Po ooopravdu dlouhé době další kapitola :3

Sasuke toho večera zůstal o něco déle, než si plánoval. Ne, že by něco takového vůbec očekával, když většinu té doby ani nepočítal, že odtamtud odejde živý. Kdyby to však měl zhodnotit, byl to doopravdy podivný večer. Itachi (údajně) Uchiha vařil večeři a Sasukeho, jež se posadil k jídelnímu stolu a velice pečlivě ho sledoval, jestli se nechystá udělat nějaký rychlý či podezřelý pohyb, si vůbec nevšímal. Jako kdyby pro tu chvíli úplně zapomněl, že tam s ním je.

Trvalo několik desítek minut, než pokrm připravil. Sasuke sebou trochu cukl, když zaznamenal, že se k němu dlouhovlasý muž blíží. A než se nadál, přistál mu na talíři salát s kuřecím masem. Makléř se se svou porcí posadil naproti němu a začal hodovat. Mladík na něj chvíli hleděl, než přesunul zrak na večeři. Popadl vidličku a napíchl si kousek salátu a tenoučký plátek parmezánu, a studoval, jestli na něm není něco zvláštního. Přece jen, kdo si dával salát k večeři?

„Neboj se, není otrávený," prohodil Itachi, když dožvýkal své první sousto.

Sasuke se zakabonil. Ano, přesně nad touto variantou přemýšlel. Otáčel zeleň ze strany na stranu. Vůbec neměl chuť k jídlu, něco ale sníst potřeboval. I tak měl pocit, že kdyby pozřel jen jeden lísteček, zvedl by se mu žaludek, tolik byl rozladěný.

„Řekněte mi o něm něco..." zamumlal místo toho, aby začal s jídlem.

„O Sasukem?"

Mladý Uchiha jen jemně přikývl. Zajímalo ho to celou tu dobu od chvíle, kdy se o něm Itachiho sousedka zmínila. Nejprve si myslel, že to byla jen shoda jmen, ale potom, co Itachi prohlásil, že to byl jeho předek, hlodalo ho to a žralo čím dál tím víc. Chtěl vědět, co byl zač, chtěl vědět, jakou má on sám vlastně historii! Potřeboval vědět i to, kým byl ten muž, jež si nyní úplně v klidu na vidličku napichoval kousek kuřecího masa a začal ho žvýkat. Teprve potom, co polkl, mu začal věnovat pozornost.

„Sasuke byl..." začal, hned na to se ale zasekl, a jako kdyby se nic nestalo, pokračoval v jídle. Teprve až po několika minutách, během kterých na něj Sasuke dost zmateně zíral, začal opět mluvit. „Sasuke byl moc hodný člověk. Vždycky veselý a tolik šťastný. Navzdory době, ve které jsme žili, nikdy nezažil hlad nebo nějaké jiné újmy. Byl oblíbený, měl mnoho přátel. Nejlepším přítelem jsem mu ale byl já... A ochráncem. Dával jsem na něj pozor už od jeho prvních kroků, a to mně samotnému bylo teprve pět let. Nehnul se ode mě na krok. Tedy až do doby, než jsem se vydal do bitvy."

Když utichl, Sasuke nad jeho slovy dlouho uvažoval. I když již věděl, že Itachi rozhodně nebyl normální člověk, jeho mysli stejně dělalo veliký problém pochopit, proč ve větách užívá minulý čas. A o jaké bitvě to vůbec mluvil? Teď žádné bitvy vůbec nebyly... Tedy, alespoň ne na území Spojených států amerických.

Měl strach. Bál se, že když se zeptá, ten muž mu potvrdí, že jeho domněnky jsou správné. Že doopravdy není normální člověk, ale něco nadpřirozeného. Volalo to na něj z každého koutu již několik týdnů, on se ale i tak bál si to připustit. A zároveň to potřeboval, jelikož věděl, že se jinak zblázní. Bez pravdy zešílí, to mu bylo jasné. Potřeboval vědět, proč se to všechno dělo. Jen měl strach si to přiznat.

„Přemýšlíš o mých slovech?" zeptal se Itachi, který jeho rozpoložení nejspíš vycítil.

„Já..."

„Chápu, že je těžké něco takového přijmout a vstřebat. To, co jsi dnes viděl... Jak jsem se pohyboval. A pak to, co jsem ti o Sasukem řekl prve. A to, co jsem pověděl teď. Musí to být velice matoucí."

„Rozhodně," zabručel Sasuke. Bylo to tolik zvláštní, že s ním teď mluvil!

