Sasuke dostane na vybranou. Bude z toho ale něco mít?

Mohlo to trvat jen pár vteřin, těžko říct. Každý z přítomných to vnímal jinak. Zatímco stáli před dveřmi na schodech a hleděli dolů na stvoření zla, přemýšleli nad následujícími chvílemi, nad tím, co se může stát a co udělali špatně. Chlapců se rychle začal zmocňovat naprostý děs a hrůza. Osobně muže se žlutýma očima sice ještě nikdy neviděli, Itachi a Deidara jim o něm ale vyprávěli všechno, co se dalo, jen proto, aby se před ním měli na pozoru, kdyby se náhodou objevil. A teď tady před nimi stál, hypnotizoval je svým hadím pohledem a nedával jim přílišné vyhlídky na dlouhý život. Uvidí vůbec ještě někdy svoje rodiče? Anebo už jsou dávno rozpáraní na podlaze svých domů, vysátí dosucha? Ani jeden z nich ještě necítil takovou beznaděj. Pomohlo by vůbec, kdyby se otočili a začali utíkat či se zabarikádovali ve škole? Nebo by to bylo naopak horší, protože by se ten muž cítil jako šelma, co loví svou kořist?

Deidara na svého pána, jehož už před nějakou dobou zradil, ačkoli se tvářil, že pro něj stále pracuje, hleděl s doširoka rozevřenýma očima. Moc dobře si pamatoval, když toho zvláštního a možná lehce podivného a úchylného člověka viděl poprvé. Všichni říkali, že lidské vzpomínky po přeměně zeslábnou a zbude po nich jen šedivá šmouha obalená mlhou. Nebylo však nic, co by si blondýn pamatoval tak živě, jako když k němu před tolika dlouhými lety přišel, zpovídal ho, očuchával a nakonec ho zabil. Pokud se ho tenkrát bál, nyní pociťoval hrůzy všech hrůz, podložené částečnou nenávistí k Itachimu. Protože to byla jen a jen jeho vina.

A Itachi? Ten jediný v mysli hledal všemožné způsoby a triky, jež by mu mohli umožnit rychlý úprk, i když jako ostatní moc dobře věděl, že to nemá žádný smysl. Nedokázal si ale pomoct. Za celá ta staletí pořád jen a jen utíkal, připadalo mu, jako kdyby ani nic jiného neuměl. Jen ta představa byla tolik k smíchu, až se nad tím musel pousmát. Bylo to beznadějné. Možná osud svojí rodiny oddálil, to bylo ale asi tak všechno. Slib, který svému malému bráškovi dal na smrtelné posteli, nedodržel. Byl konec. Selhal.

"Jsem rád, že naše shledání považuješ za zábavné," pronesl potichu nejstarší z nich hlasem prosyceným jistým náznakem sykotu, především ale všech prožitých věků.

Byl prastarý, oděný v jednoduché šedivé tunice, jež se skoro dala považovat za obyčejné dámské starověké šaty. Když se mu člověk zadíval do obličeje, nejprve možná ani nedokázal rozeznat, zdali se dívá na muže či ženu. Jeho obličej byl potažený tenkou, skoro až mléčně průsvitnou kůží, díky které vypadal jako neuvěřitelně letitý stařec - ačkoli na jeho tváři nebyl jediný náznak vrásek.

Itachi stál naprosto ochromený. Pomohlo by, kdyby ho s Deidarou zastavili a poslali ty dva mladé pryč, aby si zachránili život? Nebo alespoň Sasukeho?

Orochimarův obličej byl protkán výrazem naprostého blaha a štěstí. "Itachi, Itachi, můj drahý Itachi. Víš, jak nepříjemný to byl pocit, když jsem se po setmění vydal do tvé rodné vesnice a nenašel tě tam? Tvůj pach byl opravdu slabý, i přesto jsem ale poznal, že směřoval na sever. A víš, co bylo úplně nejpřekvapivější? Nebyl jediný, co se tím směrem táhl. Říkal jsem si, že to nejspíš bude nějaká chyba, jelikož jsem vůči tobě projevil opravdovou milosrdnost a zachránil tvůj život, umožnil ti znovu chodit po tomto světě, dal jsem ti dar, jenž se jen tak někomu nepoštěstí obdržet. A ty? Jak ses ke mně zachoval? Místo, abys mi projevil dostatečnou vděčnost, jsi mě zradil. Copak si nepamatuješ, jak jsme se domluvili? Tvůj život na úkor tvých příbuzných. A proto mě opravdu velice překvapilo, že když jsem se vydal cestou, kudy mě tvá jemná vůně vábila, jsem se dozvěděl, že necestuješ sám, ale se svým mladším bratrem. Řekni mi tedy Itachi, co přesně jsi na naší domluvě nepochopil?"

