Tuto povídku momentálně považuji za moji nejpropracovanější :3 snad to časem někdo ocení :3
Přeji hezké čtení 💜

Sasuke Itachimu nakonec všechno odkýval. Neměl Deidaru rád a popravdě ho trochu děsilo, že celou tu dobu kolem sebe měl člověka, jenž byl schopný ho sprovodit ze zemského povrchu. Kdyby se ale měl přiznat, moc se mu skutečnost, jak se k němu před staletími Itachi zachoval, nelíbila. Chápal, že to, co dělal, bylo pro dobro jeho rodu, a že kdyby tak nečinil, mohl už dávno zaniknout. On sám se nemusel vůbec narodit. Ten přidrzlý blonďák však kdysi byl také jen obyčejný člověk. Sám nevěděl, jak bolí zlomené srdce, viděl ale hodně filmů, a tak si domyslel, že asi hodně. Nejspíš tak moc, že to z jeho údajného spolužáka udělalo vraždící monstrum. Tedy ne, že by někdy viděl, jak někoho zabil...

Když ráno seděl na svém místě a čekal, až se objeví a on mohl Itachimu poslat zprávu, přemýšlel nad jednou věcí, která ho trápila skoro celou noc. Neklidně se převaloval, střídavě mu bylo horko, střídavě zima, a za boha nemohl zabrat. Podle prastarého Uchihy a té tajemné ženy z krámku, Deidara kolem jednu dobu obcházel jako muž v kápi. A podle vyprávění jim tenkrát údajně pomohl. To bylo to, co mu nešlo na mysl. Proč jim pomáhal, proč je poslal přes velké moře přímo až do Ameriky? Již tenkrát je mohl prozradit a předat je svému pánovi. Proč to tedy neudělal?

Jediné, co ho napadlo, byla láska. Možná přece jenom byl zhrzený a podvedený, ale co když Itachiho miloval tak moc, že jeho rodině nedokázal ublížit, ačkoli to byla příčina jeho smrti? Podivné.

Když se ze svých myšlenek probral, polovina první hodiny již byla za nimi. A Deidara nikde. Otáčel se ze strany na stranu, prohlížel si každou lavici v místnosti, jestli tam blonďák náhodou nesedí, ale nic. Sasuke tak akorát vypadal jako vyplašená surikata a nejeden jeho spolužák se na něj podíval s překvapeným výrazem ve tváři.

Chloupky na zátylku se mu zježily, zamrazilo ho. Co když se Deidara o jejich plánu nějakým způsobem dozvěděl? Co když jeho zvláštní schopností je čtení myšlenek? Prostě přišel do školy, a jakmile zjistil, nad čím přemýšlí, prostě se otočil a odešel. Co když...

Sakra, Uchiho! Tohle není žádné posrané Stmívání!

Sáhl pro telefon. Vůbec ho nepřekvapilo, když tam od Itachiho našel již pět zpráv. Rychle, aby ho učitelka neviděla, naťukal odpověď, ve které stálo, že plán, na kterém se domluvili, musí odložit. Nebyl si úplně jistý, co přesně chce Itachi s Deidarou udělat, pochyboval ale, že si s ním chce poklábosit nad šálkem horké krve.

Kdyby měl Sasuke říct pravdu, přiznal by, že si jednáním svého prastrýce není úplně dvakrát jistý. Musel to být veliký šok, zjistit, že člověk, kterého měl před takovou dobou rád a o kterém si myslel, že je již mnoho staletí mrtvý, byl ve skutečnosti jako on. Snažil si představit, jak by to asi tak vypadalo, kdyby se stal přihlížející osobou jejich střetnutí. Jak by se choval? A jak by se choval Deidara? Byl by tak arogantní a drzý, jako je k němu, nebo by Itachimu padl do náruče? Nebo by se mu pokusil vyrvat srdce z těla, přesně tak, jak bylo vyrváno jemu?

Netušil, byl si ale jistý, že by to byl docela dobrý základ pro film. Nebo román.

