovi vyrazili hned za nimi. Itachi věděl, že se rozhodli správně. Pokud mezi jejich rody bylo nějaké spojení, museli se ho pokusit přerušit, nebo se alespoň snažit je od sebe držet co nejdál, a možná doufat, že si Orochimaru najde toho druhého. Jen na malinkou chvilinku si představil, že by se proti němu mohli spojit a pokusit se ho přemoci. Jak by to ale šlo udělat? Orochimaru byl starý upír, téměř nepřemožitelný.

„Venku už bude tma," zamumlal do ticha Sasuke.

Itachi ho nevnímal, byl ztracený ve svých vlastních myšlenkách a pocitech. Staletí života a on se v sobě v některých situacích stále nevyznal. Po krátké chvíli dvojici blonďáků dohonili a společně zamířili k východu. Černovlásek nevěděl, jak by se měl cítit. Jak bude vypadat rozloučení? Zavrtěl nad tím hlavou a rukou vrazil do vchodových dveří od školy. Sasuke měl pravdu, venku byla úplná tma. Úplně museli ztratit pojem o čase.

Chtěl se otočit a s Deidarou a tím klukem se rychle rozloučit, jen aby to měl rychle za sebou, když ho upoutal tichý zvuk. Zněl tolik povědomě... Podíval se směrem, odkud se ozýval a ztuhnul.

Byl to tichoučký pobavený smích. Přímo před nimi stál Orochimaru a hleděl na ně pobavenýma, žlutýma očima.