Starší Uchiha měl v hlavě úplně vymeteno, popravdě netušil, jak mu odpovědět, nevěděl, jak se postavit svojí nejhorší noční můře. I když se vždy uměl perfektně ovládat, nyní se celé jeho tělo třáslo vzteky.

"Dar? Ty tomu říkáš dar? Udělal jsi ze mě zrůdu! Žádná domluva tam neproběhla!"

"Ach, ale ano, proběhla. Jen jsi přitom nebyl úplně při smyslech, promiň, moje chyba. Zapomněl jsem, jakou máte vy mladí reakci, když se poprvé napijete krve."

Kdyby si Itachi myslel, že má nějakou šanci na úspěch, okamžitě by na něj skočil a urval mu hlavu od těla. Naproti tomu Deidara vedle něj přímo překypoval nasráním - modré oči mu svítily jako nikdy dřív, na čele mu vystoupla tlustá žíla a skřípal zuby. Vedle něj byly Itachiho pocity jen mírnou emocí záště. Nevěděl, co se mladšímu upírovi honilo hlavou, důležité ale bylo, aby zachoval klid.

"Uklidni se," pronesl směrem k němu potichu, bylo však úplně jedno, jak nahlas to řekl, Orochimaru ho stejně slyšel.

"Ach, ano, můj milý Deidara. Víš, Itachi, po době, která se ti mohla zdát jako nepředstavitelná, co jsem se tě snažil dostihnout, jsi udělal kolosální chybu. Zamiloval ses. A nemusíš říkat, že to není pravda," řekl rychle, když si všiml, že chce protestovat. "Dlouhou dobu se ke mně nesly zvěsti o tajemném a strašidelném muži, co pobláznil mladého šlechtice. Možná, že kdybys byl dostatečně rozumný a nezdržoval se v jeho přítomnosti moc dlouho, by tvůj plán nakonec vyšel. Stačil bys včas utéct a tady Deidara mohl prožít celý svůj život tak, jak měl. Ty sis ale nedokázal pomoc, že? Líbil se ti pocit, že o tebe má někdo zájem, že konečně taky jednou můžeš být na výsluní ty a ne potomci tvého bratra."

"Zavři zobák."

"No, smůla. Tady chudák Deidara, jenž momentálně vypadá, že každou chvíli vybouchne, zemřel mojí rukou. Jeho krev máš na rukou ale ty. Řekni mi, jaký je to pocit?"

"Řekl jsem, abys-"

"Deidaro, řekni. Jaké to je stát vedle muže, který tě měl milovat, ale místo toho tě zradil a zničil? A udělal z tebe toho, kdo jsi teď? Nicku rozpolcenou mezi malým rozmazleným frackem a vidinou dospělého člověka?"

Dřív, než se blondýn stačil nakrčit a zaútočit, ho Naruto chytl za ruku. "Uklidni se, jen se tě snaží rozčílit."

"A daří se mu to," zavrčel Deidara.

"Ach, Naruto, že? Ano, to je další bod, o kterém jsem se chystal hovořit. Tak pojedeme dál. Řekněme někam, hm... Do Španělska? Víš, je nepříjemné, když od někoho očekáváš stoprocentní loajalitu a pak zjistíš, že i on se proti tobě spikl. Deidaro Deidaro, byl jsi mým nejvěrnějším dítětem. Pomsta tě poháněla tak strašně dlouho, skoro jsme je měli! A ty pak přijdeš a řekneš mi, že se ti nepovedlo je chytit? A že se opět dali do pohybu? Opravdu sis myslel, že jsem takový blázen, abych ti to věřil? Když jsem zjistil, po čem pátráš, musel jsem se v duchu zasmát. Bylo v tom tolik souvislostí!"

