Asteria nikdy neměla v plánu stát se asasínem. Vlastně neměla vůbec žádný plán, ale jak by ho taky v osmi letech mohla mít? Tehdy se zajímala jen o to, aby mohla s dětmi ze sousedství běhat venku a hrát se v lese na válečníky, elfy a draky. Nebo aby mohla pomáhat v dílně svých rodičů a s úžasem pozorovat svého otce, jak z rozžhaveného železa dokáže ukovat ty nejkrásnější meče, které pak její matka zdobila jemnými, ručně vyráběnými ozdobami. Vrchol blaha pro ni byl, když jí otec dovolil pomoct s okováním koní. Asteria si nadšeně povídala se zákazníky, kteří ji s úsměvem chválili, jak se dokáže už tak malá ohánět v kovárně.

Asterie život v Katje vyhovoval. Měla všechno, co by si dítě mohlo přát. I když její rodina nepatřila k těm nejbohatším, rozhodně si nežili špatně a i díky tomu si mohla její starší sestra splnit sen a odjet do Aironu vyučit se léčitelkou. Zdálo se, že rodinný podnik by tak jednou mohl připadnout právě Asterie.

Celá tahle vize slibné budoucnosti se zhroutila ve chvíli, kdy se z Aironu vrátila z návštěvy její matka. Nesla s sebou ty nejhorší zprávy a v okamžiku, kdy Asteria uviděla matčinu uplakanou tvář, věděla, že je něco špatně. Bála se zeptat. Bála se odpovědi. Bolel ji jen samotný pohled na matčiny slzy a na bolest vepsanou v její tváři. Mezi vzlyky však Asterie i otci sdělila, co ve velkém městě zjistila.

Vénea, její milovaná sedmnáctiletá sestra, byla obviněna místním starostou z čarodějnictví a upálena na náměstí. Už tohle stačilo na to, aby Asteria pocítila tu nejhorší bolest ve svém životě, ale okolnosti té události to ještě zhoršovaly. Vénea v Aironu studovala dva roky a očividně se zalíbila právě onomu starostovi. Snažil se ji přemlouvat, ať přijme jeho nabídku k sňatku, ať nechá „sbírání bylinek a hrabání se v zemi kvůli léčivým kořínkům” a stane se paní jeho domu. Vénea ho vytrvale odmítala. Prozatím nestála o manželství, ačkoliv Asteria po letech často přemýšlela nad tím, jestli tím neodmítala přímo starostu, ne manželství jako takové.

Když Vénea odmítla naposledy, nejrázněji a ještě ke všemu před starostovou společností představených města, očividně to pro něj byla poslední kapka. Začal pak rozhlašovat, že ho pro zábavu omámila svými lektvary, které vydává za léčivé přípravky a tím ho donutila se tak ponížit, aby za ní běhal, vyznával jí lásku a žádal ji o ruku. Jeho pýcha nedokázala unést, že by mu snad mohla Vénea říct ne, a tak pro ni zvolil ten nejhorší osud, jaký jen mohl. Veřejně ji odsoudil a veřejně ji také popravil. Podle zvěstí ji strážní vláčeli ulicemi a vyzívali lid, aby se přišel podívat, jak hrdinně dokáže starosta bojovat se zlými čarodějnicemi, které by brzy ovládly celé město. Upálili ji zaživa dva dny před tím, než její matka Airon navštívila. Hranice, na které Véneu upálili, prý stále doutnala, když dorazila.

Matka plakala a objímala svou malou dceru, zatímco v bolesti volala jméno té starší. Té, která jí už nemohla na její volání odpovědět. Asteria taky plakala. Nechtěla věřit, že se její sestra už nikdy nevrátí domů. Za ty dva roky se s ní viděla jen při pár příležitostech, ale ani to nestačilo, aby se Asterie nestýskalo. Teď musela nějak přijmout skutečnost, že se jí nepřestane stýskat. A za tím steskem se nebude skrývat usměvavá Vénea, která se jednoho dne vrátí zpátky a znovu Asteriu obejme. Zůstane jen prázdnota a smutek.

