Po dlouhé době přidávám další kapitolu. Trvalo to tak dlouho, jelikož si dávám záležet a opravdu si hraju s každým slovíčkem, aby povídka působila temněji, než ty ostatní. A pak jsem byla na Korfu. Dohromady jsem ale u této kapitoly strávila asi tři dny. No, tak uvidíme, jak se vám bude líbit :3

Dnes se dozvíme něco o Itachiho minulosti a možná se i konečně objasní, co je zač.

Paříž, Francie 1572

Nad rozlehlým polem nacházejícím se kousek od města se snášel čpějící pach bitvy, přecházející od těžkého železitého odéru krve až k hutnému a nepříjemného potu. V horkém letním podvečeru se pomalu, ale jistě smíchávaly do sebe a tvořily tím jakousi zvláštní směsici aromat, jejichž složky jsou pro normálního člověka téměř nerozeznatelné. Pro toho se spojily do jednoho ohromného nesnesitelného puchu.

Postava oděná v dlouhém plášti procházela mezi mrtvými hroudami těl, které se ještě před několika málo hodinami daly považovat za žijící a dýchající obyvatelstvo Paříže. Ležely namačkané těsně vedle sebe či dokonce jedna přes druhou, obličejem otočeny vzhůru i k zemi. V tělech měly četné střelné rány, v některých byly zaseknuté zlatem pokryté válečné sekery tolik typické pro toto století.

Masakr, jež se zde toho odpoledne odehrál, byl příšerný. Bylo to jen několik málo dní od chvíle, kdy katoličtí věřící vtrhli do většiny domovů nic netušících protestantů hugenotů a vraždili je po desítkách. Čin, jež po několika staletích bude znám jako Bartolomějská noc. Ti, kteří měli to štěstí a rozutekli se dřív, než na ně přišli, sehráli v této bitvě velikou roli. Pod vedením Jindřicha z Navarry vytáhli na Paříž, ve snaze obrátit veškerou situaci ve svůj prospěch. Katolíci byli však i tentokrát nemilosrdní, a ti z protestantů, kteří ještě stáli na nohou, se sebrali a utekli za svým pánem. Členové Římskokatolické církve tak slavili další vítězství - ale bylo tomu tak i doopravdy? Téměř polovina Paříže byla mrtvá. Seina, jenž městem protékala, byla plná zahnívajících mrtvol mužů, žen i dětí. Hotová katastrofa, jež na Francii měla snést bídu dlouhých dvaceti let.

Zahalený muž krčící se před posledními zbytky slunečních paprsků ale zdrceně nevypadal. Ba naopak. To málo z tváře, která mu pod tmavou kápí byla vidět, bylo staženo do krutého, avšak spokojeného úsměvu. Na rozdíl od lidí rozpoznal jednotlivé esenci vůní, jenž se okolo něj vznášely. A pro něj to doopravdy vůně byly - zejména ta, která ho sem přilákala. Cítil ji na vzdálenost několika desítek kilometrů. Šálila jeho smysly a nutila ho k zlovolným věcem, které by se normálním lidem příčily. On ale normální nebyl.

Když se mu konečně podařilo na pole dorazit, zjistil, že bitva již skončila a většina krvácejících lidí zemřela. A nebylo nic horšího, nežli pití sražené krve. Spojovala se do hutných cucků a na jazyku chutnala skoro až zkaženě, sraženě. Čerstvá byla o tolik lepší, kořeněnější a dávala mu o mnoho více síly do následujících dnů. Čím svěžejší a tekutější byla, tím více ho nasytila a tím déle bez ní poté dokázal vydržet. Jak zvláštní to bylo. Životadárná tekutina proudící hrdlem predátora, bez které nemohl být, ale čím více se mu jí dostávalo, tím na ní byl závislejší a tím víc jí potřeboval. Až z toho celého koloběhu přecházel rozum.

***

Jeho nepravidelný, téměř neexistující dech zaslechl jen po pár krocích do moře mrtvolně bledých obličejů. Velmi ho potěšilo, že nakonec našel někoho, kdo mu poslouží jako chodicí krevní banka. V poslední době neměl moc příležitostí se nasytit, zejména proto, že už několik dlouhých dní nenarazil na žádné větší město, kde by možnost krmení byla mnohem větší a nenápadnější. Místo toho procházel okolo malých vesniček, cestoval jen a pouze v noci, a na komfortu mu nepřidal ani fakt, že lidé žijící mimo město byli mnohem bázlivější a moc pověrčiví na to, aby ho pozvali dál k sobě domů. Možnost nasycení a úkrytu před smrtícím sluncem tak byla skoro nulová. Musel být opatrný.

