Po delší době další kapitola.

„Nazdar Sasuke. Říkal jsem si, kdy mě navštívíš," ozvalo se u černovláskova ucha.

Sasuke Uchiha se třásl. Stačilo mu pouhých několik vteřin v mužově sevření, aby se rozklepal jak osika ve větru. Všechny svaly mu ochably, v uších mu nesnesitelně hučelo, vidění měl lehce rozklepané a rozostřené, a jediné, co mu v ten moment radil instinkt, bylo něco na způsob „uteč ty idiote". Nedokázal však udělat jediný krok. Ne, že kdyby se pokusil dlouhovlasého muže silou odstrčit a utéct, nešlo by to. Určitě by jeho výpad nečekal a bylo dokonce možné, že by ho i nechal utéct. Strach mu přece jenom už nahnal, takže by se teoreticky nemusel bát, že by se u něj ještě někdy ukázal, šmejdil a pokusil se ho napadnout, už jen z prostého a jednoduchého důvodu – mladý Uchiha byl posraný až za ušima. Tím to ale nebylo a Sasuke to někde v hloubi duše věděl. Přesně v té části, malé malinké skulince obalené naprostou hrůzou, rostlo malé semínko toužící se bránit. Krusta z děsu byla ale moc silná na to, aby tu částečku pustila k nějaké větší činnosti. Ve skutečnosti se nemohl pohnout kvůli jedné jediné prosté skutečnosti – makléřovým očím.

I když je již předtím viděl zářit, nebylo to nic proti tomu, co se na něj dívalo teď. Moc dobře na sobě a co hůř, uvnitř sebe, cítil ten neuvěřitelný pohled, jež ho propaloval skrz naskrz. Byl černý a temný, duhovka naprosto splývala se zorničkou, a pokud tam byl byť jen malinký, pozvolný přechod v odstínech, Sasuke ho neviděl. Soustředil se jen na tu intenzitu a démonickost (jinak to nazvat nedokázal), se kterými si ho prohlížel. Něco na něm bylo, jakási tíha... A pak tu byl pocit, že mu vidí až do morku kostí a dokáže poznat, co je za člověka. Co byl zač?

Jeho přesun byl tak dlouhý jako doba mezi dvěma údery srdce. Ani se nenadál a už dávno nestál u té studené zdi, ale seděl (spíš k tomu byl donucen) na gauči. Muž stál pár kroků před ním a zvědavě ho studoval, analyzoval každý jeho pohyb, každé cuknutí svalů, dokonce i zrychlené dýchání. Nevypadal, že by byl připraven ho zabít, jistý si tím ale taky být nemohl.

Než on sám stačil cokoli říct nebo dokonce jen pochopit to, jak rychle se s ním Itachi přemístil, majitel bytu se otočil a zmizel v kuchyni, Sasukeho tam nechaje svým vlastním myšlenkám, pochybám a strachům. Ten vlastníma očima kmital ze strany na stranu a pokoušel se uklidnit své vlastní splašené srdce. Hledal, kudy by se mohl vypařit a zachránit se. Okno v žádném případě nepřipadalo v úvahu a další dveře, které v obýváku byly kromě těch, co vedly do kuchyně, byly do ložnice. To se mu podařilo zjistit už ve chvíli, kdy Itachi nebyl doma.

Teprve pár momentů před tím, než se pán bytu vrátil i s dvěma sklenicemi studené vody, mu padl zrak na nůž ležící nedaleko od něj na zemi. Cukl sebou, jak po něm chtěl rychle skočit a chmátnout, zvuk přicházejících kroků ho ale vyděsil. O vteřinu dvě později před ním stála sklenička a Itachi seděl naproti němu, stále ho zkoumaje.

„Jak ses sem dostal?" zeptal se z ničeho nic.

Přes obvyklou monotónní masku, jenž na něm stačil zpozorovat, přelétl stín vážné zvědavosti. Nejspíš doopravdy netušil, jak se mu to mohlo podařit a zároveň ho to svým způsobem fascinovalo. Sasuke to nechápal. Nechápal celou tu absurdní situaci, ani to, o co mu k čertu šlo. Zrak přesouval ze skleněné nádoby na něj pořád dokola a dokola, do doby, než ho Itachi popohnal nakrčením obočí a mírným zamračením. Vyděsilo ho to.

