V dnešním díle se ocitáme v přítomnosti, a sice u mladého Sasukeho řešícího velké rodinné problémy. Kdo se mu ale připlete do cesty?

Tato a třetí kapitola měla být původně jen jedna, ale jelikož byla moc dlouhá, musela jsem je rozdělit na dvě. Snad si jí i tak užijete, v další kapitole bude zase více temna a vzrušení :3

Tak schválně, pozná nyní někdo informaci důležitou pro děj? :D Kdo ano, dostane zlatého bludišťáka :D

Trenton, New Jersey, USA 2018

Černovlasý chlapec seděl v čekárně jednoho z oddělení místní nemocnice. Kousal se do rtu, a ačkoli mu to nebylo vůbec podobné, každou chvíli si nervózně poposedával. Už dávno ho nezajímaly ani časopisy ležící na zemi, ani kniha, jenž měl právě pro tuto příležitost schovanou v modrém školním batohu. Ten se válel vedle jeho pravé nohy a už několikrát se mu stalo, že do něj z nepozornosti kopnul. Čím více se doba, kterou musel čekat, prodlužovala, tím byla jeho nálada horší a horší. Strach z nevědomosti a starost o své blízké mu svíraly útroby tím nejhorším způsobem. Sestřičky a doktoři procházející čekárnou beroucí si vyplněné formuláře ostatních žen, jenž čekaly, až přijdou na řadu, mu na klidu dvakrát nepřidávali.

Dva týdny. Včera to byly již dva týdny od termínu, kdy jeho matka měla porodit svého druhorozeného syna. Proto byli nyní zde, celá její rodina, a vyjadřovali jí podporu. Manžel Fugaku a jediný syn Sasuke. Podle nařízení jejího lékaře však bylo nepřístojné, aby se Sasuke účastnil kontroly. A jelikož to bylo velice intimní a Sasuke nehodlal nijak narušovat její soukromí, poslechl a posadil se do čekárny, doufaje v dobré zprávy. Čím déle však musel čekat, tím více negativních a starostlivých myšlenek si nacházelo cestu do jeho hlavy.

Tak strašně moc si přál, aby to rodičům tentokrát vyšlo. Tolik doufali, že se jim povede zplodit ještě alespoň jednoho potomka. Dle slov Sasukeho nejlepšího přítele by se měl cítit zanedbaně a odstrčeně. Něco takového by ho však ani ve snu nenapadlo. Už jako malé dítě si přál, aby měl staršího brášku. Každou chvíli si představoval, že vedle něj stojí někdo vyšší a starší, drží ho za ruku a dává na něj pozor po dobu, kdy si hraje na pískovišti. Také chtěl, aby měl někoho, kdo ho naučí všem těm šíleným puberťáckým věcem, kdo mu vynadá, jakmile ho spatří tajně kouřit za školou s kamarády. Nikoho takového však neměl. Ale mohl mít.

Dozvěděl se to teprve nedávno, asi před dvěma lety, když matka poprvé potratila. Bylo to pro všechny velmi těžké a všechny do jednoho je to změnilo, jeho nevyjímaje. Ani nevěděl, proč si s ním otec tenkrát sednul, nalil mu sklenku whiskey, i když by neměl, jelikož nebyl plnoletý, a vyprávěl mu o jejich prvním dítěti. Chlapečkovi, který dostal jméno Shisui. Bylo to krásné usmívající se zdravé dítě. Nikdo nevěděl, proč po týdnu přestaly jeho plíce pracovat a on přestal dýchat. Bylo to hrozné, ale dělat se s tím nic nedalo. Doktoři tomu říkaly náhodná či náhlá úmrtí. Po každém porodu bylo u dítěte malé procento, že zemře, aniž by to mělo nějakou příčinu. Vysvětlete to ale rodičům, když se něco takového stane zrovna v jejich případě...

Tenkrát spatřil v otcových očích strašnou bolest. Nikdy se nevyznačoval tím, že by dával své city nějak najevo. Před svým jediným synem už vůbec ne. Mikotin potrat ho však změnil. Možná, že si to celé dával za vinu. Třeba si myslel, že za to všechno mohla jeho bručounská a nervní povaha. Těžko říct. Od té doby byl však jiný. Sasuke byl strašně rád... a zároveň ho za to nenáviděl, že to byla až tak hrozná událost, která ho donutila se změnit.