„Sasuke... On měl taky narukovat, jenže... Sasuke byl silný mladík, ale neměl žaludek na to vidět kolem sebe mrtvoly a brát lidem životy. A potom, co jsem-"

„Co jsi udělal?"

Itachi opět zmlkl a Sasuke měl najednou pocit, že řekl víc, než se chystal. On to ale potřeboval vědět! Zmateně vydechl a konečně se pustil do jídla. Bylo mu jasné, že se samozvanému Uchihovi nechtělo vykládat své osobní věci a (nejspíš) traumatizované události někomu, kdo se ho toho samého dne snažil brutálně ubodat k smrti. I když k tomu tedy vůbec nedostal příležitost. Napadlo ho, že když projeví vděčnost nad zachováním svého života, možná bude přece jen sdílnější.

Zbytek večeře jedli mlčky. I když měl Sasuke raději hovězí steaky či jiné chlapské pochoutky, musel uznat, že ten salát byl opravdu dobrý. Makléř nejspíš držel nějakou dietu či si chtěl udržet štíhlou linii. I když tedy nechápal, z jakého důvodu, když postavu měl naprosto parádní. Byl vysoký, štíhlý, ale ne šlachovitý. Svaly na pažích se mu pod košilí hezky rýsovaly.

***

Itachi ze Sasukeho cítil velkou nervozitu, už byl ale o poznání klidnější. Až moc rychle se dokázal smířit s faktem, že po nějakou dobu korigoval jeho náladu a pocity. Nikdy to u žádného člověka neviděl. Každý, kdo si tu skutečnost uvědomil, byl poté velice zmatený a do značné míry hysterický. Sasuke byl... zvláštní. Vzhledově byl skoro přesnou kopií jeho mladšího bratříčka, povahově byl ale úplně jiný. Dokázal vycítit, že i když stále má strach, je také vděčný za to, že ho ušetřil (i když by mu samozřejmě vůbec nic neudělal, to ale nemohl vědět) a nezabil ho. Zároveň vysílal jasné signály, jež svědčily o neskonalé zvědavosti. A přesně ta zvědavost ho děsila. Itachi věděl, že si přál vědět všechno, co mu byl ochoten říct, ale že nevěděl, jestli to nakonec dokáže ustát.

Sám dlouhovlásek si nebyl jistý, jestli mu všechno chtěl říct. Nyní by již měl, když Sasuke zůstal. Nemohl lhát. Po těch dlouhých letech strašně toužil po tom, aby našel někoho, kdo by o jeho malém tajemství věděl. Bylo to prostě už moc dlouho, co se o tom někomu svěřil. Pokud si správně vzpomínal, bylo to těsně předtím, než se rodina Uchihova přestěhovala ze Španělska do Ameriky.

V tu chvíli mu na mysli vytanula slova, která mu Sasuke řekl. Slova, jež si údajně vyslechl od nějaké staré ženy v krámku. Dva lháři. A loď. Mohla to mýt náhoda? Ano, nebo ne? V několika posledních desítkách let měl ale silný pocit, že náhoda neexistuje. Loď a dva lháři. Moc podezřelé. To nemohla být žádná náhoda. On sám byl rozhodně prvním lhářem. Lhal už přes dobrých sto lot, vtíral se do Uchihovy rodiny. Kdo byl ten druhý? Loď. Ještě teď si vzpomínal na starce, který mu před tolika lety řekl něco velice podezřelého. Muž v kápi. Byl přesvědčivý. Co když to byl ten druhý lhář? Už tenkrát si myslel, že se okolo něj pohybuje někdo, kdo tajně rozvrací situaci. Kdo ale?!

Takže to bylo bez debat. Musel Sasukemu říct pravdu. Ten kluk to potřeboval vědět. Bylo třeba, aby měl povědomí o tom, co se okolo něj dělo, jaké nebezpečí mu hrozí a pak, aby spolu dohledali toho druhého lháře. Musel to být někdo, s kým se potomek jeho bratra již setkal. Jinak by to ta stará čarodějnice nepoznala.

Nesnášel čarodějnice a podobné existence. Až příliš často míchaly kartami života v takovém stylu, v jakém se mu to nehodilo. Nyní už nebylo co řešit. Řekne mu to bez okolků, Sasuke pak sám usoudí, jak s těmi informacemi naloží. Nebál se, že by ho prozradil. Stejně by mu to nikdo nevěřil. A tušil, že by se za ním nakonec stejně vrátil, aby mu řekl víc. Jakmile se do toho člověk jednou ponořil, nebylo cesty zpět.

