Třetí kapitola je již o něco záživnější a také temnější :3

Vztek Sasukeho nepřešel ani další den. Ačkoli věděl, že to matce vůbec neprospívá, ráno s ní nepromluvil ani slovo. Otec byl již díky bohu v práci. Kdyby viděl jeho chování, rozhodně by nepřipustil, aby mu něco takového prošlo. Mračil se na celý svět a měl tak špatnou náladu, že si ani nevšiml, kolik je hodin, a když už se mu to nakonec povedlo zaregistrovat, ujel mu žlutý svozový autobus. Do školy nakonec musel odejít pešky, což zapříčinilo fakt, že nakonec přišel pozdě a s neupravenou uniformou. Ve chvíli, kdy konečně dorazil před učebnu, se ještě rychle upravil a následně na to zaklepal a vstoupil. Téměř okamžitě se za svou nedochvilnost omluvil vyučující, jenž se zmohla jen na překvapené kývání hlavy. Uchiha Sasuke byl bezchybný student bez jediné zameškané hodiny či pozdního příchodu. Právě proto na něj koukala jak na zjevení a spolu s ní i několik jeho spolužáků. Pouze Naruto sedící vzadu u okna skrýval úsměv za rukávem vrchního dílu uniformy, a co se Narutova nového kamaráda týkalo, ten se svůj přidrzlý úsměv ani nenamáhal skrývat. Hodil po tom sígrovi pohled plný naprostého opovržení a posadil se ke svému nejlepšímu příteli.

„Zaspal jsi?" zeptal se.

„Zmlkni," odbyl ho jen, vytáhl sešity a začal se zapisováním věcí, které jejich učitelka vykládala.

***

Jakmile hodina skončila, Sasuke úlevně vydechl. Moc často se mu nestávalo, že by nedával pozor. Tento den to nejspíš ale jinak nešlo. Myšlenky se mu stále stáčely k malému Tekkovi, což vždy zapříčinilo skutečnost, že se od něj dostal až ke stěhování. Pachuť žluče se mu šířila v ústech - tak moc mu byla ona myšlenka na změnu bydliště nepříjemná. Jakmile zazvonilo, zjistil, že má v sešitě napsané pouze dvě věty. Naštvaně si odfrkl a opřel se o opěrátko školní židle, hlavou složenou v dlaních. Měl sto chutí odejít, zavřít se doma a nevylézt.

„Jsi v pohodě, kámo?" zeptal se ho Naruto, ve tváři stále ten připitomělý úsměv.

„Jo, jsi nějaký bledý," ozval se přímo před ním další, k smrti vytáčející hlas.

Sasuke otevřel oči, hledě na postavu, na kterou toho dne neměl sebemenší náladu. Vlastně ani žádný jiný. Těžko říct, co mu na něm lezlo nejvíc na nervy. Se svou drobnou postavou, dlouhými blond vlasy a zvláštně hnědýma očima, které jako kdyby mu ani nepatřily, probouzel v Uchihovi pocit nanicovatosti. Už od toho prvního dne se na něj koukal jakoby svrchu, jako kdyby sežral veškerou moudrost světa. Na všechno měl názor, všude byl, všechno znal. Vysmíval se Sasukemu do tváře od prvního okamžiku, a ještě měl tu drzost, že se to ani nepokoušel skrývat. Nemluvě o tom, že aura vychcanosti se okolo něj šířila tak, že by ji mohl z fleku začít prodávat.

V ten moment, kdy na Sasukeho promluvil, stál před ním a opíral se o jejich lavici. Hleděl mu přímo do očí takovým způsobem, že měl sto chutí se zvednout a dát mu ránu mezi oči, což se mu ostatně stávalo pokaždé, kdy ho viděl. Byl to prostě ten typ, který si zaslouží, abyste ho mlátili od rána do večera jen proto, abyste z něj ten drzý pohled a nasrávačský úsměv dostali.