***

Trvalo opravdu dlouhou dobu, než se toho dne ozval úplně poslední zvonek, a Sasukemu připadalo, že to nebude trvat dlouho a zaroste do lavice. Itachi mu na jeho zprávu už neodpověděl, a tak se bál, co by mohl způsobit. Celý den se mu v hlavě promítaly ty nejsměšnější scény ze všech možných upírských filmů. Těsně předtím, než konečně zazvonilo, se rozhodl, že si od toho všeho bude muset na chvíli dát menší oddech. Začínal mít lehké podezření, že mu z toho už začíná hrabat.

Byla ještě jedna věc, kterou však předtím musel vyřešit. Potřeboval si odchytit Naruta a nějak šetrně, aniž by pojal sebemenší podezření, mu vysvětlit, že se s Deidarou již nesmí stýkat. Nebyl si sice úplně jistý, jak to udělá, ale bylo to důležité. Naruto byl jeho nejlepší přítel, už od dětství se řadil na seznam lidí, na kterých mu záleželo. Potřeboval mu to vysvětlit a pak Itachiho požádat, ať pod svou ochrannou ruku zahrne i jeho.

Uzumakiho skupina měla poslední hodinu tělocvik, zato ta Sasukeho španělštinu. Naruto sám pak ještě každé úterý zůstával v bazénech sám, aby se pokusil vylepšit si osobní rekordy, zejména pokud měl před závody. V posledních několika letech se svými výkony probojoval až do krajského kola, a nyní měl docela slušnou šanci dostat se na mistrovství celého státu New Jersey. Už jen kvůli tomu od ředitele dostával speciální klíč, aby v bazénech mohl trávit ještě několik hodin po skončení vyučování. Nikdo jiný se v těch prostorech volně pohybovat nesměl.

Sasuke si tedy schovaný v jedné z učeben počkal do chvíle, až zbytek jejich vzdělávacího ústavu odejde domů, aby se za ním mohl potají vykrást. Když už mu připadalo, že čeká docela dlouhou dobu, sebral si svůj školní batoh a vyrazil za Narutem. Jakmile vyšel ze dveří učebny číslo jedenáct v pavilonu jazyků, na místě ho zarazilo to ohlušující ticho, rozléhající se všude kolem. Tak to bylo velmi zvláštní. Škola byla během dne vždycky plná lidí, přetékala studenty a naštvanými učiteli. Černovlásek se postavil doprostřed chodby a rozhlédl se kolem. Nyní byl všude absolutní klid, narušován jen velmi tichými zvuky odjíždějících aut z parkoviště před školou, a občasných kroků z ostatních chodeb. Bylo to zvláštní. Bylo to znepokojivé.

Mladý Uchiha se pokusil na všechny ty děsivé představy nemyslet. Pokusil se zapomenout na všechny strašidelné filmy, i historky z minulosti, jež mu vyprávěl Itachi. Ne, že by se bál. Jen to bylo lehce… No, nepříjemné. Od té doby, co poznal, v jakém světě žije, se nad tím snažil raději moc nepřemýšlet. A rozhodně ne ve chvílích, kdy byl sám.

Vyrazil tedy k tělovýchovnému pavilonu. Pavilon jazyků byl naštěstí hned vedle, takže se díkybohu nemusel trmácet přes celou školu. A že byla opravdu velká.

Přešel do vedlejší chodby a pak zamířil na schody, aby mohl sejít dvě patra až do přízemí. Pak zabočil vpravo a vpadl do šaten. Ve dveřích se však skoro srazil s chodícím ručníkem, ze kterého se o chviličku později vyklubal Naruto, sušící si vlasy. Na rameni měl svou sportovní tašku, která při jejich srážce sklouzla na zem.

"Tyvole kámo, tohle mi nedělej! Pěkně jsem se leknul!" zazubil se Naruto a pěstí ho bouchl do ramene. Pak si sundal ručník z hlavy a uložil ho do tašky, tu si pak opět nasadil na rameno. "Málem jsem se posral."

"Co tu děláš?" zeptal se Sasuke, snaže se uklidnit svůj hlas, aby jeho kamarád nepoznal, že i on si málem nadělal do gatí. "Myslel jsem, že máš ještě osobák."

"Jo, eh, dneska jsem to zalomil."

"Musím s tebou mluvit."

"Jo, jasně. Hele, ještě si musím dojít pro batoh, nechal jsem si ho v historickým pavilonu."

"Cože?! Dyť to je přes celou školu!" Sasuke opravdu neměl nervy na to, procházet se po vylidněné škole. A hlavně ne až k části, která byla na úplně druhé straně areálu.