„J-já... Ta... ta sousedka, ona s-se ptala, j-jak se jmenuju a-"

„No samozřejmě," vydechl dlouhovlasý, jako kdyby to celou tu dobu bylo úplně jasné a on to přehlédl. Na chvíli se odmlčel, byt utichl.

***

Prastarý Uchiha se napil vody, sklenici opatrně položil zpět na konferenční stolek a zamyslel se. Hlavu měl natočenou směrem na Sasukeho, ve skutečnosti ale koukal spíš skrz něj, než přímo na jeho osobu. Samozřejmě, že se k němu dostal bez problémů, hlavně pokud v tom měla prsty jeho aktivní a občas lehce otravná sousedka. Už před dávnou dobou se na jeho rodinu vyptávala, takže jí o ní pochopitelně řekl, rodiči počínaje, bratrem konče. Když uviděla Sasukeho, mohla si to okamžitě uvědomit. I když je mezi sebou dělila dlouhá staletí, oba dva stále patřili do toho samého rodu, nesli podobné rysy. A pokud ze vzdáleného potomka jeho bratra vypadlo, jak se jmenuje... No, pak už to bylo úplně jasné.

Procitl z myšlenek zpět do reality a konečně vzal v potaz mladíkovu přítomnost. Chvíli si ho jen tak prohlížel, zkoumal rysy jeho tváře, poslouchal odbíjení srdce a vstřebával jeho zděšení, které by se v tu chvíli dalo krájet. Bylo jasné, že ho vyděsil. Už když se jejich oči střetly na pohřbu, Itachi poznal, že Sasuke je doopravdy bystrý mladík, a že něco tuší. Možná ne pravdu ani nic, co by se jí jen zdaleka přibližovalo, nicméně něco na tom bylo. Někdo mu něco řekl či něco viděl. Jeho přítomnost zde byla jasnou ukázkou toho, že je na půli cesty mezi jeho světem a skutečnou, skrytou realitou.

Nebyl si jistý, jestli bylo správné prozradit své schopnosti. Už jen díky síle, kterou vynakládal při Sasukeho polapení, mu muselo dojít, že je s ním něco v nepořádku. A teď seděl tady před ním, klepal se strachy, a podle aury, kterou vyzařoval, čekal na smrt. Naivní dítě.

Naklonil se k němu a fakt, že černovlásek okamžitě ucukl, ignoroval. Zadíval se mu hluboko do očí, snažil se do nich vysílat pozitivní pocity a emoce, aby se ten kluk trochu uklidnil. Už v mládí, když byl ještě živ, byl velmi empatický člověk. Po proměně se z toho stala velmi cenná schopnost. Většinou to na nikoho jiného kromě své rodiny nepoužíval. I to mu bylo proti srsti, ale bylo to potřeba. Věděl, co za energii z něj sálala. Děsil lidi, i ty, na kterých mu záleželo. Pomalu měnil Sasukeho rozpoložení o několik malých stupňů. Nemohl zasáhnout nijak výrazně, jakmile by si Sasuke všiml, že se bez vlastního přičinění začíná uklidňovat, vyděsilo by ho to ještě víc.

Když byl hotov, jeho příbuzný se stále ještě lehce třásl, už měl ale daleko zdravější barvu a srdce mu bilo o něco pomaleji. Natáhl ruku a pokusil se o mírný úsměv.

"Ten klíč, prosím."

"Já nemám žádnej-"

Stačilo jediné zamračení, aby se Sasuke lekl. Urychleně sáhl do kapsy od kalhot a chvíli v nich štrachal, než nalezl, co potřeboval. Pak mu ho podal a dával si velmi záležet, aby se Itachiho nedotkl ani jedním prstem.

"Výborně," zamručel starší a převzal si ho.

Následně na to vstal a přešel až k oknu, zadíval se do dáli, kde se vší monumentálností stály ostatní paneláky. Věděl, že by to měl nějak vyřešit, že by měl Sasukeho buď vyděsit natolik, aby se již nikdy nevrátil, nebo ho přizvat dál do svého světa, což mohla být ale naprosto destruktivní varianta. Kdyby ho od sebe odehnal, znamenalo by to, že by ho musel hlídat zpovzdálí a čekat několik dalších desítek let, než by se opět mohl pokusit přestěhovat rod Uchihů na jiné místo, a to bylo samo o sobě velice riskantní. Když ho ale přijme, řekne mu pravdu a začlení ho do svého života, mohlo to být ještě daleko horší.