Od té doby se manželům Uchihovým otěhotnět nedařilo, což zapříčinilo fakt, že upadali do stále větší deprese. Sasuke se snažil být oběma rodičům co nejvíc nablízku. Snažil se je podporovat a vysvětlit jim, že možná právě ona urputná snaha a veliké zklamání z neúspěchu hrají také velmi velikou roli. A když se jim právě po dvou letech znovu podařilo otěhotnět, zahýbalo to naprosto vším. Nálada se konečně změnila. Všichni uvěřili nemožnému. Alespoň do chvíle, než Mikoto diagnostikovali rizikové těhotenství. Ačkoli to nedávali tolik najevo, dostali strach. Strach z dalšího neúspěchu. Doktor byl však přesvědčený, že se o nic zvláštního nejedná. Uchihovi ale věděli své.

Jakmile se otevřely dveře ordinace, Sasuke okamžitě vylítl z křesla, v obličeji zamračený výraz. Vběhl na chodbu a zastavil se před lehce usmívající se černovlasou dvojící. Fugaku pomáhal oteklé Mikoto s chůzí, která jí očividně dělala větší a větší problémy. Jinak se ale na jejím obličeji objevovaly stopy a emoce úlevy. Sasukemu spadl kámen ze srdce. Oba dva je uvítal a matku obejmul.

***

„Prý na tom není nic zvláštního. Dvoutýdenní přenášení je sice už delší doba, než normálně, ale také to není nic neobvyklého, říkal doktor," usmívala se Mikoto, zatímco hleděla ven z okénka na sedadle spolujezdce.

„To je výborná zpráva," podotkl Sasuke předstírající radostný podtón v hlase, a podle významného pohledu Fugaka ve zpětném zrcátku nebyl jediný, kdo nebyl o onom „vynikajícím výroku" plně přesvědčený. Oba dva muži si o ní i její nenarozené dítě dělali veliké starosti. Na to je jejich předešlé zkušenosti připravily více než dost.

Během cesty domů byla na pořadu dne debata, jak by se urychlení porodu dalo pomoci, pokud možno přírodní cestou. Sasuke seděl předkloněný za sedadlem řidiče, opíraje se jedním loktem o koleno, složenou dlaní o levou tvář. V druhé ruce držel chytrý telefon a na internetu hledal všechny možné informace, které by jim mohli nějak pomoct. Prolistoval několik stránek, dokud nenašel takovou, která se mu líbila, což bylo velice těžké. Sasuke byl puntičkář, stejně jako jeho otec, a tak mu jen tak nějaká rada nestačila. Po pár minutích narazil na web, který se zaobíral především babskými radami. Seznam byl opravdu dlouhý. Začínalo to všemožnými masážemi, přes nechráněný pohlavní styk (což rozhodně navrhovat nehodlal) až k různým bylinkám či odvarům. Také zde byla samozřejmě možnost lékařské pomoci ve formě tablety, což Mikoto ale razantně odmítala. Těžko říct, jestli jen ze strachu, nebo ze špatných zkušeností z předešlých let. Tak moc se v tom Sasuke šťourat nehodlal. Nakonec si nad tím jen povzdechl, zavrtěl hlavou a chystal se internet opustit, když si všiml adresy kamenného krámku vepsané do záhlaví stránky. Po rychlém pohledu mu došlo, že je to jen několik ulic od jeho školy. Možná by nebylo úplně na škodu, zastavit se tam, porozhlédnout se a nechat si poradit, napadlo ho.

***

Fugaku zastavil u jednoho z větších rodinných domků na Columbus Avanue. Jednalo se o krátkou ulici v jedné z menších čtvrtí Trentonu, hlavního města státu New Jersey, do kterého se před několika desítkami let odstěhoval jeho dědeček s babičkou spolu s malým Tajimou, Fugakovým otcem. Do té doby žili po několik málo generacích také ve státě Iowa, odkud přišli ze vzdáleného Oregonu. Těžko říct, jaké pohnutky nutily jeho předky k tomu, aby se vždy po několika pokolení prožitých na určitém místě odstěhovali. Možná to byla jen pouhá náhoda. Anebo jen nikde nedokázali spočinout na dost dlouhou dobu. Kdyby však měl říct pravdu, nedivil se jim. I on již nějakou tu dobu pociťoval, že čas na změnu se blíží závratnou rychlostí. Čím delší dobu v Trentonu zůstávali, tím se cítil nervóznější, nataženější. A kdy jindy je vhodná doba začít na novém místě, nežli s nově narozeným potomkem? Financí bylo dostatek, nápadů, kam se uchýlit, také. Jediné, co zbývalo, bylo říct to Sasukemu. Příležitostí na to bylo přece spoustu, ale vždycky to nějakým záhadným způsobem nevyšlo. Nechtěli ho deptat ještě další věcí. Když však uviděl auto parkující před jejich domem, poznal, že už to moc dlouho neutají. Zmáčkl tlačítko na dálkovém ovladači, jež začalo téměř okamžitě otevírat dveře garáže.