„V šestnáctém století... Nebyla to úplně nejkomfortnější doba. Popravdě až v současnosti mi přijde, že se lidem veškeré strasti vyhýbají. V každém století to bylo něco jiného, ale tenkrát... Naše rodina patřila k jedné z protestanských církví tehdejší Francie. Spolu s ostatními jsme si říkali Hugenoti. Je dost možné, že jste se o tom učili. To ale není podstatné. Tenkrát... Trochu se to vymklo kontrole a stalo se, že nás jeden z našich lordů povolal do bitvy. Měl to být jeden z posledních hugenotských tahů. Sasukemu bylo tenkrát dvacet, měl celý život před sebou. Já byl o pět let starší, vždy zodpovědnější... Jakmile jsme se dozvěděli, že musíme do boje, otec se rozhodl, že do bitvy pošle jen jednoho syna. Nebyla moc velká pravděpodobnost, že ti, kteří poslechnou příkaz a narukují, přežijí. Otec chtěl, aby naší víru reprezentoval Sasuke, ale... Já to nemohl dovolit. Nemohl jsem připustit, aby se mu něco stalo, vždyť jsem ho prakticky vychovával. A tak jsem se přihlásil dobrovolně. Dodneška si pamatuji, jak dojemně jsme se loučili. Sasuke tenkrát skoro zkolaboval, jaký ho přemohl žal..." Itachi vyprávěl, a když mi připadalo, že je toho na mladíka již příliš, přestal. Chápal, že to potřeboval všechno vstřebat. Bůhví, jestli mu takové historky vůbec uvěří.

***

Jakmile začal Itachi vyprávět, Sasuke nastražil uši. To, co slyšel, ho naprosto odrovnalo. Konečky prstů mu jemně vibrovaly, hrudí mu procházelo něco, co se dalo prostě a jednoduše nazvat jen jako zatrnutí. V krku se mu objevil obrovitánský knedlík, přes který nebyl schopný polknout. Zároveň se mu v nitru objevil malý, maličký plamínek zvědavosti. I tak ho ta čiře spontánní upřímnost zaskočila a tvrdě udeřila do obličeje. V mysli se mu stále dokola a dokola opakovala všechna ta slova, která byla tolik zavádějící, určující, že obyčejný svět, ve kterém dosud žil, neexistuje. Šestnácté století. Hugenti. A fakt, že Itachi je stále naživu i když by měl být už pět set let mrtvý!

Jediné štěstí bylo, že seděl. Kdyby stál, nevěděl, jestli by to zvládl. V nohách cítil mravenčení, dělalo se mu špatně od žaludku. A rozhodně si nebyl stoprocentně jistý, jestli mu to věří. Zas a znovu si pokládal tu samou otázku, několikrát za sebou, i když odpověď možná už začínal tušit. Ale to přece nebylo možné. Co by ten chlápek zač?!

„C-" chtěl promluvit, hlas ho ale zradil. Odkašlal si a vydechl, než se opět pokusil něco říct. „Co... co se stalo?"

Víc nedokázal. Bál se zeptat na cokoli konkrétního.

***

Itachi pokrčil rameny. „Šel jsem do bitvy a zemřel jsem. Když jsem se vrátil zpátky... Sasuke nebyl nadšený. Nikdy jsem ho neviděl tolik vyděšeného. Ne, jako tamtu noc. Já...," uchechtl se. „Popravdě se necítím moc dobře, když o tom mluvím, ale... Provedl jsem něco špatného. Když jsem se probral, byl jsem velice zmatený. Pamatoval jsem si, jak mě střelili. Jak jsem na tom poli umíral, jak se nad námi slítávaly vrány. Nade mnou a ostatními, ti už byli povětšinou mrtví. Pak jsem uviděl..."

„Co?!" skočil mu Sasuke do řeči. Podle všeho, i podle roztřesených vln, které v tu chvíli nevědomky vysílal, byl opět naprosto vyřízený. Srdce mu bušilo o sto šest, jako kdyby se v tu chvíli hodlalo vyskočit z té mladé hrudi. Mladý Uchiha potřeboval vědět všechno. Ale ničilo ho to.

„Do detailu si pamatuji tu jasně svítící žluť. Zářila všude kolem. Taková nenormální, skoro až zvířecí a hadí. Nevěděl jsem, co to bylo. A najednou jsem na jazyku ucítil železitou chuť krve. Bylo to odporné, nic horšího jsem snad za ta dlouhá léta nezažil. Chtělo se mi zvracet, on mě ale stále nutil pít. A pak... Pak bylo černo. Tma."

Sasuke zavrtěl hlavou, nejspíš se snažil si všechny ty přebytečné informace utřídit do hlavy a zasadit na správné místo. Neměl na ně však vystavěnou žádnou kolonku, kam by je mohl uložit.