Konečně na to přišel. Štvalo ho na něm naprosto všechno. Vzhled. Chování. To, že nedokázal normálně stát, ale že se o stoleček opíral jako ta největší štětka v celém New Jersey. Nejhorší však ale bylo to, že Naruto se z něj mohl zbláznit od prvního okamžiku. Všude ho s sebou tahal a snažil se z nich dvou udělat nejlepší kamarády, čemuž Sasuke upřímně nerozuměl. Protože někdo jako byl Deidara u něj neměl sebemenší šanci. Už i to, že ho zvládl akceptovat, byl úspěch.

Místo toho, aby mu jednu rovnou napálil, se nadechl a opět vydechl. Agrese, kterou v sobě toho dne nosil, mu nebyla podobná, a on si rozhodně nechtěl posrat pověst tím, že bezdůvodně zmlátí nového spolužáka. Aniž by mu věnoval svou pozornost, otočil se k Narutovi a začal vyprávět události předešlého dne. To, že je Deidara poslouchal, stále se usmívaje, mu nebylo vůbec příjemné, ale nic s tím dělat nemohl. Uzumaki pro něj byl velmi důležitý, a pokud ho tam chtěl, tak... se s tím musel smířit, i když ho to stálo velkou dávku sebezapření. Začal povídat od matčina vyšetření, jeho stresujícího čekání v nemocnici přes shledání s oním zvláštním mužem, u čehož se ústa toho idiota roztáhla do ještě většího úsměvu, ke zjištění, že je velmi brzy čeká stěhování.

Právě to Naruta pobouřilo nejvíce. Téměř okamžitě, co to Sasuke vyslovil, začal spřádat různé plány a teorie, jak by mohl zůstat v Trentonu co nejdéle. Stačilo počkat jenom do maturity. Co se dalších let týkalo, museli jen doufat, že je oba dva vezmou na stejnou vysokou školu.

Co Sasuke však překvapilo, bylo, že se do onoho plánování přidal i Deidara. Snad poprvé za tu dobu, co ho znal, se přestal tak debilně usmívat a jednal s mladým Uchihou jako se sobě rovným. Černovlásek si sice nebyl jistý, jestli je mu něco takového příjemné, ale svým způsobem byl rád, že na to s Narutem nebyli sami. Přece proto, že víc hlav víc ví.

***

Když se ve škole toho dne ozvalo poslední zvonění, všichni tři se přesunuli ven na lavičky. Sasuke měl nervy už tak na pochodu, že skoro až lačně hleděl na skupinku studentů kouřící pod stromy, a ačkoli nekouřil, měl velkou chuť se k nim přidat. Naruto mezitím o něčem velmi živě diskutoval s Deidarou. On sám se jen snažil všechno vypustit a trochu relaxovat. Zavřel oči a otevřel je znovu až po několika desítkách minut, ve chvíli, kdy na něj Naruto promluvil.

„Hele kámo, budu muset jít," zamručel, „Tak ti držím palce a napiš mi, jak to s vašima dopadlo."

Sasuke kývl a mávl rukou na pozdrav. Najednou mu však hlavou proletěla myšlenka, na kterou včerejšího dne úplně zapomněl. Ještě než se Naruto stačil zvednout, chytl ho za ruku a začal mu vyprávět o onom kamenném obchůdku, jež včera našel na internetu. Nejen, že nakoupí něco, co by miminku mohlo pomoct ven, ale také se projde a zabije nějaký čas, než se bude muset vrátit domů. Rychle se připojil k internetu a začal hledat stránku, kde adresu uviděl. A jelikož to bylo po cestě k Narutovi domů, mohli tam zajít spolu. Blonďák jen pokrčil rameny, neměl námitky. Co se Deidary týkalo, čas neměl. A Sasukemu to ve výsledku vlastně ani nevadilo. Jedna debata z nich přátele neudělala. Dlouhovlásek se s nimi o moment později rozloučil a odešel.

„Kdyby bydlel stejným směrem, jako já, mohl jít s náma," napadlo Naruta po cestě.

