Noc byla v plném proudu – tma, ticho, nikde ani živáčka. Ostře studený vítr si hrál s mými dlouhými vlasy, když jsem se svižným krokem blížila ke vchodu do klášteru. Jak ironické.

Tmavý objemný kabát mi sahal až k zemi, dokonce jeho spodní část se namáčela v kalužích, jež jsem cestou míjela a které tam zbyly jako pozůstatek po vydatném dešti ze dne. Z vnitřní strany jsem měla pečlivě zabalené všechny věci, jež jsem pro dnešní noc potřebovala.

Trvalo to skoro dva roky od Jimmyho smrti, než jsem se odhodlala navštívit Demetria. Sám se mi kromě toho dopisu už neozval, ale věděla jsem, že na mě čeká. Přesně jak řekl při našem prvním setkání – „budu tě čekat, až přijde čas". A teď ten čas konečně nadešel.

Když jsem se definitivně rozhodla, že ho chci vidět a že mi naše setkání stojí za to, nevěděla jsem, kde začít. Jak člověk zjistí, kde mají upíři sídlo? Někdo z nich mě musel pozorovat, protože když jsem šla do knihovny, abych si půjčila literaturu o upírech, vždycky se v knize našel malý lístek s kouskem informace.

Prvně mi žádné útržky nedávaly smysl, ale když už jsem těchto lístečků, střepů záhadných informací, měla asi deset, najednou celé řešení bylo více než jasné. „Nehledají nás tady" byla asi nejnápomocnější nápověda, a taky poslední, kterou jsem potřebovala. Vybavilo se mi klášterní sídlo na okraji vedlejší vesnice, které nikdo neudržoval. Dávalo to perfektní smysl – kdo by hledal upíry v katolickém klášteře? Možná je na místě si položit ještě lepší otázku – kdo by tušil, že upíři existují? Možná pár lidí jako jsem já, kterým se někdy stalo, že by si je upír vyhlédl a osobně se s nimi setkal. Každopádně, jak jsem se dočetla z mnoha zdrojů, upírům náboženská a církevní místa ubližují, tedy pokud jsou v nich konány pravidelné obřady. V tomto byl právě opuštěný klášter unikátní, a tak toho společenství upírů využilo.

A teď už bylo jasné, že není cesty zpět. Jdu navštívit Demetria. V hlavě se mi honily dva hlavní scénáře, které by mohly nastat, a upřímně jsem ještě nevěděla, který si nakonec zvolím. Asi podle toho, jak takové upíří společenství bude vypadat a jak se ke mně Demetrius bude chovat.

Při rozjímání nad výhodami a nevýhodami obou scénářů jsem došla až ke vchodu do kláštera. Byla to velká dřevěná brána pokrytá kovovými ozdobami. A značně zašlá, to jsem poznala i v přítmí.

Zaposlouchala jsem se, zdali uslyším nějaké zvuky zevnitř, a opravdu se tak stalo. Teď jsem si byla už naprosto jistá, že se nemýlím a že Demetria najdu právě tady. Zabrala jsem za masivní železnou kliku a vstoupila.

Světlo z vnitřku místnosti mě donutilo zamžourat. Nebylo nijak silné, upíři světlo zrovna dvakrát nemusejí, ale vidět chtějí. A jakékoli světlo oproti tmě v noci je pro oči změna.

Když jsem se konečně rozkoukala, uviděla jsem, jak si mě zvědavě prohlíží několik párů očí. To byla asi stráž. Nestáli přímo za bránou, jak bych čekala, ale seděli na lavičkách pár metrů od ní, při ledabylém pohledu by se i mohlo zdát, že podřimují.

„Vaše jméno?" zeptal se mě ležérním tónem ten, který mi byl nejblíž, jakmile jsem o pár kroků popošla směrem k nim. Nevypadalo, že by se cizí návštěvy nijak děsili.