Slunce už skoro zapadlo, když k němu došel. Stál nad téměř neživým tělem, jež se ze všech sil pokoušelo vytrvat. Muže, na kterého shlížel, stál každý další nádech neuvěřitelné množství síly. Ani on sám nechápal, jak mohl být živ. Modrý kabátec měl na několika místech tak silně potrhaný, že skrz něj prosvítala dříve bílá, nyní krví nasáklá látka košile. Pod plátěnými kalhotami se vzdouvalo něco, co mohl být kus kosti vyčnívající z nohy. Ideální oběť, pomyslel si. Krev bude mít ještě teplou a onen pud sebezáchovy způsobí, že si opět bude připadat jako dravec. Užuž se chtěl shýbnout a zanořit zuby do bílého krčku, když ho zarazil tichý šepot.

„Sa-suke."

Zarazil se a odstoupil od vojáka tak rychle, že by to pro lidské oko bylo téměř nezaznamenatelné. Sledoval, jak se mladíkovy rty pohybují a vychází z nich slova tak tichá, že i jeho uši měly problém je zachytit. Z úst mu vycházelo něco, co znělo jako velmi slabé volání něčího jména. Takže měl rodinu, nejspíš. Strnule stál a přemýšlel, zatímco bojovník pod ním umíral. Myšlenky, jenž se v něm tu chvíli rozproudily, odstrčily jeho původní úmysly na druhou kolej. Pokud by toho chlapce vysál do poslední horké kapičky krve, znamenalo by to pro něj možnost rychlého, avšak chvilkového nasycení, což bylo pro mladší exempláře jeho druhu naprosto dostačující. On sám byl však velmi, velmi starý a proto musel myslet mnohem víc dopředu. Mnohem výhodnější by bylo, kdyby se dopátral k mnohem většímu a trvanlivějšímu zdroji potravy. Znal mnohé způsoby, jak zanechat krev po celkovém vypumpování čerstvou a nesraženou. A pokud by jí bylo opravdu hodně, měl by tak zásoby na několik dalších týdnů, měsíců či dokonce roků. Samozřejmě vše záleželo na velikosti rodiny umírajícího.

Těsně předtím, než oběť mohla vydechnout naposledy, ohnul kolena a sklonil se. Pak zápěstí levé ruky přesunul ke rtům a s tím tolik typickým mlasknutím se do něj zakousl. Téměř okamžitě se z něj začala valit životodárná tekutina. Posunul se k mladíkovi ještě o kousek blíže, pravou rukou mu nadzvedl hlavu a poraněnou levou mu přiložil k ústům. Trvalo jen pár chvil, než válečník otevřel ústa a začal pít, i když nejspíš absolutně vůbec netušil, co se děje. Krvácející ruka mu byla odebrána až příliš rychle, ale to už nemohl posoudit. V ten moment mu do srdce byla vražena jedna z dýk povalujících se okolo. Mladík vydechl naposledy - tedy alespoň jako člověk.

***

Orochimaru svého zatím neproměněného upíra odtáhl z bojiště, na které se během chvíle počali stahovat další, jiní dravci, tentokrát členové zvířecí říše. Pod příkrovem tmy ho propašoval do spícího města na místo, které si před vstupem na pláně prosáklé krví vybral za svůj příbytek. Byl to skromný dům v jedné z nezapadlejších uliček Paříže, jež jeho vinou přišel o majitele jen před několika málo hodinami, a jelikož do něj dokázal vstoupit bez sebemenších obtíží, přepokládal, že onen muž neměl žádné další příbuzné. Místo toho, aby toho večera bezpečně usínal v posteli, sloužil jako jakási zvláštní potravina bezpečně uskladněná ve svém vlastním chladném sklepě. Tedy, alespoň jeho část. Žlutooký muž byl rád, že nezkonzumoval veškeré zásoby krve svého domácího. Poslouží mu i v tom, pro co se rozhodl.

Spolu se stále spícím tělem vstoupil do malého a skromného obývacího pokoje, ve kterém se pod oknem nacházela moly prolezlá pohovka, dvě zaprášená křesla a naproti nim křivý konferenční stolek s jednou nohou kratší, než byly ty ostatní. U protější stěny stála komoda a nad ní viselo zakalené zrcadlo. Upír se znechuceně ušklíbl a zadoufal, že velmi brzy toto ohavné místo opustí. Stejně to ani jinak nešlo. Ten chlap, jež tu bydlel, byl určitě někde zaměstnaný, a i když neměl rodinu, měl jistě nějaké přátele, kteří by se po něm mohli dříve či později ptát. Doufal, že příbytek jeho nového chráněnce je trošku v lepším stavu. Třeba se mohl nastěhovat tam, pokud svou práci dokončí rychle a bez problémů.