„Kde vůbec bydlí?"

V tu chvíli se Uzumaki zarazil. „Vlastně... nemám páru."

Sasuke nad tím jen zavrtěl hlavou. Trvalo asi patnáct minut, než našli ulici, kde měl krámek být. Ten stál hned jako druhý zleva na rohu ulic Princeton Avanue a Sanford street. Těsně před tím, než se odvážili vstoupit, se na sebe pochybovačně zadívali. Na zápraží domu byly rozvěšené různě veliké amulety, ptačí pírka a dva nebo tři lapače snů. Sasuke si povzdechl, začínal se cítit trochu trapně. O Narutovi ani nemluvě. Tomu se hlavou honila jediná myšlenka: Kam se to zase nechal dotáhnout?

Mladý Uchiha zatlačil na dveře. Zvonek, jež se nad nimi zevnitř domu nacházel, hlasitě zacinkal a dal tak majitelce obchodu vědět, že je čas obsloužit nové zákazníky.

První, co na Sasukem zanechalo dojem, byla silná vůně levandule a ještě něčeho dalšího, co nedokázal přesně zařadit. Krám měl jen jednu menší místnost. Po obou stranách se nacházely regály plné bylin, mastí a olejů, ale také různých amuletů, talismanů, knih a... vážně se támhle válely kosti?!

„Je to tady úchylný," špitl Naruto směrem k Sasukemu.

Kdyby si mohl vybrat, okamžitě by se otočil a nestrávil by tam ani minutu. Bál se, že by mu přítomnost v tak zvláštním podniku mohla pošramotit jeho pověst. Což, jak Sasuke předpokládal, bylo téměř vyloučené. Kdo jiný by do takové prodejny vůbec páchl?

Chvíli jen tak procházeli kolem a studovali, co by se na jejich problém mohlo hodit. Ani jeden těm věcem však nerozuměl, a tak Sasuke přestal chodit kolem horké kaše, sebral odvahu a přešel přímo k pultu, za kterým seděla robustní žena tmavší pleti. Jakmile se před ní zastavil, přestala se věnovat pletení (?!) a vzhlédla.

„Hledáte něco, zlatíčka?" roztáhla rty do téměř bezzubého úsměvu.

Naruto protočil očima a žďuchl do Sasukeho, nejspíš proto, aby mu řekl něco velice vtipného a rozhodně nevhodného. Ten ho však ignoroval a na paní se stejně tak usmál, ačkoli mu to nebylo zrovna dvakrát příjemné. Ta žena byla divná. Celý její obchod byl divný a on mě sto chutí vypadnout. To, že tady teď ale stál, bylo pro dobrou věc a on to hodlal dokončit. Něco koupit, nebo se alespoň poradit.

„Hledám něco pro svoji matku. Je těhotná a už dva týdny přenáší. Nerada by na to šla lékařskou cestou. Ne, že by nevěřila doktorům, ale..."

„Jistě, samozřejmě, že chápu," zaculila se.

Shýbla se pod pult, kde několik dlouhých chvil něco dělala. Blonďák mezitím dělal na Sasukeho posunky, které měly ženu zesměšnit. Sasuke jen protočil očima. Po několika desítkách sekund se prodavačka a majitelka v jedné osobě opět zvedla a podala mu balíček různorodých bylinek. Sasuke natáhl ruku na znamení, že je hodlá přijmout a pořádně si je prohlédnout, možná si o nich i něco vyslechnout. Ve chvíli, kdy se ale jejich prsty omylem dotkly, žena zcepeněla. Jako kdyby byla z kamene, na něj beze slova a výrazu hleděla. Trvalo to jen pár vteřin, než z transu procitla, ale byl to dost dlouhý stav na to, aby si toho oba mládenci všimli. V ten moment Uchiha naprosto chápal Narutovy pokusy udělat z ní terč jeho vtipů. Žena se však ani neusmála. Stále jen zírala na Sasukeho, tentokrát s mírným, zvláštním, zájmem.

