Na konci šesté kapitoly se děj vrátil zpět do přítomnosti. Nyní sledujeme Sasukeho, jak se snaží vypátrat pravou totožnost realitního makléře, který tolik podlézá jeho otci. Co při tom zjistí?

Byl to již měsíc, co se stala ta strašná událost. Od té doby, jako by se čas zastavil, zrychlil či zmizel a to všechno najednou, stále dokola a dokola, až bylo naprosto jasné a definitivní, že je jejich největším nepřítelem. Čas všechno zahojí, říkalo se. Ale co když už jste přišli o tolik, tolik štěstí, naděje a radosti, že už prostě nemáte sílu pokračovat dál? Co když už toho bylo prostě moc? Moc bolesti a utrpení, že mozek sám se rozhodl, že něco takového už neunese, a tak vypnul všechno, co šlo, veškeré emoce a pocity, jen kvůli té jedné jediné - bolesti. A i když se pro tuto příležitost rozhodl, nikdy to nevydrželo. Bolest byla silnější, než touha po klidu, a tak si vždy našla nějakou malou skulinku. Z člověka tak vznikla pouhá schránka, jenž na venek vypadala naprosto prázdně a opuštěně, uvnitř v nitru se ale skrývaly veškeré ty strachy, které ho pomalu, ale jistě pohlcovaly.

Rodina Uchihova už mnoho let nebyla tak šťastná, jak se přede všemi ukazovala a tvářila. Již velmi dlouhou dobu se nad nimi táhl stín, smrt. A to ani jeden z nich netušili, že tyto trable, ono prokletí nezasahuje jen je, ale postihuje celý jejich rod napříč generacemi. V dřívějších dobách o něm věděli díky starým rodinným kronikám, jenž začal sepisovat Sasuke, první svého jména, žijící v roce 1572, aby si všichni jeho potomci pamatovali, co za strasti jejich rodinu postihlo. A ačkoli to prokletí začalo u něj a táhlo se několik stovek let, nikdy se Uchihové o další dítě pokoušet nepřestali. Možná to byla jejich urputná snaha ono prokletí porazit, proč se nikdy nevzdali. Možná to byl jen bojovný duch jejich starobylého rodu. Ať to bylo tak, či onak, přivolalo to na Sasukeho potomky zkázu. Lidé se báli, což se projevilo v devatenáctém století v jedné malé vesničce ve Španělsku, kde to s nimi chtěli skoncovat. Nezadařilo se však a oni vyvázli. Ztratili přitom ale jednu z nejdůležitějších věcí - rodinné kroniky. A tak se stalo to jediné, co mohlo. Po několika dalších desetiletích prožitých v amerických zemích se na prokletí zapomnělo, jelikož lidská paměť byla všechno, jenom ne věčná. Na nějakou dobu snaha o početí více než jednoho dítěte přestala. Byli v nové zemi, jejíž řád neznali, chvíli je dokonce provázela i chudoba. Více než jednoho potomka si dovolit nemohli, a tak bylo vše, co prožili ve starém světě, zcela zapomenuto. Teprve až ve chvíli, kdy byly peněženky plné a břicha naplněná, začali svůj rod opět rozšiřovat. A začalo to nanovo...

Zas tak dávno to však nebylo. Co je několik desítek let či stovka oproti nesmrtelnému životu?

***

Sasuke Uchiha, žijící v roce 2018, nic z toho nevěděl. Svou rodinnou tradici ani historii neznal, nikdy ho nenapadlo zeptat se svého dědečka, jestli na jejich rodině není něco prazvláštního. A proč by taky mělo? Na pohádky už dávno nikdo nevěřil, a kdyby ano, stejně byly zapomenuty. Od počátků moderní medicíny by je nikdy ani nic takového nenapadlo. A tak žil v blažené nevědomosti až do dnešních dnů. Avšak litoval toho, nenáviděl se za to, že byl vůči všem těm věcem bezmocný.