Nemělo smysl, aby si dál lhal do kapsy. Ten chlapec byl jeho bratrovi až moc podobný, co se vzhledu týkalo. Odlišnosti byly pouze minimální. Již několikrát ho napadlo, jestli se mu osud nechtěl vysmát, jestli v sobě ten kluk neměl reinkarnovanou duši původního Sasukeho. Znechuceně si odfrkl, to by mu tak chybělo. Bratr ho kvůli jeho činu nenáviděl až do smrti. Tvářil se sice, že je vše v pořádku, to bylo ale jen díky tomu, aby Itachi náhodou neporušil svůj slib. Což by samozřejmě v životě neudělal, ale nedivil se mu. Jeden významný rozdíl mezi nimi přece jenom byl. Sasuke nikdy neměl tak bojovného ducha jako tento mladíček. Nikdy by se dobrovolně nevystavil nebezpečí, nikdy by nešel do jámy lvové, jen aby zjistili, co šelma chystá. Pravděpodobně to mělo co dočinění s ním samotným. On se o svého malého brášku staral celý život, nikomu nedovolil, aby mu ublížil. Kdežto tento kluk žádného Itachiho neměl. Vyrůstal sám, sám se musel protloukat životem, sám přežívat.

Tušil, že ho napíná. Za ta dlouhá staletí ale nebyl zvyklý nějak rychle se rozhodovat. Všechny kroky měl vždy předem naplánované, pečlivě zvážené. Jako pro nesmrtelného pro něj čas plynul úplně jinak. A teď po něm vesmír chtěl, aby se rozhodl v rámci několika desítek minut. Otočil se a rukou si vjel do černých vlasů. Byl tolik unavený. Přešel blíž k Sasukemu a o něco víc zesílil svůj vliv. Nesnášel to, ale bylo to třeba.

Mladý Uchiha si toho očividně všiml, jelikož z ničeho nic vykulil černé oči a rozkoktal se. "C-co to do háje."

Itachi jen zavrtěl hlavou. "To je v pořádku. Uklidňuji tě."

"Jak?!"

"To se dozvíš podle toho, jak mi tady teď odpovíš."

"Děsí mě to!"

"To přestane, neboj," ujistil ho. "Teď mi řekni, cos tu pohledával. A pravdu. Poznám, když mi zalžeš. Cítím tvoje citové a psychické vypětí."

***

Sasuke oněměl. Jako kdyby nestačilo, že jeho myšlenky jsou prolezlé mystickým nádechem skrz naskrz. Jako by nestačilo, že slova ženy z krámku slyšel na každém kroku, co udělal. Jako kdyby nestačilo, co všechno se jejich rodině přihodilo. Jediné, co se chtěl dozvědět, bylo, kdo byl ten chlap před ním. Chtěl té záhadě přijít na kloub a přesvědčit se o tom, že ve skutečnosti je úplně normální člověk. Jeho mysl se tak strašně moc držela toho, čemu po celý život říkal realita, že si nechtěla připouštět jakoukoli možnou existenci něčeho fantastického nebo mysteriózního. To přece bylo jen v pohádkách a ve filmech.

Nyní to ale měl všechno před sebou. Možná, že kdyby si jen představoval, že se mu něco takového stane, byl by z toho nadšený. Nevěděl, co je ten chlápek před ním zač, jedno ale bylo jisté – normální rozhodně nebyl. Bylo možné, že v představách by to bral jako něco úžasného, jako jedni z těch, kterým se to děje v televizi. On se ale cítil mizerně. Strach byl pryč, byl mu násilně odejmut (aniž by věděl jak!) a zůstala po něm jen jedna velká děsuplná díra. V ten moment si nebyl žádnou jinou emocí jistý.

A přece se v něm nalezla jiskřička určité zvědavosti. Co mohl ztratit? Pochyboval, že kdyby mu slíbil, že zachová mlčenlivost, uvěřil by mu. Těžko. Jakmile by se prořekl, sejmul by ho. Tak to chodilo. Kdyby... Kdyby se ale přiznal a získal si tím jeho důvěru, mohl se (mohli jste si získat důvěru někoho, ke komu jste se vloupali a chystali se ho zabít?) dozvědět víc o tom, co o sobě skrývá za tajemství. Kdyby to bylo něco, co by jim jen uškodilo, nejspíš by ho nakonec stejně zradil a pokusil se varovat rodinu a nejbližší přátele... Stihl by to ale?

