Dlouhovlasý muž se toho dne vracel domů později, než obvykle. Pro okolní svět se zdržel v práci, o které věděl jen on sám, že neexistovala. Pro ostatní byl velmi nadaným mladým realitním makléřem, jež se do Trentonu přestěhoval až z New Yorku. Od malička byl velmi samotářský a málomluvný chlapec, což byl jeden z důvodů, proč se k němu tak přelidněné město prostě a jednoduše nehodilo. Proto se sám i se svou firmou, kterou zrovna založil, před patnácti lety přestěhoval zrovna sem. Pořídil si jeden z bytů nedaleko hlavní třídy, a ve svých skoro čtyřiceti letech v něm stále žil sám, bez jakékoli známosti. Což si alespoň všichni ostatní mysleli. Jednalo se mimochodem o jednu z věcí, díky kterým byl v domě tak oblíbeným obyvatelem, zejména u svobodných žen. Ani jedna z nich nejspíš nikdy neviděla nikoho, kdo ve středním věku vypadal stále na třicet.

I když mu ve skutečnosti bylo pětadvacet. Přibližně už nějakých pět set let.

Tak jako tak, polovina vlastníků či nájemců ženského pohlaví dokonale znala jeho každodenní rozvrh. Do práce odcházel vždy před půl osmou a vracel se okolo čtvrt na čtyři. Ten den se ale zpozdil o dobré dvě hodiny a podle výrazu, který několik sousedek obývajících první patro zahlédlo z okna, poznaly, že se mu asi moc nedařilo.

A opravdu. Ačkoli to ani jedna z jeho tajných ctitelek nemohla vědět, trefily se naprosto přesně. Itachi s mírnou známkou otrávení a rozhořčenosti nastoupil do výtahu. Po většinu času chodil výhradně pěšky po schodech, čímž si vysloužil nejen občasné poklábosení s místními sousedkami, podle všeho také ale štíhlou a vysportovanou postavu. Dnes ale na pokec neměl sebemenší náladu. Před několika málo desítkami minut měl jednu ze svých schůzek s Fugakem Uchihou, svým pra pra pra (a ještě několikrát pra) synovcem. Neúspěšnou, bohužel.

Znal toho muže přibližně něco málo přes rok a půl. Oficiálně samozřejmě. Poprvé ho zahlédl v den, kdy to nebyl muž v nejlepších letech, nýbrž malé ufňukané batole s dudlíkem v té maličké uřvané tlamičce. Tehdy se k němu donesla zpráva, že jeho dědeček, kterého svého času moc dobře znal, předčasně zemřel na infarkt ve věku sedmapadesáti let. V tu dobu jejich rodina ve městě žila již dvě desítky let. Na další stěhování to bylo zatím ještě moc brzy, a kdyby se moc ukazoval na veřejnosti, někteří lidé a Uchihovi sousedé by si ho mohli pamatovat. Proto vyrazil jen kvůli tomu, aby obhlídl terén. Fugakova matka v tu chvíli zrovna jezdila s kočárkem a jemu se tak povedlo ho alespoň na chviličku zahlédnout. Usmyslel si, že až vyroste a sám zplodí nějaké potomky, tak ho opět vyhledá a bude na něj dávat pozor. A pak, až bude mít Fugaku sám vlastního vnoučka, bude to právě on, vnuk, jehož pošle dál, aby jejich rodina nebyla nalezena.

To by se situace však nesměla zkomplikovat. Několik posledních let dostával od svých zvědů vcelku znepokojivé zprávy - Orochimaru se opět dal do pohybu a vyrazil na lov i se svou tajnou zbraní. Vážně netušil, co nebo kdo ona tajná zbraň je, zato ale věděl, že se velmi brzy bude muset začít připravovat a vytvářet si píseček pro to, aby potomky svého bratra mohl opět odstěhovat, stejně jako tomu bylo každých několik desetiletí již po pět staletí.