Jediný, kdo neplakal, byl její otec. V jeho očích nebyly žádné slzy. Zato v nich hořela nenávist a čelisti tiskl pevně k sobě. Ze skříně vytáhl černý plášť a dlouhý meč, podle vrstvy prachu na pochvě dlouhá léta nepoužívaný. Asteria tehdy ještě nechápala, proč matka prosila, aby si vzpomněl na slib, který jí tehdy dal. Jeho chladná odpověď se dívce navždy vryla do paměti.

„Krev za krev. Slíbil jsem, že se nebudu dál živit jako zabiják. To ale neznamená, že zabiják už nejsem. Vzali nám dceru a já nedovolím, aby její vražda zůstala nepotrestaná!” Pak se otočil na vyděšenou Asteriu, které se za několik posledních minut zhroutil celý svět.

„Nedovolím, aby Asteriu potkal podobný osud. Zítra s ní odjedu do Pevnosti, kde se začne učit, jak se ochránit.” Asteria se nezmohla ani na slovo, protože věděla, že cokoliv by řekla, vyšlo by z ní jako pláč, a tak jen zoufale na protest vrtěla hlavou. Slovo pevnost měla spojené s vojáky, vysokými hradabmi a studenými vězeňskými celami. Nechtěla pryč. Tady byla doma. Tady měla kamarády.

Ani její tichý odpor a ani matčin hlasitý nesouhlas a nějaké obavy kvůli finální závěrečné zkoušce ho však nezastavily. Za úsvitu dalšího dne se musela rozloučit, než se vydali na několika týdenní cestu do Pevnosti. Pevnost, jak otec Asteria vysvětlil, byla škola, kde mistři asasíni trénovali mladé žáky, aby z nich udělali elitní nájemné vrahy, špiony a bojovníky. Ty nejlepší pak dosazovali na místa nejvýšše postavených osob. Jako vykonavatelé jejich vůle pak mohli hýbat se světem. Králům pomáhali zabraňovat válkám tím, že je jednoduše zbavili protivníka, získávali přísně tajmné informace o dalším postupu, vnikali v přestojení do davu. Na Asteriu tehdy nic z toho zrovna dojem neudělalo. Nechtěla špehovat krále. Chtěla se vrátit zpět domů.

Když konečně dorazili do Pevnosti, majestátnímu komplexu chráněnému rozdvojeným proudem řeky Nódey, musela Asteria čekat ještě další měsíc, než se začalo něco dít. Ihned po příjezdu ji otec svěřil do péče jednoho z mistrů, jeho starého známého, a sám odjel do Aironu pro hlavu muže, který zabil kvůli své ješitnosti Véneu. A to doslova, protože když se vrátil zpět, skutečně s sebou přivezl i starostovu hlavu oddělenou od těla. Asteriu tehdy donutil, aby se té zrůdě dívala do mrtvých očí tak dlouho, dokud nebude rozumět, proč to po ní žádá. I přes prvotní odpor a silnou nevolnost nakonec Asteria porozuměla.

Pochopila to. Přineslo jí to aspoň trochu pocit spravedlnosti. Zasloužil si zemřít. Zasloužil si zaplatit. Kdyby měla tu možnost a příležitost, udělala by to samé. Protože ve skrytu své duše už začínala chápat, že i ona by dokázala zabít.

Po téhle události začala naplno trénovat. Zatím pouze se svým otcem a jen základy, protože ji rada mistrů pro její nízký věk nechtěla dovolit zařadit se k ostatním. Nejmladším dětem, které se zde učily, bylo alespoň deset let a většina z nich Asteriu o dost převyšovala. To jejímu otci nijak nevadilo, protože ji tak mohl pořádně připravit na to, aby se později zapojila ke spolužákům s řádným náskokem jak ve fyzické zdatnosti, tak i ve vědomostech.