"Nejsme žádný tvoje zkurvený pokusný zvířátka!"

"Musím říct, že nechat tě věřit, jak ti stále důvěřuji, byl jeden z mých nejlepších nápadů. Ještě stále sis samozřejmě mohl vybrat a pomoci mi Itachiho chytit. Jak ale vidím, nestalo se tak, což samozřejmě byla další možnost. A co by mohlo být lepšího, než si počkat a nechat si vás oba hezky na jednom místě, abych pak jen mohl natáhnout ruku a vzít si to, co je mé?"

"NIKDO TADY TI NEPATŘÍ TY ODPORNEJ ÚCHYLE!"

"Nikdy ses nedokázal moc ovládat, že? Ale přiznej si to. Přiznej si, že ještě teď tě láká možnost se ke mně připojit a sledovat, jak z tvého milého budou odcházet poslední zbytky života. Přiznej si, jak velký pocit uspokojení bys při tom zažil," Orochimaru to vše říkal s úsměvem na rtech, když ale pokračoval dál, zatvářil se, jako by viděl něco odporného. "Ale neuděláš to, protože ho pořád miluješ. Je to velice odpudivé a cítím to až sem, a to od tebe stojím několik metrů daleko."

Na chvíli se odmlčel. "Teď vám řeknu, jak to bude."

"Jsi blázen, jestli si myslíš, že s tebou budeme spolupracovat," namítl Itachi, jenž se uklidnil hned po tom, co druhý upír vypěnil.

"Nikoliv. Nemyslím si to, já to vím, můj sladký Itachi."

"NIKDY!"

"To nebyla otázka, Deidaro, to už bys snad mohl vědět."

Trvalo to jen setinu sekundy, tak rychlé to bylo. Dokonce ani Itachiho a Deidarovy upíři oči to tak úplně nedokázaly zaznamenat, byl prostě moc rychlý. Jediné, čeho si dlouhovlasý blondýn všiml, bylo, že ho Naruto v jednu chvíli držel za ruku, aby ho mohl uklidňovat, zato v dalším momentě na dlani cítil jen závan večerního vzduchu. Najednou před nimi Orochimaru stál s rukou napřaženou do vzduchu. Dlaň měl sevřenou kolem Uzumakiho hubeného krku. Naruto chrčel, kopal nohama do vzduchu a rukama se snažil z Orochimarova sevření vyprostit. Vše to trvalo jen jedno mrknutí... Při druhém Deidara vyběhl a chystal se Narutovi pomoct a zlámat tomu hajzlovi všechny kosti, Itachi ho ale pevně chytil do náruče a zocelil své sevření, aby se nemohl hýbat.

Jen Sasuke nahlas vyjekl. "Naruto! Okamžitě ho pusť ty sráči!"

Orochimaru nijak nedal najevo, že by vnímal Narutovu snahu o záchranu, ani Sasukeho hlasitý výkřik. "To bychom měli. Takže, abychom se posunuli dál... Jelikož jsem štědrý, čehož jste si mimochodem už mohli dávno všimnout, protože tu přede mnou ještě stále stojíte živí...," konečně se otočil k Sasukemu. "Sasuke, zlatíčko. Dám ti týden na rozmyšlenou. Určitě chceš, aby to tady tvůj kamarádíček přežil. Buď se mi sám vydáš, samozřejmě sebe i zbytek tvé rodiny, abych konečně mohl dostat, co mi patří... Nebo nejenom, že tady Naruto to pěkně schytá, ale proměním tě a zavřu do místnosti s tvými rodiči, s otcem a tvou pološílenou matkou. Itachi ti určitě rád sdělí, jak chutná krev jeho vlastního rodu. Tak jako tak, váš rod zanikne přesně, jak měl. Je jen tvoje volba, jestli budeš chtít raději zemřít s vědomím, že zachráníš alespoň kamaráda anebo budeš žít se vším, cos napáchal."

Pak se otočil na Deidaru a sladce se na něj usmál. "Co se tebe týče, tohle všechno je pro tebe už dost velký trest. A abys nezapomněl, strůjce všech tvých potíží stojí přímo vedle tebe. To kdyby ses náhodou chystal si na někom vybít zlost."

"Ty...!"

"Máte týden," řekl ještě a už je nebylo.