U nich doma to nyní byl on, kdo se staral o domácnost. Otec trávil veškerý čas v práci. Potřeboval nějakým způsobem utéct z reality, a jelikož byl vždycky velmi cílevědomý a pracovitý, nenapadlo ho nic lepšího. Na druhou stranu opravdu potřebovali peníze. Pobyt, na kterém už pár týdnů pobývala Mikoto, nebyl nejlevnější. Pobyt. Tak tomu alespoň říkali na veřejnosti. Po několikanásobném potratu a další neschopnosti donosit živé dítě či zabránit v tom, aby zemřelo, to Mikoto prostě a jednoduše vzdala. Její vědomí odplynulo nejspíš někam do teplých krajin. Nekomunikovala. Nereagovala. Začala být nebezpečná sama sobě. Nemohli jinak, než jí poslat na místo, kde budou lidé, schopni ji pomoct. I tak jí oba dva navštěvovali tak často, jak jen to bylo možné. Zatím se její stav nijak výrazně nezlepšil, naději však neztráceli.

Kromě starostí o matku a veškeré domácí práce měl Sasuke na starosti školu, to mu ale nezabránilo v tom, aby rozjel svou malou akci, pátrání. Nejprve se jen vyptával otce, a když byl na návštěvě u matky, snažil se zeptat i jí, ale to bylo, jako kdyby mluvil do zdi. Rozhodně se ale nehodlal vzdát. Tajemný dlouhovlasý muž s podivně zářící temnotou v očích, realitní makléř, se u nich doma ještě několikrát zastavil, ve snaze nabídnout jeho otci nějaký hodně výhodný dům na druhé strašně Spojených států. Fugaku o tom na jednu stranu nechtěl vůbec slyšet, jelikož na to vůbec nebyla vhodná doba, na druhou stranu na něm Sasuke poznal, jak je unavený, jak předčasně a rychle zestárl. Tolik si přál začít znovu a na jiném místě, ale bál se, že co by to udělalo s psychikou jeho milované ženy. Odstěhovat se chtěli až po narození miminka. Živého dýchajícího miminka.

Ze všeho toho šmejdění a poslouchání za dveřmi (což mu nebylo vůbec podobné, ale čert to vem), dokázal zjistit jednu jedinou věc - jeho jméno. Podle všeho se ten týpek jmenoval Itachi. Příjmení bohužel nezaslechl, ale stále to bylo lepší než nic. Už to bylo něco, od čeho se mohl odpíchnout. Jakmile to zaslechl, utíkal k sobě do pokoje a začal googlit. Podle všeho to bylo často užívané jméno s kořeny ve Francii. Ztěžka vydechl a hledal dál, pochyboval, že mu původ jeho jména něco řekne. Za jméno se pokusil připsat realitní makléř, nic mu to však nenašlo. Nikdo s tím jménem a s onou profesí neexistoval. Jak to bylo možné? Po zádech mu opět přejel ten nepříjemný mrazík, jaký měl, když se poprvé zadíval do jeho očí. Co když ten člověk vůbec neexistuje? Co když chtěl jeho rodině ublížit?

Hrudí se mu v tu chvíli prohnal strach. Stále měl před očima onu ženu z krámku, její slova si pamatoval více než živě. Už kolikrát se je snažil rozebrat, napsal si je na papír a pokoušel se je přebrat se všemi možnými významy, jak by se daly pochopit, a ignorovat přitom fakt, že to zavání mystikou.

Rozladěně zatřepal hlavou, aby z ní všechny ty pověrčivé myšlenky vyhnal. Pak na klávesnici vyťukal adresu a zmáčkl enter. Klikl přímo na první odkaz a dostal se na google překladač, ve kterém velice rychle vyhledal překlad realitního makléře z angličtiny do francouzštiny. V tu chvíli litoval, že si ve škole jako volitelný jazyk vybral španělštinu. Ta mu teď, když nejvíc potřeboval, byla úplně k ničemu. Nakonec výsledek vzal a slova opět vrátil do překladače. Protentokrát mu to našlo alespoň několik článků s osobními profily všech makléřů jménem Itachi. Avšak poté, co najel na každý z nich, zjistil, že ani jeden není ten, kterého hledá.

Několik dní takto pátral, výsledek byl ale pořád stejný. Jednou už to nemohl vydržet a sevřenou pěstí naštvaně praštil do stolu. Vztekle se postavil, až se židle, na které seděl, skoro převrhla a zamířil do kuchyně pro něco k jídlu. Tohle hledání naslepo nemělo absolutně žádný smysl. Absolutně to podkopávalo černovláskův plán dát se na místo vysoké školy na policejní akademii. Jak má být dobrým mužem zákona, když ani nedokáže vypátrat jednoho člověka na portálu, který očividně ví úplně všechno?