První měsíce pro ni byly náročné. Chyběla jí matka. Chyběla jí rodná Katja, pobíhání po lesích a hry s kamarády. Chybělo jí teplo kovárny. Pevnost se ani zdaleka nedala označit jako domov. I po tak dlouhé době si k tomu místu nedokázala vytvořit vztah. Připomínalo jí klec.

A chyběla jí samozřejmě i Vénea, její laskavý úsměv, jak vždycky voněla po bylinkách a jak Asterie zaplétala hnědé vlasy do dlouhých copánků. Nejprve při těch vzpomínkách plakala. Pak se vztekala. S plynoucím časem necítila už nic jiného než otupující hněv. Tenhle pocit ji často držel nad vodou a po nějaké době se proměnil ve slova. V heslo, které jí často připomínalo, proč má bojovat dál. Pomsti svou sestru!

S přibývajícími roky Asteria začala potlačovat všechny své emoce. Dokázala se dostat do stavu, kdy si nepřipouštěla nic negativního. Každá tvrdá rána byla lekce. Každá oprava ze strany mistrů poučení. Ego šlo stranou, aby instinkt pro přežití mohl zvítězit. Dokázala se radovat z úspěchů, ale nedávat to najevo. Poháněla ji touha po zlepšení se. Líbila se jí představa, že se jednou připojí k velkým jménům těch nejlepších asasínů v dějinách Aldery a její portrét bude viset vedle dalších legend.

Asteria se dokázala učit rychle. Brzy přišla na to že než marnit čas se svými spolužáky, je pro ni lepší mluvit s mistry, ptát se jich na cenné informace, trávit okamžiky čtením knih o jedech, cvičit boj se zbraněmi a snažit se porozumět politice. Nenechávala se vtáhnout do dětinských hádek o tom, kdo z nich je silnější, kdo je chytřejší nebo má větší šanci na úspěch. Vzhlížela ke starším učencům, kteří už měli nějakou disciplínu a věděli, jak se mají chovat. Nikdy nebyla ostýchavá, a tak pro ni nebyl problém se právě těch starších ptát na jejich zkušenosti či si nechat poradit.

Ačkoliv napříč všemi třídami panovala velká rivalita, Asteriino odhodlání a touha po poznání jí u starších učenců vysloužila jistý respekt. Asteria nikdy nezapomínala, co byli všichni zač a k čemu je trénovali, takže se přátelství velkým obloukem vyhýbala. Nicméně nemohla popřít, že cítit se už v tak nízkém věku uznávána zkušenými asasíny nebyl dobrý pocit.

Deset let po smrti její sestry přišel čas, aby Asteria složila závěrečné zkoušky. Téhle chvíle se upřímně děsila, ačkoliv na sobě nedávala nic znát. Tohle byla jediná otázka, na kterou nikdy nedostala odpověď. I když s ní otec zůstal v Pevnosti a trénoval ty nejmladší, odmítal Asterie říct, co se o poslední závěrečné zkoušce bude dít. Asterie bylo jasné, že tahle zkouška bude tím nejtěžším, co za léta strávená v Pevnosti bude muset udělat.

A měla pravdu. V den zkoušek, kdy se všichni učenci z jejího ročníku shromáždili před radou mistrů, poprvé cítila hrůzu z úkolu, který jim byl zadán. Správný asasín se nesmí zastavit před ničím, ani před svými pocity. V tom tkvěl úspěch těch nejlepších. Jejich poslední a nejdůležitější úkol byl naprosto zvrácený: eliminovat člena své rodiny či jinou blízkou osobu. Způsob i prostředek si mohli vybrat sami, tady šlo o výsledek. Asteria si dobře vzpomínala, jak se jí tehdy rozechvěly ruce. Narozdíl od některých svých spolužáků si alespoň zachovala chladnou tvář.