Uložil tělo na starou pohovku a nechal ho tam ležet ladem. Následně na to se vydal temným domem přímo dolů do sklepa, kde si klidu užívaly ostatky původního majitele domu. Vyšel z obýváku do malé chodby až k úplně posledním, rozvrzaným dveřím. Pak sestoupil několik kroků a ocitl se ve sklepě. Do nosu ho okamžitě udeřila příjemně aromatická vůně krve okořeněné jemným podtónem bylinek. Úlisně se usmál a překročil napůl vyschlou mrtvolu své oběti, aby se mohl dostat ke stolu s několika džbány purpurově rudé tekutiny. Jeden vzal do ruky a nadšeně, téměř až pobožně k ní přičichl.

Příjemná a velmi nízká teplota uvnitř a směs bylinek obsahujících kurkumu, kajenský pepř anebo také česnek způsobovali, že se krev nesrážela. Dlouhá desetiletí mu trvalo, než přišel na vhodný způsob konzervace krve takovým způsobem, aby byla přijatelně tekutá i po pár hodinách, ne-li dnech.

Otočil se a se džbánem zamířil zpět nahoru, absolutně nedbaje na to, že mu pod nohama leží mrtvola. Když se vrátil do salonku, jeho společník již byl vzhůru. Jelikož každému trvalo jinak dlouhou dobu, než se probudil, nedal najevo žádné překvapení, posadil se napravo od něj do křesla a na stoleček položil džbán i se sklenicí, pro kterou se stavil po cestě. Následně na to na něj přenesl svůj zrak.

Chlapec seděl na divanu skoro stejně zkoprněle, jako když ho před několika málo minutami opustil. Jen jeho černé a naprosto k smrti vyděšené a nechápající oči těkaly z jednoho kouta pokoje na druhý. Orochimaru chápal, co se s ním děje. Nebyl to první člověk, kterého za celá ta dlouhá staletí, co žil, přeměnil. První fází byla dezorientace. Ten mládenec očividně nechápal, kde se to ocitl, jelikož jeho poslední vzpomínky vypovídaly úplně o jiném místě, než byl nyní. Další bylo kruté poznání - což se mu téměř okamžitě potvrdilo, jelikož ze sebe strhal jak kabátec, tak košili a rukama ohmatával svou naprosto neporušenou hruď. Nechápal, jak mohl být nezraněný, pamatoval si přece, že umíral. Sledoval jeho počínání s jemným úsměvem. Díval se, jak zvedá své roztřesené dlaně a nevěřícně na ně hledí. Očekával, že začne dokonce i křičet, ale k jeho velkému překvapení se tak nestalo. Zajímavé.

Poté přesunul zrak na svého hostitele a v ten moment starý upír poznal, že jeho zděšení dosáhlo maxima. Prohlížel si jeho bezchybně hladkou tvář, jenž současně s tím vypadala staře. Byl to paradox, který dokázalo pochopit jen málo lidí. Nejvíc ho na něm ale zaujaly ty žlutě zářící oči. Měl pocit, že zírá do tváře obřímu slizkému hadovi, který ho každou chvíli musí roztrhat na kousky. I přesto ze sebe mladý bojovník nevydal jedinou hlásku. Orochimara tak zaujal ještě víc. Bylo mu jasné, že po proměně bude ještě zajímavější. A možná i pohledný, pomyslel si při pohledu na dlouhé černé vlasy slepené krví.

Vzal sklenici a nalil do ní tekutinu, o které věděl, že po ní bude jeho návštěvník toužit. A opravdu. Oči stále neproměněného se v mžiku odtrhly od svého hostitele, aby jen o sekundu později mohly spočinout na sklenici s něčím, co rozhodně nevonělo jako jahodový džus. Zřejmě netušil, o co se jedná, ale i tak odhadoval, že se mu jen při tom pohledu začaly sbíhat sliny. Proto skleněnou nádobu uchopil a nabídl mu ji.

„Něco k pití?" nadzvedl obočí a nepřestával hocha sledovat. Čekal, že se po krvi vrhne úplně stejně, jako všichni ostatní dávno předtím. Ale nestalo se tak.

Černovláskovy oči opět vyhledaly jeho tvář. „Proč nejsem mrtvý?" zeptal se.

Orochimaru si povzdechl a usmál se. „Zachránil jsem ti život, mladíku. Měl bys mi být vděčný," řekl a chystal se mu nápoj opět nabídnout, než ho napadla jiná myšlenka. Položil jej a zeptal se: „Jak se jmenuješ?"