Se špatnou náladou sešel schody a skoro proběhl okolo otcovy pracovny, když se v tu chvíli naprosto zaraženě zarazil. Udělal několik pomalých kroků zpět a zvědavě se zadíval na tmavé dveře domácí kanceláře. Už to bylo dlouho, co se do té místnosti naposledy podíval. Jako malý sedával pod stolem u Fugakových nohou a hrával si s autíčky či s modely dinosaurů. Čím ale byl starší, tím se pro něj stávala zapovězenější. Tak nějak si domyslel, že by otce jen rušil - pod stůl už se stejně dávno nevešel a s autíčky si také už nehrál.

Připadal si jako zločinec, když otevíral ty zakázané dveře. Jediné štěstí bylo, že se táta toho dne měl vrátit až pozdě večer. Není tedy šance, že by ho načapal. Pro svůj malý plán si ale jiné místo na sehnání důkazů ani představit nedokázal. Vstoupil dovnitř a dveře za sebou zavřel. Přímo před ním stál velký, ebenově černý stůl se židlí, stěny byly obestavěny policemi. To místo do něj vehnalo závan nostalgie. Na chvíli zalitoval, že už nemůže být ten malý klučina bez starostí a problémů dospívajícího chlapce.

Nakonec si nad tou myšlenkou jen tiše povzdechl a začal s pečlivým prohledáváním pokoje. Jako první začal u velkého stolu. Nejprve prošmejdil zásuvky, kde ale našel pouze kancelářské vybavení, jako byla děrovačka či svorky. Zklamaně jej zavřel a podíval se na pracovní desku, která byla plná nejrůznějších lejster, papírků a dalších, pro Fugaka nejspíš důležitých, dokumentů, rozházených jeden přes druhého. Moc se mu do toho nechtělo, měl ale svůj postup a hodlal se dobrat k cíli.

Pomalu a opatrně přehraboval jednotlivé papíry, hodnotil je a vracel zpátky na místo, když v nich nenašel, co hledal. Trvalo to opravdu dlouhou dobu a musel si dát velice záležet, aby všechno dal přesně tam, kam to patřilo, aby to jeho otec nepoznal. Ve výsledku stejně nenašel to, co potřeboval.

Naštvaně stiskl ruku v pěst a rozhlédl se kolem. Kde jinde, než na stole přetékajícím všemi těmi informacemi, to mohlo být? Už se chtěl rozejít k jedné z polic, když mu padl zrak na nástěnku vedle dveří, kde si v klidu hovělo několik malých barevných papírků. S náhlým nádechem prozření k ní přispěchal, a v tu chvíli měl chuť radostně zavýskat. Na jednom z nich bylo napsáno Itachiho jméno, sice bez příjemní, ale to v tu chvíli opravdu neřešil, jelikož tam byla adresa. Výborně!

Sasuke nevěděl, jestli na tom místě makléř bydlel nebo se tam s jeho otcem jen scházeli, byl ale šťastný, že má konečně nějakou stopu.

Zrak přesunul o něco víc doprava, kde visely nástěnné hodiny. Byly teprve čtyři hodiny, měl ještě fůru času, než se Fugaku vrátí domů a bude požadovat večeři. Naprosto v pohodě se tam mohl jít podívat a obhlídnout to.

***

Trvalo jen chvilku, než na sebe naházel nějaké slušné oblečení a vydal se na autobus. Trenton bylo obrovské město, ale místo, kam se měl vydat, bylo naštěstí jen o pár čtvrtí dál. Nechtěl ale ztrácet čas, a tak si počkal na autobus, jež jezdil každých deset minut a nechal se na to místo odvést. Pak už zbývalo jen onen dům či byt najít. Nic nemohlo být jednodušší. Na telefonu si vyhledal Google mapy, naťukal do něj onu adresu a pak už se jen nechal vést. Trvalo asi sedm minut, než ho navigace přivedla před jeden z obrovských panelových domů.

Sasuke zaklonil hlavu a hvízdnul nad tím, jak byl ten barák vysoký. Chvíli na něj jen tak koukal a sbíral odvahu, než se konečně vydal dovnitř. Vchodem prošel dál a přistoupil k výtahu. Ten byl díky bohu dole, takže na něj nemusel bůhvíjak dlouho čekat, než sjede. Vstoupil a zmáčkl čudlík s číslem třináct, Itachi bydlel v posledním patře.