Už měla zkušenosti se zabíjením. Poprvé někoho o život připravila, když jí bylo čtrnáct a tehdy ke svému překvapení neměla žádné výčitky. I tohle dostala jako zkoušku pro postup do vyššího ročníku k pokročilým. Jejím cílem se stala nevlastní sestra nějakého bohatého měšťana. Asteria tu ženu neznala, takže pro ni nebylo tak těžké úkol splnit. Vlastně ji fascinovalo, jak snadno dokázala chladná čepel dýky proniknout až do srdce a za jak rychle žena zemřela.

V Katje kolovala pověra, že mrtvým v očích zůstával obraz posledního člověka, kterého viděli před smrtí, takže mnoho vrahů se nikdy svým obětem raději do očí nedívalo. Ale Asteria si nemohla pomoct a ženě se do očí podívala. Viděla v nich překvapení. A sebe samotnou. Viděla v nich svou moc rozhodovat nad osudy těch, jejichž jméno dostala na malém papírku.

Jenže poslední zkouška představovala zcela novou úroveň. Jak měla vztáhnout ruku na někoho,kdo jí byl blízký? S kým se potkávala skoro každý den, byť třeba jen krátce na chodbách, když kolem něj procházela? Kdo jí dával rady a jistotu, když to potřebovala? Asteria narozdíl od svých spolužáků v tomhle měla obrovskou nevýhodu. Oni své rodiny někdy neviděli za celou dobu, co přišli do Pevnosti, nebo neměli rodiny vůbec a v tom případě museli bojovat na život a na smrt s dalším z jejich řad, kdo na tom byl stejně. Jak jen by si s nimi ráda vyměnila místo…

Její otec samozřejmě věděl, že tenhle den přijde. Věděl, že zemře rukou své vlastní dcery. Povzbuzoval ji, ať se nebojí, protože jeho smrt je pro ni šance na úspěšný život. Bez váhání vypil otrávené víno, které mu Asteria podala, protože ačkoliv měla zkouška dokázat, že dokáže splnit jakýkoliv rozkaz, pořád to byl její otec a ona ho měla ráda a nechtěla, aby příliš trpěl. Sice heslo „Krev za krev” pocházelo od něj, nicméně se nemohla donutit jeho krev prolít.

Jakmile rada mistrů Asteriinu práci zhodnotila jako úspěšnou, věděla, že teď už není cesty zpět. Necouvla před zkouškou, nehodlala couvnout v budoucnu. Když se následující noci nedostavily ani noční můry nebo příšerné výčitky svědomí, cítila pýchu. Vyhrála boj nad svými pocity. Byla připravená jít do světa.

Za dobré výkony během všech let se jí dostalo zvláštního privilegia: rada mistrů slíbila mladé následnici trůnu, princezně Raveaně Alderské, že do jejích služeb pošlou jednoho ze svých nejlepších asasínů a Asteria se zdála jako vhodná kandidátka - ve správném věku, v dobré fyzické kondici, schopná neustále se učit novým věcem a rozvíjet se.

Po následujících šest let se Entoo stalo jejím novým domovem. Asteria měla ze služeb pro princeznu obavy. Hlavní město a královský dvůr byl obrovská změna a vedle klidného, rutinního života v Pevnosti to zavánělo chaosem. Navíc, navzdory všem varováním, měla Asteria o princezně předsudky a v duchu si vytvořila na jejich základě obraz o Raveanině osobnosti.

Jak jen se pletla. Princezna Raveana byla o čtyři roky starší než Asteria a trůn převzala jen tři měsíce po tom, co k ní nastoupila do služby. Už od prvního okamžiku Asteria poznala, že před ní stojí přesný opak všeho, za co Raveanu pokládala. Budoucí panovnice v sobě měla něco, kvůli čemu k ní dívka měla nekonečnou míru respektu. Raveana byla od přírody predátor, nicméně postrádala instinkt k zabíjení - od toho měla Asteriu. Když si vyhlédla oběť, dokázala ji svými pečlivě vybranými slovy lapit do své neviditelné sítě jako nebohou mušku. Rozdávala úsměvy a poklony, ke kterým ale taky přidala dávku manipulace a skrytého výsměchu.