"Půjdem vnitřkem, bude to v cajku. Taky se mi do tý zimy nechce," zazubil se a vyrazil, Sasuke ho po několika sekundách dohonil. "Myslel jsem, že tu dneska budu až do večera, ale dostal jsem zprávu od mamky."

"Co psala?"

Naruto pokrčil rameny. "To víš, ženská. Pořád něco potřebuje, nejspíš to bude něco o tom, že jsem si neuklidil pokoj."

Sasuke zpozorněl. To, co Naruto říkal, mu nepřipadalo úplně pravděpodobné. Kushina byla milá a pohodová žena, nebyla vůbec uťápnutá, jako některé matky, a stav pokoje svého syna nikdy nějak extra neřešila. A Sasuke pochyboval o tom, že s tím "na stará kolena" začala. Už chtěl svou poznámku říct nahlas a vyžádat si pravdivé vysvětlení, když Naruto začal mlít o plavání, přes které se během několika minut dostal až k Sakuře, své plavecké sokyni a nešťastné lásce. Žvanil o tom celou dobu až do pavilonu, v jehož třídách se vyučovaly historické a literární předměty, až Sasukemu připadalo, že se to dělá schválně, aby odvedl pozornost od svého ukončeného tréninku. To v tu chvíli ale bylo jedno. Musel mu říct něco mnohem důležitějšího.

Hrubě ho vzal za paži, aby ho v chůzi zastavil. Donutil ho, aby se na něj otočil a pak se mu s vážným výrazem podíval do tváře. "Řekni mi, co víš o Deidarovi!"

Grimasa v Narutově obličeji se na jednu malilinkatou chviličku změnila na naprosto vyděšenou, až barva jeho tváře o několik odstínů zbledla.

"T-tedy… Jen jsem se chtěl zeptat, jak dobře ho znáš. Já o něm třeba vůbec nic nevím. Přišel k nám do školy před několika měsíci a okamžitě jste si padli do oka. A to přece není normální, no ne?"

"Co jako?" tón blonďáčkova hlasu byl najednou o poznání hrubší.

"No… jako takhle rychle se k němu vetřít."

Uzumaki se zamračil a v další sekundě se mu ze sevření prudce vytrhl. "Už to děláš znovu!"

"Co dělám?"

"Ty tvoje posraný žárlivý scény! Prostě se nemůžeš smířit s tím, že bych měl i jinýho kámoše, než seš ty. No tak to přiznej!"

"Cože?"

"Nehraj si na idiota! Vždycky to tak bylo!"

"Co-, proboha ty mě vůbec nechápeš! Je mi jedno, kolik přátel máš, ale zajímá mě, jestli zrovna o něm něco víš. Tak co třeba jeho příjmení, hm? Nikdy nám ho neřekl, nikdy nikoho ani nenapadlo se ptát, jaký je jeho druhý jméno! To ti nepřijde zvláštní? A co třeba kde bydlí? Hm? Taky nic! Ve většině případů se ho učitelé na nic neptaj, nemá žádný problémy, se všema vychází-"

"Kromě tebe. Vychází se všema kromě tebe! Tak v tom to vězí? Žárlíš, že tě přehlíží?" Naruto se na chvíli pozastavil. "Bože, on se ti líbí!"

Sasuke zůstal na Naruta jen odevzdaně hledět. "Může být nebezpečnej, ty exote!"

"Jen kvůli tomu, že tě nemá rád? Nenech se vysmát!" s tím se blonďák otočil a chystal se vpadnout do třídy, ve které si nechal svou tašku, když se na místě zarazil. Několik metrů od nich stáli dva podivně vypadající muži. Měli na sobě hodně zvláštní oblečení, a pokud Sasuke správně viděl, oči jim jemně zářily.

"K-kdo to je?"

Naruto jen pokrčil rameny. "Asi jen nějaký podivíni z divadelního kroužku," s těmi slovy konečně otevřel dveře místnosti, a aniž by čekal na Sasukeho, vpadl dovnitř.

***

"Tak mi řekni, kde dneska byl, hm? Proč nebyl ve škole?" udeřil na něj znovu Sasuke, když i s batohem na zádech vyšel ven na chodbu.