Bylo toho moc.

Chvíli přemýšlel, co by měl říct. Moc dobře věděl, že ho Itachi sleduje. Koutkem oka se na něj podíval, jeho oči a zjev ho opět uhranuly. Byl to jen krátký pohled, který však zapříčinil spuštění neuvěřitelné laviny zvědavosti. Nevěděl, jestli byla přirozená či ne, ani jestli směřovala z jeho srdce či ji ten muž trochu zesílil. V ten moment jen cítil, že potřebuje vědět, jaké je mezi nimi spojení.

„Chtěl jsem zjistit, co jste zač. Proč nás otravujete, jestli nám nechcete ublížit-"

„To je to poslední, co bych chtěl, věř mi," skočil mu do řeči Itachi.

„Ale ta žena říkala-"

Tentokrát se dlouhovlásek prudce narovnal. „Jaká žena?"

Sasuke zavrtěl hlavou. „Žena z jednoho krámku. Sáhla na mě a pak mluvila úplně z cesty. Teda to jsem si nejdřív myslel, než se její předpovědi začaly plnit."

„Předpovědi?" muž vypadal čím dál víc nervózněji.

„Mluvila o dvou lhářích... a eh, o lodi... a pak tam byla smrt dítěte... a že za to může muž, který neumírá," vysvětlil a na konci svých slov po něm hodil obviňující pohled. To byla věc, u které doufal, že se mu k ní vyjádří. Znovu pocítil ten silný vztek, ne však tak silně jako dřív.

Pán bytu vytěsnil z tváře veškeré emoce. „Měla pravdu, samozřejmě. Zajímalo by mě ale-"

Sasuke vybouchl. „Děláte si ze mě prdel? To mi vážně chcete říct, že můžete za smrt mýho­-"

„Nemůžu jen za Tekkovu smrt, Sasuke. Můžu i za všechny ostatní bratry, kteří zemřeli dříve, než měli," pověděl s takovým klidem, až si Sasuke opět kecl na zadek.

Nevěřil svým uším. V očích se mu objevily první slzy. „Co jste jim sakra udělal?" zašeptal.

Skrz makléřovu tvář projel první náznak emoce, smutek. „Zemřel jsem. A zároveň přežil."

Sasuke už chtěl odseknout, ať přestane plácat hovadiny, když v tu chvíli zazvonil telefon. Jeho telefon. A rozhodně se neozýval z jeho kapsy. Muž naproti němu v klidu sáhl do zadní kapsy u kalhot a vytáhl jeho mobil. Nějakou dobu na něj zíral, než mu ho hodil a vstal.

„To je tvůj táta. Pokud chceš, seber se a běž domů. Na to, cos dneska provedl, zapomenu a nikomu to neřeknu. To samé přepokládám od tebe," řekl a rozešel se do kuchyně. Těsně předtím, než zmizel za dveřmi, se na něj ještě otočil. „Pokud se ale chceš dozvědět víc, zůstaň. Cítím tvou zvědavost. Vím, že tě láká vědět pravdu pro dobro rodiny, i kdyby tě to samotného mělo zabít. V tom případě zůstaň."

A zmizel.

Sasuke zaváhal jen na chviličku. Vyskočil na nohy, hodil telefon na sedačku s tím, že otci zavolá později a nakoukl do druhé místnosti. Itachi se už se plynule pohyboval u sporáku.

„Výborně. Jsi úplně jiný, než byl on," zamumlal si spíš pro sebe, než pro Sasukeho.

„Než byl kdo?" vydechl.

„Sasuke."

„Sasuke..." zopakoval po něm to slovo šeptem, jako kdyby to bylo vysvětlení úplně všeho.

„Ano, Sasuke. Můj bratr. Tvůj předek."

Sasuke zalapal po dechu. Ta skutečnost ho udeřila, jako kdyby dostal pánvičkou do obličeje. A pak ten pohled...

„Já jsem totiž taky Uchiha. Jen trochu... zachovalejší."