Pro ni život byl hra. A každý, kdo s ní přišel do styku, představoval figurku, s níž mohla dle své libosti manipulovat, jak se jí jen zachtělo. Nevšimli si toho. Mysleli si, že jednají na základě vlastní vůle. Vůbec netušili, že přesně takhle to chtěla mladá vládkyně a ve skutečnosti hrajou podle jejích pravidel.

Asteriu taky změnila k obrazu svému. Ta si to však, narozdíl od většiny, uvědomovala. K Raveaně z počátku přistupovala s chladným, profesionálním přístupem, jak ji vždy učili. Nemluvila, neptala se, neprojevovala žádné emoce. A to se princezně nelíbilo. Asteriina práce ji fascinovala. Chtěla vědět víc. Chtěla vědět víc o Asterie samotné. Čím více času s ní dívka trávila, tím snadněji se začala princezně otevírat. Jejím cílem už nebylo jen dobře sloužit a vykonávat bravurně svou práci. Toužila po Raveanině přízni, obdivu a respektu. Nevěděla, kdy přesně se v ní probudila tahle ctižádostivá strana - její ambice se vždy týkaly slávy mezi dalšími asasíny. Na názorech ostatních Asterie nezáleželo.

Až do teď, když jí nejspíš nejchytřejší člověk v celé Aldeře nechal nahlédnout pod svou masku a během šesti let, které u ní Asteria strávila, jí královna ukázala svůj geniální pohled na svět. Ne že by se někdy naučila tak perfektně manipulovat s lidmi podle své vůle, to byla Raveanina specialita. Každopádně jí roky strávené ve službě její výsosti daly možná zatím nejcennější lekce. Raveana dala Asteriině životě nový smysl a ona cítila pýchu, že mohla sloužit zrovna černovlasé královně.

Entoo se stalo Asteriiným zázemím, znala každou střechu, každou uličku a každé zákoutí města. Sny o slávě ustoupily do pozadí.

Asteria zbožňovala skutečnost, že zná královniny obě tváře. Před Asteriou se Raveana nemusela skrývat za neviditelným závojem. Mluvila s ní naprosto otevřeně, odhalovala jí své další plány (ačkoliv si Asteria dobře uvědomovala, že neví úplně všechno - to by udělal jen hloupý člověk, a Raveana byla všechno, jen ne hloupá), ptala se na její názory a chovala se k ní jako k rovnocenné. Nějakým šíleným způsobem v královně viděla Asteria kousek své sestry - to odhodlání, inteligence a neoblomnost viděla ve stejné míře u Véney.

I proto pro Asteriu bylo tak neskutečně těžké si připustit, že tahle geniální žena je jednou pro vždy pryč. Raveana měla větší moc, než si kdokoliv uvědomoval a kdyby jen chtěla, možná by i dokázala spálit svět na prach. Ale to neudělala. Roli vládkyně brala neskutečně vážně a prosperita země pro ni byla vším. Za její vlády se podmínky v Aldeře zlepšily, přinesla pořádek a zavedla svůj systém, který obyvatelstvo přijalo a díky Raveanině talentu měli pocit, že přesně takhle to vždy chtěli a že takhle to má být. Kdekoliv jinde by tahle myšlenka zněla jako tyranie, ale Raveana nebyla tyran. Dala lidem svobodu, řád a klid.

To, co začalo jako pomsta za nepravost spáchánou na její sestře, se během let změnilo na Asteriinu vlastní cestu. Král Lautir jí do cesty vstoupil. Jaká chyba zabíjet někoho, komu byla Asteria tolik oddaná… Tenhle nevyčíslitelný dluh musel Lautir splatit.

Krev za krev.