"Proboha je mi u prdele, kde byl! Jako kdyby to byl jedinej člověk, co kdy zatáh školu! Vážně, Sasuke. Měl by ses nad sebou zamyslet!" rozeřval se vzteky Naruto, už ho měl plné zuby. Proč se ho pořád musel na něco ptát? Proč prostě nemohl nechat být všechno, co se Deidary týkalo? Bylo by to nejlepší, to Sasuke ale nechápal. Nemohl to chápat. Nevěděl to, co on. Chtěl se na něj znovu obořit, když si všiml, že ho Sasuke vůbec neposlouchá. Jen vyjeveně s doširoka rozevřenýma očima zírá do chodby napravo od nich. Otočil hlavu, aby se tím směrem mohl podívat a strnul. Ti dva týpci tam stáli pořád. Jen už nebyli dva. Bylo jich šest a oči jim všem zářily jako výstražné majáky.

Naruto upustil sportovní tašku a udělal několik vrávoravých kroků vzad, aniž by od nich jen na sekundu odtrhl pohled. Věděl, že jakmile se podívá jinam, oni už tam být nemusí. Na to byli moc rychlí. Periferním pohledem zkontroloval Sasukeho. Naprosto vyjevený na ty muže koukal, až mu ho bylo líto. Nejspíš neměl absolutní tušení, v jaké situaci se právě nachází, netušil, že jim oběma jde o život. A hlavně jemu.

V hlavě se mu promítlo několik nápadů, co by mohl udělat, jak by jim mohl zachránit život. Nic, co ho napadlo, nemělo víc než dvouprocentní úspěšnost. Sami dva byli proti šesti upírům zcela bezmocní. Už se chystal strčit ruku do kapsy a pomocí rychlé předvolby vytočit číslo člověka, o kterém si celé dětství myslel, že je to jeho strýček. On znal svou historii. Na rozdíl od Sasukeho. Nebo to si alespoň myslel. Ale dřív, než tak stačil učinit, ho Sasuke popadl za ruku a vystartoval tak rychle, jak by to od něj nikdy nečekal. Společně zapadli do učebny, ze které Naruto ještě před několika málo vteřinami vyšel, a než se Uzumaki stačil vzpamatovat, Sasuke již zakliňoval kliku židlí.

"Pomoz mi!" vyštěkl na něj jak na psa, když se snažil odtlačit jednu z komod před dveře. Koukal na něj jen sekundu, než tak učinil.

***

Jakmile byla skříňka přede dveřmi a bránila tak vstup do místnosti, Sasuke se zapotácel. "Tohle dlouho nevydrží," zamumlal nahlas, ve skutečnosti to ale říkal spíš sám pro sebe. Naruto nemohl vědět, co se stalo a proč před těmi muži tak zbaběle utekli.

Sasuke ale znal pravdu. Ty dveře je na moc dlouho nezadrží. "Musíme pryč!"

"T-támhle jsou dveře do kabinetu. Měly by být otevřené, Asuma je nikdy nezamyká!"

"Asuma? Myslel jsem, že tady má pracovnu Akasuna!"

"To je jedno, musíme zmizet!" vyjekl Naruto, když se ozval tupý náraz do dveří.

Oba chlapci se na ně podívali. Věděli, že si s nimi těch šest upírů jenom hraje, že kdyby chtěli, jsou už dávno mrtví. Oba dva věděli, proč tam jsou a co po nich chtějí, jen navzájem netušili, že ten druhý to ví, a měli neuvěřitelnou potřebu toho druhého chránit. Když se ozval další náraz, oba dva se skoro synchronizovaně otočili a pádili k dalším dveřím.

Díkybohu! Opravdu byly odemčené! Sasuke se rozhlédl po místnosti, měli jen jednu jedinou možnost, jak se dostat ven. Dobře, měli dvě, avšak nepřipadalo mu, že vylézat z ona ve třetím patře je moudrý nápad, a tušil, že Naruto bude jeho nechuť k horolezení sdílet.

"Tyhle dveře vedou zpátky na chodbu?" zeptal se Naruto, zatímco Sasuke studoval jejich možnosti.

Černovlásek se otočil. "Ne, vedou na druhou. Budeme jen kousek od nich, možná ale dostaneme příležitost proběhnout okolo učeben dějepisu a tamtudy se dostat až ke schodišti v západním sektoru."
"Ke schodišti?!"