Proto se přibližně před rokem a půl s Fugakem seznámil. Už v tu dobu vypadal velmi sklesle a vynervovaně. Něco jako svěřování Uchihové nikdy neměli v krvi, Itachi díky své proměně však na lidi působil velmi empaticky a důvěryhodně, což byla schopnost, za kterou děkoval Bohu, ačkoli v něj už velmi dlouhou dobu nevěřil. Jak by taky mohl, když ho popíral celou svou prachsprostou existencí?

Fugaku každopádně vypadal nadšeně, když se dozvěděl, že by mu mohl pomoci se přestěhovat, že o tom se ženou už velmi dlouhou dobu uvažovali. Převzal si od něj kontakt, s tím, že se s ní ještě domluví a pak určitě zavolá. Když tak učinil, bylo to po několika měsících. Odpověď byla záporná - Mikoto zrovna otěhotněla, a jelikož o miminko již několikrát přišla, nehodlala se v tuto těžkou dobu stěhovat. Muselo to počkat do doby, než se děcko narodí.

Už tehdy Itachi tušil, že se to nějak posere.

Bylo jasné, že to očekával. Věděl, že Uchihova manželka dítě opět nedonosí, a pokud ano, moc času naživu nebude, a to jen ze dvou prostých důvodů. První byl, že jednoho syna už měli. Druhý byl on sám a jeho duše, která se do novorozeněte měla reinkarnovat už před půlkou tisíciletí.

Jak tušil, tak se stalo. Malý Tekka se narodil mrtvý. Mikoto to již nezvládla a museli jí zavřít do blázince, aby si nemohla ublížit. A Fugaku se zatvrdil a odmítal se odstěhovat, což mu na dnešní schůzce dost rázně vysvětlil a poslal ho ke všem čertům. Což vlastně nemusel. On už tam dávno byl.

Bylo na tom však i smítko humoru. Jméno Fugaku se v jejich rodokmenu předávalo z generace na generaci, používalo se velmi, ale velmi často. Sám se setkal s dobrou dvacítkou mužů, kteří se tak jmenovali. Prvním z nich byl jeho vlastní otec. Nebyli si podobní, to vůbec ne. Jistá povahová podobnost by tam však byla.

Než se ozvalo pípnutí, oznamující, že vyjel do posledního patra, myšlenky měl uspořádané a tvář naprosto klidnou, jako kdyby se vůbec nic nestalo. I tak, když vystoupil, vyvalila se na něj jeho stará sousedka s koštětem v ruce a zahrnovala ho hromadami otázek.

„Jste nějaký bledý, Itachi! Snad nejste nemocný! Stalo se vám něco?"

„Jen špatný den v práci," odvětil a odstrčil ji kousek stranou, aby mohl projít ke svému bytu.

„Ale, ale, ale. No, já jsem si říkala, že dnes jste přišel nějak pozdě," zavrtěla hlavou.

„Moc práce."

„Tak to doufám, že vám dneska alespoň něco zvedne náladu," zavolala na něj ještě předtím, než stačil zabouchnout dveře.

Většinou si s ní docela příjemně popovídal, dneska ale náladu opravdu neměl, a pochyboval, že mu jí cokoli zvedne. Jakmile za sebou zacvakl zámek, otočil se, aby si mohl sundat bundu a pověsit ji na věšák jako každý den, znenadání se zarazil. Nehybně stál v předsíňce s rukou nataženou a naslouchal tichu prázdného bytu. Který ale vůbec prázdný nebyl. Na sousedčina slova v tu chvíli úplně zapomněl. Pomalu zavřel černotou zářící oči a na chvilku přestal dýchat. Pravidelné vyfukování vzduchu ho v ten moment akorát rušilo. A stejně ho nebylo potřeba.

Zaklonil hlavu a do nosu natáhl tu tolik typickou vůni. Byla jiná. Ne úplně, jen naředěná příměsí něčeho, co vonělo jak heřmánek smíchaný s pomerančem. Tu vůni už někde cítil, nikdy ale nebyla takto výrazná, nikdy nebyla samostatná, vždy do ní bylo ještě něco přidaného. Možná další lidé či pes. V tu chvíli to však nedokázal identifikovat.