„Co je?" nevydržel to už Sasuke, zatímco ignoroval Narutovo tiché „ona je magor".

Stařena se na něj zadívala s ještě větší ostražitostí, než před chvílí. „Cítím z tebe smrt, hochu. Tolik smrti okolo někoho tak mladého," vydechla.

Sasuke zavrtěl hlavou. „O čem to mluvíte?"

Vypadala, jako když počítá. „Tři smrti... rozprostírají se kolem tebe a obalují tě kolem dokola... Ne... ne tři. Teď už jsou čtyři..."

Mladý černovlásek udělal několik zmatených kroků vzad. Prodavačka však vyskočila skoro až nelidskou rychlostí a pevně ho čapla za ruku.

„Loď... loď a muž v kápi, to je klíčové. Na to se musíš zaměřit. Jsi obklopen lháři, kteří tu dřív nebyli. Jeden... ne, jsou dva. Ach, tolik smrti se okolo tebe rozléhá. Okolo vás všech. Ten muž. Ten, který neumírá, ten je důležitý. Kdyby nebylo jeho... Kdyby nebylo jeho, možná by měl ten malý šanci přežít," na chvíli se zarazila, a ačkoli se jí Sasuke snažil vysmeknout, držela ho ještě pevněji, s tím rozdílem, že tentokrát se dívala smutně, skoro až lítostivě, „Ten malý. Krásné jméno. Tekka... je mi to tak líto."

Sasukemu se konečně povedlo se vyškubnout. Zapotácel se, dvěma kroky zpět nabral stabilitu, podíval se na ženu... a vypadl z prodejny tak rychle, jak jen to bylo možné, následován svým blonďatým nejlepším přítelem. Teprve když ho od domu dělilo deset metrů, konečně se zastavil, aby se vydýchal.

„Co to kurva bylo?" vyjekl Naruto, jež se zastavil hned vedle něj.

Sasuke jen vrtěl hlavou, snaže se vzpamatovat. Netušil. Snad nějaký kolaps? Zkrat? Nevěděl. Strach se mu však rozléhal celým tělem. Špatné tušení z předchozího dne v ten moment zesílilo na maximum. Nebylo mu to podobné. Takovým šarlatánům nikdy nevěřil. Ale znala to jméno.

„Musím zavolat matce."

Spěchal tak rychle, jak jen to bylo možné. Hned jak se rozhodl, že zavolá rodičům, tak i učinil. Ani jeden však nebyl k dosažení a Mikoto dokonce měla hlasovou schránku. Slova ženy ho vyděsila natolik, že se s Narutem ani nerozloučil a okamžitě se rozeběhl domů. Zanechal ho tak za sebou s jasně zářícím obrovským otazníkem nad hlavou. Nyní ale nebyl čas na hloupé otázky a odpovědi. Ve chvíli, kdy stanul na prahu domu, rozrazil dveře. Dům byl však prázdný. Prohledal ho skrz naskrz, ale nikde nikdo. Hodlal se vyřítit ven a hledat na zahradě jak idiot, když periferním viděním zahlédl jakýsi cár papíru na ledničce. Rychle k němu přispěchal. Jednalo se o narychlo sepsaný vzkaz jeho otcem. Už je to tady, stálo tam. Takže byli v nemocnici.

Krásné jméno. Tekka. Je mi to tak líto. Vzpomněl si na ženina slova a udělalo se mu špatně. Zahodil batoh ze zad na zem, do kapsy si strčil telefon a rozeběhl se na autobus.

***

Obloha byla toho dne velmi zamračená a vypadalo to, že pršet začne každým okamžikem. Jako kdyby se i sama příroda chtěla nějak vyjádřit k událostem z předešlého týdne, jenž vyvrcholily právě tohoto dne. Začal se zvedat vítr a stával se stále silnějším a mocnějším. Ohýbal vysoké a mohutné topoly vysázené podél zdi a hrozilo, že pokud ještě zesílí, vyrve je i s kořeny a následně na to je odvane do vzdálených končit. Dunivé rány, které vydával, přerušoval pouze lkavý, skoro až hysterický pláč, spolu s monotónním odříkáním.