Nebyla to moc dlouhá doba, než stroj vyjel nahoru, i tak ho to čekání a pochybné myšlenky, jenž ho, bombardovaly, velmi znejistily. Stále si představoval, jak na něco přijde, něco strašného, toho člověka obviní a on už je nechá na pokoji. Když však ve třináctém podlaží vystoupil a stanul přede dveřmi, které nesly štítek, jež oznamoval, že stojí před třetím bytem toho patra, zbledl. Civěl na ně a v tu chvíli vůbec nevěděl, co si počít. Co si jako představoval, že tu najde? Otevřené dveře a ceduli s nápisem "vítejte"?

Dlaň zkusmo položil na těžkou ocelovou kouli, která byla na jeho straně místo kliky, a zacloumal s ní. Nic. Samozřejmě. Zkusil to znovu, tenkrát mnohem prudčeji, absolutně nepřemýšleje o tom, jestli ten chlápek náhodou není doma. Když se ale z vedlejšího bytu vynořila stará dáma a přísně se na něj podívala, leknutím skoro uskočil a zatvářil se provinile.

"Co to děláš, kluku! Co jsi zač, hm?" zeptala se příkře, jako kdyby koukala na nějakého zloděje, kterého právě přistihla při činu.

"J-já nechtěl... Jmenuju se Sasuke Uch-"

Výraz v ženině obličeji se okamžitě změnil. Zatvářila se o poznání mileji a rukou si za ucho zastrčila šedé vlasy. "Tak ty jsi ten Sasuke?" vydechla, jako kdyby ho snad znala. "Itachi mi říkal, že má bratra Sasukeho... Vlastně, že měl, a podle toho jsem si myslela, že mu bratr umřel, ale když jsi tady..."

Sasuke neměl moc času vymýšlet nějakou odpověď, a tak musel improvizat. "Jo, no... My jsme se před časem dost pohádali a vypadalo to, že už se snad nikdy neusmíříme, ale nakonec jsem vychladl a řekl jsem si, že bych se stavil a udělal mu takový překvápko... Jen bohužel nemám klíče. Tak... Kdybyste se o mně nezmiňovala? Vážně nechci, aby o mně věděl a přišel o překvapení," usmál se a zamrkal na ni.

Ona mu však mrknutí oplatila. "To nebude třeba, mladíku. Mám náhradní klíč, kdysi jsem mu chodívala krmit kočku, když byl služebně mimo domov. Jen chviličku počkej, najdu ho," uculila se a zmizela v bytě.

Zatímco hledala, Sasuke přemýšlel, jaké má strašné štěstí. Ale že by se Itachiho bratr opravdu jmenoval Sasuke? Mohla to být shoda jmen, kvůli čemu si jejich rodinu vyhledal?

"Tady je!" vykřikla stařenka, když se vrátila, a hned mu klíč podala.

Sasuke jej bez ostychu přijal a poděkoval. Pak konečně přešel ke dveřím sousedního bytu, klíč zastrčil do zámku a otevřel. Byl to úžasný pocit. Otočil se, aby klíč vrátil tam, kam patří, ona se na něj ale jen zazubila, div jí nevypadla protéza, a mávla rukou.

"Jen si ho nech, už bylo na čase, abych ho Itachimu vrátila zpět. Když mi ho před patnácti lety půjčoval, netušila jsem, že ho budu mít tak dlouho."

Ta slova Sasukeho zarazila a mírně vyděsila, vždyť tomu chlapovi mohlo být maximálně pětadvacet. To jí jako předával klíče od bytu, když mu bylo deset? To pochyboval.

"Před patnácti lety?"

"Ano. A ten pacholek nevypadá ani o rok starší, zato já... No, vaší vlastnost udržet si mladí tak dlouho, bych taky chtěla," přiznala. Pak mu mávla a řekla: "Ráda jsem tě poznala, Sasuke. Snad bude tvůj bratr příjemně překvapený."

A s tím ho tam nechala stát úplně samotného, zmateného a navíc ještě zděšeného. V tu chvíli si opět vzpomněl na slova té prodavačky. Jakkoli se snažil vyhýbat se jim, stejně si ho nakonec našly a snažily se ho přesvědčit o své pravdivosti.

Kdo byl sakra ten chlap?