Strnulý postoj si udržel asi tak sekundu, než tohle všechno stačil zaznamenat. Pak se uvolnil, oděv pečlivě uložil na háček, sundal si boty a vydal se do kuchyně. Přešel k lince, z jedné závěsné skříňky si vyndal sklenici a z kohoutku do ní natočil příjemně studenou vodu. Pak ji přiložil ke svým ústům a začal pít. Hezky hlasitě polykal každý následující lok vody, aby bylo všem přítomným úplně jasné, co právě dělá. Periferním viděním mezitím hleděl doprava k posuvným dveřím, jež vedly do obýváku. Moc dobře si pamatoval, že je nechával zavřené. Nyní byly zaseklé někde přibližně centimetr a půl od zdi. Tam na něj ten člověk čekal.

Sklenici položil na linku a nezapomněl s ní pořádně třísknout. Pak vyrazil k jídelnímu stolu, na kterém se povaloval nějaký vědecký časopis, a tak, aby to udělalo pořádný hluk stejně jako ty ostatní věci, jím párkrát zašermoval, než se otevřel na požadované stránce. Nakonec se otočil a vydal se ke dveřím do obývacího pokoje. V jedné ruce držel časopis, druhou chmátl na madlo, dveře odsunul a pak vstoupil.

To, co se stalo v následující vteřině, bylo pro normální lidské oči naprosto neviditelné a nezaznamenatelné. On sám měl však mnohem bystřejší smysly, takže to bylo, jako by se to pro něj odehrálo v normálním čase. Jakmile položil dlaň na dveře a začal je odsouvat, uslyšel jemný, zároveň ale naprosto výrazný vzdech plný očekávání, nervozity a možná... pochybností? Ano, rozhodně to byly pochybnosti, co hlasem rezonovalo a tvořilo jasný podtón, udávající, že jeho majitel si není jistý tím, co dělá.

V několika následujících nanosekundách, během nichž prostrčil pravou nohu a většinu přední části těla do druhé místnosti, jeho oči zachytily zvláštní podivný lesk, odraz slunce. Moc dobře věděl, že v místech, odkud se to ukazuje, nic lesklého nemá. Automaticky pustil časopis a zvedl ruku - a o dalších několik milisekund dál už mu do dlaně spadla vší silou napřažená paže. V tu chvíli vyvinul obrovskou sílu, aby předmět, který útočníkova ruka svírala, upustila, a následně na to ho přitisknul k protější stěně.

***

Pro Sasukeho to bylo neuvěřitelné. V jedné chvíli se napřahoval s nožem v ruce, plně připravený zjistit, co by se stalo, kdyby muž, který neumírá zdechnul jeho rukou, a v druhé už byl nalepený několik metrů dál na zdi, hlava ho bolela z prudkého nárazu a tělo se nemohlo hýbat. Ruce měl uvězněné v ocelovém sevření a nůž se válel několik metrů od něj na zemi bez jediné kapky prolité krve.

Když se mu konečně po pár okamžicích přestala motat hlava, zjistil, proč se nemůže hýbat. Několik centimetrů od něj na něj hleděly temné zlověstné oči, jež zářily na několik desítek centimetrů. Jemu samotnému v tu chvíli propalovaly díru do hlavy, jak jim byl blízko. Stačil jediný pohled, aby mu srdce spadlo až do žaludku a odtamtud několik pater dolů až do přízemí. Tělo se mu pod náporem té síly roztřáslo a zkřehlo, oči kmitaly ze strany na stranu po tom bledém obličeji. Dokázal myslet jen na jednu jedinou věc - teď určitě zemře.

„Nazdar Sasuke," oslovil ho realitní makléř Itachi, aniž by se mu v obličeji pohnul jediný sval. „Říkal jsem si, kdy mě navštívíš."