„Pane Ježíši Kriste, ty svou přítomností všechno posvěcuješ. Posvětil jsi hrob, ve kterém jsi odpočíval a z kterého jsi slavně vstal..."

A možná, že to ve skutečnosti ani nebyla pravda. Možná celý den svítilo sluníčko a teploměry vyšplhaly nad dvacetistupňovou hranici. Třeba žádný vichr nefoukal. Ani se nemračilo. Co když toho dne ani nemělo pršet?

„Proto tě prosíme: Ať v tomto hrobě náš malý synek, bratr a přítel, kterým by jistě v budoucnosti byl, pokojně odpočívá a dočká se chvíle, kdy jej probudíš, a v tvém světle uvidí Boha."

Co když ta temnota, jenž se rozprostírala všude okolo a hýbala přírodními a fyzikálními zákony, vůbec neexistovala? Co když to byla jen deprese, okořeněná zármutkem a posolená kapkou neštěstí, jež ruku v ruce následovali jeho rodinu?

„Jeho tělo uložíme do země, neboť člověk je prach a v prach se obrátí..."

Knězova slova se rozléhala celým hřbitovem. Nikdo ho však ve skutečnosti neposlouchal. Nikdo takový tam nebyl. Stál tam jen on, jeho matka a otec. Mikoto hystericky brečela a vypadala, že je na pokraji nervového a psychického zhroucení. Ne, že by se tomu divil. Fugaku ji podpíral a hladil ji a líbal do vlasů, ve kterých měl zabořený celý obličej. To aby nebylo vidět, že i on pláče.

„A proto ho odevzdejme Kristu, aby mu dal svůj věčný pokoj a aby ho vzkřísil, až přijde v den poslední."

Jen Sasuke neplakal. Nemohl. Musel jim být oporou. Musel tu s nimi stát někdo, kdo je stále ještě alespoň trochu příčetný. Na pláč bude času dost doma. Teprve ve chvíli, kdy se zavře a zamkne ve svém pokoji, si dovolí nervově se zhroutit. Teď to nešlo. Hlavou mu stále probíhala ona slova. Pořád a pořád dokola. Tři smrti. Ne, teď už jsou čtyři. Čtyři. Shisui. Potrat. Teď Tekka. Kdo byl čtvrtý? Bylo tady ještě nějaké mrtvé či nenarozené dítě, o kterém mu rodiče raději neřekli? Loď. Loď a muž v kápi. Půlka z těch věcí mu připadala jako kopa sraček. Ale... Dva lháři. A muž, který neumírá. Možná by měl ten malý šanci přežít. Tím ho utvrdila. Kvůli tomu uvěřil. Proč jinak by právě pohřbívali tělo jeho malého brášky, který se narodil mrtvý? Ukládali ho hned vedle další malé rakve. Bylo to odporné.

„Odpočinutí věčné dej mu, Pane," dokončil řeč prošedivělý kněz a zaklapl Bibli.

Následně na to vzal červenou růži a hodil ji dolů na malou ebenově černou rakev. Fugaku, kterému se povedlo načerpat alespoň trochu duševní síly, hodil květinu jak za sebe, tak za manželku. Jen Sasuke stál jako opařený a hleděl v dál, na jeden z vysokých topolů. Přímo pod ním stál, nejspíš nikým nepozorován, černovlasý muž. Jak již řekl někdy předtím. Šarlatánům a údajným čarodějům nikdy nevěřil. Ani na čtení minulosti či budoucnosti. Když se však žena ohledně jeho malého brášky trefila, tak ho tak napadlo...

"Nechť jeho nevinná duše odejde do síní nebeských," dodal poslední slova muž sloužící samotnému Bohu a pokynul hrobaři, ať začne dělat svou práci.

... kdyby toho chlapa zabil, měl by Tekka šanci na přežití?