"No na výtah rozhodně čekat nemůžeme!"

Chvíli byli ticho, snažili se dostatečně se zaposlouchat. Ti upíři si s nimi nejspíš opravdu chtěli jen hrát, jelikož ještě teď slyšeli, jak se snaží dostat do místnosti. Kdyby použili své pravé schopnosti, už dávno by byli uvnitř. Snažili se je vystrašit. Proč? Dvě oddělené mysli v ten moment napadla jedna a ta samá myšlenka na tvora, o kterém oba doufali, že ho nikdy nepotkají. Není možné… není přece možné, aby to byl on!

"Už nemůžeme čekat," zašeptal Sasuke a pomalu se vydal ven z kabinetu.

Přesně jak si myslel. Když vyšli ven, byly na druhé chodbě, rovnoběžné s tou první. Až moc hlasitě se k nim ozývaly zvuky dobývání. Museli jednat rychle a nepovšimnutě.

"Musíme jít, než nás ucítí!" zašeptal Naruto a Sasuke přikývl. Pak se ale zarazil.

"Jak tohle víš?" zeptal se překvapeně a bohužel pro ně nahlas. Trvalo milisekundu, než mu došlo, co provedl. V další milisekundě již byl táhnut pryč.

Běželi, co jim síly stačili, a v tu chvíli proklínali stavitele jejich školy. Proč ji museli udělat tak velikou a složitou?! Moc dobře slyšeli, jak za nimi upíří běží a smějí se. Jediná jejich šance byla, dostat se ke schodišti. Už skoro odbočovali k sekci dějepisu, když Sasuke prudce zastavil. Přímo před nimi byli dva upíři, nejspíš se museli rozdělit, aby jim zablokovali cestu, a tak nezbývalo nic jiného, než zvolit jinou chodbu. Běželi, zabočili a pak…

"Slepá ulička!"

"Kurva!" zaklel Sasuke.

"Tak co sem?" vykřikl Naruto a ukázal na dveře, vedoucí do kabinetu profesora Akasuny.

Sasuke se k nim vrhl a snažil se je otevřít, ale nešlo to. "Jsou zamčený."

"Ale ale, koťátka nemají kam utéct," ozvalo se z druhé strany.

"Vypadá to, že jsme splnili svou práci," řekl další hlas.

"To by mohlo vypadat na odměnu," zašveholil jiný.

Chlapci se otočili a strnuli. Tři z šesti mužů byli přímo před nimi. Sasuke se zarazil. Kde ale byl ten zbytek? Pokud ho smysl předtím nešálil, bylo jich přece šest!

"Co po nás chcete?" vykřikl Naruto.

"Hmm… nějaký hrr, ne? Jestli ty nebudeš jehopříbuzný!"

"Já-"

"Ne! Já jsem jeho příbuzný!" zařval na ně Sasuke ve snaze svého kamaráda ochránit. Nenechá ho trpět, když s tím neměl absolutně nic společného. Avšak slova, která Naruto krátce na to vyřkl, ho naprosto uzemnila.

"Sasuke, prosím tě, zmlkni."

Smích. "Slyšels to, mladý Uchiho? Tvůj věrný pejsek ti radí, co máš dělat! Tak drž jazyk za zuby a poslechni ho!"

"Co-cože?" Sasuke to nechápal. "On s tím nemá vůbec nic společnýho, chcete mě! Mě a mou rodinu! Tak ho nechte být!" zaječel na ně, až mu přeskočil hlas.

Chodbou se v tu chvíli ozval čvachtavý zvuk. "Má s tím společného mnohem víc, než ty si myslíš," promluvil jeden z těch tří hlasem, který mu však nepatřil. Uběhla sekunda, než dva upíři padli mrtví k zemi, zbavení srdce. Odhalili tak dlouhovlasého blonďatého muže s zářivě modrýma očima, jak na ně zírá s pološíleným výrazem v obličeji a s rukama špinavýma od krve, držícíma dva stále ještě bijící orgány.

"Tak, když jsme se tady takhle pěkně sešli," začal Deidara a obě srdce hodil někam za sebe, až to začvachtalo, a postavil se přímo před posledního žijícího upíra, čímž se Sasuke a Narutem automaticky dostali za jeho záda. "Páni, Kisame! To už je let! Ty ale vypadáš!"