„Tma?" nechápal.

„Zabil mě."

„Kdo?" zeptal se. Nevypadal, že by mu věřil.

„On. Orochimaru. Viník toho, co se tady po celou tu dobu děje."

Sasuke se zarazil. Bylo toho na něj prostě moc. „J-já... Já to nechápu," zašeptal a v očích se mu objevily prví slzy. Bylo to příliš silné.

„Zabil mě. Těsně předtím mě však donutil pít to, co mi předtím přišlo odporné a nyní lahodné. Krev."

Mladík na něj civěl s vytřeštěnýma očima. Prastarý Uchiha cítil, že se mu v tu chvíli veškeré ty informace a věci, co mu řekl, propojovaly.

„T-ty-"

„Ano," řekl prostě a vychutnával si ten slastný pocit toho, že to bylo venku a on to nemusel říct nahlas.

Sasuke byl doopravdy chytrý mladík. Vlny emocí, jenž na něj dorážely, byly opravdu silné a zmatené, střídaly se a překrývaly se jedna přes druhou. Bylo to silné, bolelo ho to a opakovalo se to stále dokola a dokola. Nevěřícnost, fakta, uvědomění a nakonec popírání. I tak už ale nemohl pochybovat nad tím, co se mu celou tu dobu snažil říct.

Mladíček se opět chystal otevřít svá ústa, Itachi ho ale předběhl. Měl nutkavý pocit mu všechno povědět najednou. „Když jsem se probral, bylo to tolik zvláštní. Myslel jsem, že je lékař, že mi zachránil život, i když jsem netušil, jak. A pak mi dal vypít ten pohár... On... udělal ze mě zvíře. Kdybych byl při vědomí, nikdy bych něco takového neudělal. Byl jsem mu tolik vděčný, tak jsem se napil. Když jsem se konečně probral, bylo to v jedné z komůrek našeho domku. Byl jsem na kolenou a celý od krve. A všude kolem se-"

***

„Dost! Přestaň, já to nechci vědět!" zaječel najednou Sasuke, kterému se v tu chvíli obrátil žaludek naruby. Nepotřeboval přesně vědět, co se stalo. Z toho všeho, co mu Itachi zatím řekl, si to dokázal naprosto živě představit a zvedal se mu z toho žaludek.

Itachi ale musel pokračovat, už to prostě nešlo zastavit, nemohl potlačit to nutkání, co ho do vyprávění tlačilo. „Já... všichni byli mrtví. Ale až po několika minutách jsem zjistil, že někdo přece jen přežil. Mé smysly ještě nebyly tolik vyvinuté, byl jsem čerstvě přeměněný. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem ucítil strach a přítomnost dalšího člověka...."

Sasukemu se chtělo zvracet, všechno to viděl před očima, jako kdyby u toho skutečně byl. Pohlédl na Itachiho a zarazil se. Tvář, která byla skoro celou dobu bez emocí, nyní byla protkána bolestí.

„Itachi..."

„Říká se, že čas všechno zahojí. Ale... Co když jsi proklet tím, že si vše pamatuješ naprosto dokonale?" Itachi se střetl s jeho očima. „Sasuke mě nenáviděl do konce svého života. Už jen myšlenka na to, že bych měl žít někde poblíž něj, mu byla odporná. Tu noc jsem ho zabít nedokázal, sebral jsem ho a odtáhl pryč, aby ho Orochimaru nenašel. Aby nezjistil, že jsem neuposlechl jeho rozkazy. On to ale stejně zjistil. A my utíkali dál a dál. Když jsme se konečně usadili, vykázal mě od sebe. Slíbil jsem mu, že ho ochráním, že ochráním všechny jeho potomky. Jakmile jsme ale dorazili tam, kde nás nikdo neznal, nechtěl se mnou mít nic společného. Jen chtěl vědět, že svůj slib dodržím. Já odešel a on založil rodinu. Zdržoval jsem se poblíž a pátral po způsobech, jak toho bastarda Orochimara zabít. Vrátil jsem se až ve chvíli, kdy jsem zaslechl, že se Uchihově rodině rodí mrtvé děti..."

Sasuke zbledl jako stěna, nutkání zvracet bylo silnější a silnější. „Proboha."

Itachi kývl. „Ano. I když jsem se neukazoval, stále jsem je chránil. Schovával jsem se až do doby, kdy Sasuke ležel na smrtelné loži, ohnutý věkem. Ve chvíli, kdy umíral, se na mě podíval. Život z jeho těla pomalu odcházel, nenávist ale zůstávala. Jeho syn mi poté ukázal kroniku, kterou sepsal. Sepsal to, co jsem provedl."