Sasuke mezitím vystoupil a přešel ke dveřím spolujezdce, aby mohl Mikoto pomoci do domu. Velikost jejího břicha byla už skoro strašidelná. Bylo mu jasné, že až se malý Tekka narodí, bude to pěkný cvalík. Podpíral matku až na verandu, kde se musela opřít o sloup, zatímco Sasuke odemykal dveře. Jakmile oba vstoupili, mladý černovlásek se strnule zasekl. Přímo před ním stál úplně neznámý muž.

„Jak jste se sem sakra dostal? Dveře byly zamčený," osopil se na něj okamžitě.

„To je v pořádku, Sasuke. Je to otcův dobrý známý," vysvětlila mu s úsměvem Mika, „Omlouvám se, že se k vám neženu a nepodávám vám ruku."

„Nebojte se, chápu to," promluvil neznámý sametovým hlasem, bez jediné známky emoce.

Mikoto se zakřenila a pokynula svému synovi, aby jí pomohl do obýváku. „Nebojte se, manžel je nám hned v patách," houkla na něj ještě, když už byli skoro pryč z místnosti.

A opravdu. Pár vteřin po tom, co větu vyslovila, vstoupila do domu hlava rodiny. Jakmile Fugaku spatřil pro Sasukeho neznámého muže, stiskl mu ruku na pozdrav a odvedl si ho s sebou do své osobní pracovny. Sasuke za nimi zůstal jen nechápavě hledět. Co to ksakru bylo? Co je to za chlapa? V životě nikoho takového neviděl. Znal všechny otcovi přátele, až na tohoto. A kdyby měl být upřímný, nebyl mu ani za mák sympatický. Strávil s ním v místnosti jen minutu, možná dvě, ale byl si tím jistý. Ještě nikdy se mu nestalo, že by měl z někoho tak špatný pocit. No, možná před několika měsíci z jejich nového spolužáka, ale to bylo úplně něco jiného. Ten kluk mu bral jeho nejlepšího přítele. Ale tenhle muž... O co mu mohlo jít?

„Kdo je to?" zeptal se a otočil se na maminku, která již seděla v obýváku na gauči a hladila si své enormní bříško.

Při zvuku Sasukeho hlasu se na svého (zatím) jediného syna podívala. Veškeré veselí a dobrá nálada z její tváře okamžitě vyprchalo. Místo toho je nahradily pochmurné myšlenky, smutek a možná i... provinilost? Nevěděla, ale cítila se bídně. Pokynula Sasukemu, aby si k ní sedl, a když tak učinil, vzala jeho ruce do svých.

„Víš, Sasuke... S tatínkem máme už dlouho pocit, že se nám tady nedaří," začala, dívajíc se mu do očí, „Ten muž... Potkali se s tvým otcem před několika měsíci a hned si padli do oka. A když táta zjistil, že je ten člověk realitní makléř, tak se mu se svými pocity hned svěřil, a..."

„Dost," zvedl Sasuke ruku, aby ji zarazil a vstal, „už nechci nic slyšet."

„Sasuke, pochop to prosím," zaprosila a dlaně opět přesunula na své břicho.

Ten jen zavrtěl hlavou. „A co já? Chodím tu do školy, mám tady kamarády. Panebože, vždyť se s Narutem známe od školky..."

„Mrzí mě to. Ale potřebujeme začít znovu."

„Vy možná ano," zamumlal, „ale co já? Střední už mám skoro dokončenou, příští rok maturuju. Počkejte těch pár měsíců a pak..."

„Ne, Sasuke. Jakmile se miminko narodí, odstěhujeme se. Nedovolím, aby můj syn vyrůstal v prostředí, kde se jeho rodině nedařilo a nedaří."

„A já snad nejsem tvůj syn?" zvýšil Sasuke hlas.

Když na něj zůstala jen ztraceně koukat, zavrtěl hlavou a rozešel se do svého pokoje. Byl tak naštvaný, že si ani nevšiml, že se dveře od otcovy kanceláře otevřely, a ramenem omylem narazil do jejich „návštěvy". Muž ho chytl za paži a zvědavě se na něj zadíval.

„Jsi v pořádku?"

„Dejte mi pokoj," zavrčel a hodil po něm rozzuřený pohled.

V tu chvíli však strnul. Oči realitního makléře byly černé jako sama noc. Ale ne černé takovým způsobem, jako byly ty jeho a otce. Ne. Oči tohoto muže jako by onou temnou černotou zářily na několik metrů. Sasukemu přejel mráz po zádech. Bylo to divné. Bylo to nelidské.

Když se za ním o pár chvil později zaklaply dveře jeho pokoje, neuvěřitelně se mu ulevilo. Stěhování. Jak je něco takového vůbec mohlo napadnout? Jestli si byl v ten moment vůbec něčím jistý, tak tím, že to další den všechno musí povědět Narutovi.