Deidarův zvonivý, ale jistě falešný smích zazněl celou chodbou. Jediné, na co se však dvojice přátel dokázala soustředit, byly dvě mrtvoly ležící přímo před nimi. Zvedal se jim žaludek, a Sasuke vypadal, že bude každou chvíli zvracet.

"Zato ty vypadáš pořád stejně. Pořád stejnej malej parchant. To byli mí společníci, kdyby tě to zajímalo."

Deidara se ke každému z těl sklonil a zamával mu. "Nevypadá, že by mě rádi poznávali," podotkl hraně dotčeně, když se narovnal.

"Bráníš ta štěňata? I přesto, žes nám je měl vydat?"

"Měl jsem vydat jen jedno z nich."

"To už dávno neplatí a ty to víš."

"Hm. Tak mě to asi jenom nezajímá," rozhodil rukama Deidara.

"Odstup od nich a nechám tě žít."

"A co pak? Předáš mě tý živoucí mumii?"

"Lord Orochimaru pak sám rozhodne, jak s tebou naloží."

Deidara na moment vypadal, že přemýšlí.

"Jak ses rozhodl?"

"Hmmm. Ne," a s těmi slovy po něm skočil.

***

Deidara zmoženě vstal. Oblečení měl potrhané, tělo celé od krve, jak své vlastní, tak svého starého známého Kisameho. Podíval se k zemi na jeho mrtvé tělo, srdce mu zdobil nový doplněk, a sice jím vlastnoručně vyřezaný dřevěný kůl. Bylo opravdu těžké toho hromotluka přemoct, zejména když byl asi o padesát let starší než on. Nakonec musel využít veškeré své lstivosti a síly, aby ho přemohl. Původně ho nechtěl zabít, jen chtěl dát těm dvěma šanci na to, aby utekli. Takhle alespoň nikdo nebude moct běžet za Orochimarem a vyzradit, že to s tou loajalitou vůči jeho osobě nebere zas tak úplně vážně.

Byla to vážně náhoda, že se toho dne u Sasoriho v kanceláři zastavil. Jediné, po čem toužil, byla rychlá svačinka a jedno či dvě čísla skvělého sexu. Už skoro šli na věc, když se ozvalo lomcování za kliku a vyděšený křik těch dvou tupců. Měli opravdu veliké štěstí, kdyby tam nebyl, bylo by už dávno po nich.

Neměl tušení, kolik upírů se v celé škole skrývá, věděl ale, že si svým výstupem zadělal na pořádný průser. Pokud starý Uchiha doteď nevěděl, že se okolo jeho rodu celé ty roky pohyboval, teď už mu to bude naprosto jasné.

Chystal se vydat a najít to Uchihovic mládě a svého vzdáleného prasynovce a dobrého přítele v jednom, když se dveře kabinetu otevřely a do chodby vpadl naprosto vyděšený Sasori.

"Slyšel jsem bitvu! Co se tady sakra stalo?!" vyšiloval, když viděl těla poházená po zemi. Pak se podíval na Deidaru a strnul. "Bože, lásko! Co ti to udělali?"

Okamžitě k němu přispěchal a chystal se ho obejmout, něco v Deiově výrazu ho ale donutilo se zastavit. Blonďák v tu chvíli věděl, že Sasori udělal osudovou chybu. Neměl z toho kabinetu vycházet, ne, když byl v tomto rozpoložení. Rány se mu sice pomalu hojily, přišel ale o spoustu krve, byl vyčerpaný, domlácený a měl šílený hlad.

Rudovlásek začal pomalu couvat zpět do své pracovny, on byl ale rychlejší. Chytil ho pod krkem, zvedl ho do země a lačně si ho prohlížel.

"Ř-říkal jsi, že mě miluješ!" zachraptěl Akasuna.

Deidara se sladce usmál. "Kecal jsem."

S těmi slovy se do něj zakousl. Trvalo to jen chviličku. Když bylo po všem, odhodil Sasoriho mrtvé tělo k zemi a do rukávu od košile si utřel krví zaneřáděné rty. Očima prolítl scenérii kolem sebe. Čtyři mrtví.

"No, to bychom měli. Uklidim to pak."