„Kde je ta kniha teď?"

„Shořela. Jako všechno, co bylo v domě Uchihů v devatenáctém století. Žili tenkrát ve Španělsku. Byli nuceni rychle odejít. Shořela tam celá jejich minulost. A ti, kteří si ještě něco pamatovali, už neměli sílu předávat rodinnou historii dál. Víš, proč ti to říkám, Sasuke?"

„Abych měl chuť spáchat sebevraždu tím, že vyskočím z vašeho okna?"

Itachimu to nepřišlo moc vtipné. „Tenkrát tam byl někdo, kdo tajně míchal kartami. Nějaký muž-"

„V kápi," dořekl za něj Sasuke. Samozřejmě, ona žena o něm přece také mluvila, jen na to úplně zapomněl.

Itachi se naklonil přes stůl tak, až se dlaněmi skoro opíral o ty Sasukeho. Musel kout železo, dokud bylo horké. Musel si získat jeho důvěru. „Přesně proto jsem ti to vyprávěl. Tohle je tvá historie, Sasuke. Dodnes jsem nepřišel na to, kdo ten muž v kápi byl. Tenkrát tvé rodině pomohl, mohl to být někdo, kdo nám pomáhá celou dobu. Mohl to být někdo od Orochimara, nebo nějaká jiná a neznámá třetí strana. Ten muž v kápi tady někde obchází. Možná ho znáš, možná jsi ho zahlédl jen jednou. Může to být třeba poslíček s pizzou. Musíme ho najít, rozumíš? Potřebuji, abys mi s tím pomohl. Jeho přítomnost je příliš nebezpečná na to, abych ji mohl jen tak přejít. Pomůžeš mi, prosím?"

***

Blonďatý mladík spokojeně nakráčel do svého bytu. Celé odpoledne strávil s Narutem venku. Kdyby se měl přiznat, popravdě se docela dobře bavil. Ten kluk byl vtipný a podle všeho ho měl doopravdy rád, viděl v něm skutečného přítele. To mu lichotilo. Za celý ten den mu ale docela vyhládlo.

Vstoupil do obýváku, obličej se mu roztáhl do širokého, vychytralého a přidrzlého úsměvu. Pohled mu padl na mužskou postavu, jenž v tu chvíli zrovna ležela na gauči. Rudé vlasy měl rozcuchané, ruce ledabyle pohozené podél těla. Nejspíš spal.

Opatrně a tiše jako myška se k němu přikradl a posadil se k němu. Zvědavě se zadíval na jeho krk a zaposlouchal se do doby, než uslyšel tichý tlukot. Zavřel oči a do nosu nasál tu přesladkou vůni. Nemělo cenu to zbytečně prodlužovat. Moc dobře vnímal to, co ho pohánělo. Bylo to odporné a nesprávné, on to ale miloval. Nechtěl se toho vzdát. A ani nehodlal. Až moc si to užíval. Bylo to tolik jiné, než život, který mu byl původně přiřazen.

Sklonil se nad tělem svého nynějšího profesora dějepisu a hodlal se do něj zabořit dlouhé tesáky, jež mu právě vyjely z dásně. Užuž se chystal napít, ochutnat tu pokušitelku, která ho tolik vábila, když se učitelovy oči otevřely.

Jemně se na svého studenta pousmál. „Sundej to. Víš, že nesnáším, když to přede mnou nosíš, lásko," zašeptal, naprosto okouzlený jeho krásou, stejně tak, jako pokaždé, když se na ně podíval.

Deidara na muže chvíli zíral a bojoval s touhou ho okamžitě zakousnout a vysát, než se donutil usmát se. Pak si sáhl do očí a vyndal z nich hnědé kontaktní čočky, které každý den hyzdily jeho oči.

„Tak se mi líbíš, kotě," zašeptal poblázněný Akasuna.

Dlouhovlasý mladík, anglický šlechtic, se zazubil. Netušil, jak bylo možné, že se ten cápek nechal tak zmanipulovat. Už jako člověk vystupoval tak, že většina lidí jednala podle toho, jak chtěl. Byl okouzlující. Potom, co se přeměnil, se to ještě zesílilo. Bylo to geniální. Miloval to.

Zamrkal, jasně modré ledové oči zasvítily na dobrý metr. Pak už se k němu konečně sklonil, prokousl tenkou kůži a začal pít.

Nikdo jeho šarmu neodolal. A to mu vždycky přihrálo naprosto ochotnou, věrnou a zcela zamilovanou krevní banku.