„Itachi. Uchiha Itachi," odpověděl. „Jak jste mohl? Byl jsem už skoro mrtev. Cítil jsem, jak ze mě odchází život."

„Procházel jsem polem. Všichni ostatní už byli mrtví, tebe jsem ale zaslechl volat něčí jméno. Přilákalo mě to a dal jsem ti... první pomoc."

Mladík kývl a podíval se do klína, kde měl složené dlaně. Když opět zvedl hlavu, usmíval se. „Děkuji vám. Nevím, jakými silami oplýváte, ale cítím se skvěle a má kůže je již plně zotavená. Je to zázrak."

„Jen poctivá práce," ušklíbl se Orochimaru. „Ten Sasuke... Kdo je to?"

Itachi se šťastně usmál. „Můj malý bráška. Bude nadšený, až se dozví, že jsem se z bitvy vrátil domů. I ostatní budou," vydechl.

Žlutooký musel uznat, že vypadá nadšeně. Nejspíš to kdysi byl chlapec plný života, jež miloval svou rodinu. Avšak od té chvíle, kdy se jeho rty poprvé smočí v oné tekutině, nebude mít rodinu žádnou. A jediný, koho bude milovat, bude jeho stvořitel - sám Orochimaru.

„Bydlíte daleko?"

„Ne, ne. Bydlíme nedaleko Paříže. Je to taková malá vesnička, kterou údajně založil náš rod. Všichni jsme příbuzní."

„Zajímavé. Než se ale vydáš na cestu, měl by ses trochu posilnit," prohlásil a konečně mu podal připravený nápoj.

Itachi se naklonil a poklidně ho přijal. Ten muž mu zachránil život, i když naprosto netušil, jak. A byl na něj neuvěřitelně milý. Nevěděl, jak dlouho u něj doma v péči strávil, už se ale těšil zpět domů za svou rodinou. Přiložil si pití k ústům a se zájmem se na něj podíval. Vonělo opravdu neuvěřitelně dobře, nikdy nic takového ještě necítil. Ale co, ten muž ho vyléčil, a pokud se mu měl odvděčit pouze tím, že přijme další jeho blahosklonnost, tak tak i učiní. Konečně si přihnul a nechal tekutinu přelít se přes své rty a pokračovat dál.

Orochimaru ho s úsměvem sledoval. Věděl, že stačila jedna jediná kapka, aby tento naprosto příčetný, ale zároveň i naivní mužíček přišel o rozum. A taky že ano. Jakmile mladý Uchiha Itachi poprvé polknul, začal se měnit. Tmavé oči mu na jeden kratičký moment úplně zrudly, než se jim vrátila jejich původní černá barva. Tato byla ale mnohem černější, temnější a jak si všiml, zářila do prostoru jako jedna velká bezedná díra. Itachiho ruka v ten moment upustila sklenici, jenž se s kraválem roztříštila o zem a krví pokryla starý koberec. V tu ránu se začal nekontrolovatelně třást a zavrátil hlavu. Jak Orochimaru tušil, byla to chvíle, kdy si špičáky prořezávaly cestu dásní. Kladnou odpovědí mu byl pouze bolestný křik.

Starý upír vstal a přešel ke znovuzrozenému. Vzal jeho hlavu do dlaní a zkoumal ho. Věděl, že jako jeho stvořitel nebude mít moc času, než procitne zpět do jasného vědomí. Proto musel jednat rychle.

„Dal jsem ti život, Itachi Uchiho," řekl. „Tím, žes ochutnal nejvzácnější tekutinu tohoto světa, se z tebe stal upír. Je mi jasné, že tvoje žízeň je ohromná, ale to nyní musí počkat. Mám pro tebe úkol a za jeho splnění dostaneš krve, kolik jen budeš chtít. Žádám tedy: Vydej se do svého rodného domova a nalož s jeho obyvateli tak, jak si myslíš, že bys mi mohl udělat radost. Pozabíjej je všechny do jednoho, jelikož jsi nyní nadřazený tvor. Už nejsou tvá rodina. Nyní jsem jí já. Máš na hodinu do rozbřesku. Pak za tebou přijdu a budeme hodovat spolu. Teď běž, můj synu a splň svůj úkol."

Pustil jeho hlavu a sledoval, jak se Itachi automaticky postavil jako tělo bez duše. Věděl, že svůj úkol bezchybně splní, stejně jako ti ostatní, u kterých toto provedl. A až se mu jeho příčetnost vrátí a zjistí, co provedl, bude to už jen a jen jeho problém, jak se s tím vyrovná.