„Phaelyn Dillerová," odpověděla jsem váhavým tónem a nadechla se, abych jim mohla objasnit, že hledám Demetria a že nejsem nepřítel. Kupodivu jsem ani nemusela.

„Á," zablesklo se mu v očích, když uslyšel moje jméno, „tak to můžete pokračovat, madam, račte vejít do dveří napravo a můžete se připojit k hostině."

Kývla jsem na srozuměnou a víc slov jsem již s nimi nepromluvila. Upíří hostina? Co si pod tím mám představit? O tom se žádná literatura nezmiňovala. Skýtaly se tedy dvě možnosti – ta lepší, že celé společenstvo má nějakou oslavu a hoduje stejným stylem jako lidé. A potom ta druhá, kterou by si přirozeně představil asi každý, kdo ví něco málo o upírech. Krev, krev, krev.

Došla jsem přes rozlehlou chodbu až ke dveřím, ke kterým mě instruoval strážný. Neměla jsem strach, jenom trochu divný pocit v žaludku, asi takový, jaký má každý člověk, když se sám ocitne mezi upíry. Že mezi ně úplně nepatří, že je tady jaksi navíc, že neví, jak se k nim má chovat, a v neposlední řadě, že tam někde ho s jistotou čeká starý známý.

Zabrala jsem za kliku, a když se mi postupně odhaloval vnitřek místnosti, skoro jsem se začala smát. Velký jídelní stůl, kolem nějž sedělo zhruba dvacet upírů, skoro každý z nich držel v jedné ruce flák ugrilovaného masa a ve druhé červené víno. Hlasitě se mezi sebou bavili, smáli se, další z nich dokonce tančili na volném plácku dále od stolu. Taková cháska chlapíků vůbec nevypadala nebezpečně, spíš naopak.

Co mě překvapilo, tak fakt, že mezi sebou neměli ženy. Zdroje, které jsem měla načteny, se o tom nezmiňovaly, tak jsem tipovala, že třeba ženy se vůbec upíry stát nemohou. Nebo že mají vlastní společenství zase jinde bez mužské přítomnosti.

Myslela jsem, že svým příchodem vzbudím více pozornosti. Ale většina upírů byla natolik zaměstnaná hodováním, že si ani nevšimli, že přišel někdo cizí.

Ne však všichni. „Phaelyn." Zvučný bas dolehl k mým uším, až jsem se skoro zachvěla.

„Demetrie."

Byl tady, samozřejmě. Věděl, že přijdu, a okamžitě si mě všiml. Potom jsem ho hned poznala i já, i když se jeho vzhled od našeho posledního setkání trochu změnil – místo strniště už mu obličej zdobil hustý perfektně zarovnaný plnovous, jež mu protahoval obličej a několikanásobně zvyšoval jeho atraktivitu, a kudrnaté vlasy už nebyly po bradu, ale do půlky zad. Ale výraz v obličeji, jakmile mě uviděl, byl přesně stejný, jako jsem si pamatovala tehdy v zimě na zledovatělé cestě. Sice si kvůli agónii z bolesti nevybavuji většinu detailů, avšak Demetriův výraz ano.

Došel ke mně blíž a dvěma prsty se dotkl mého ramena. „Čekal jsem na tebe," zašeptal, jemně rukou sjel až ke konečkům mých prstů, a vzápětí si je se mnou propletl. Nebránila jsem se. Bože, ještě abych se bránila.

„Já vím," vydechla jsem, snažila jsem se nesoustředit na to, jak moc elektrizující jeho dotek je, ale bylo to zatraceně těžké. „Taky jsem přišla," odpověděla jsem mu co nejvíce vyrovnaným hlasem jsem uměla, ačkoli jsem se uvnitř tak vůbec necítila.

Přikývl a dlouze se mi zadíval do očí. „Dáš si se mnou něco?" zeptal se po chvíli, kdy už mi začalo připadat, že déle ten jeho vyzývavý pohled nesnesu.

„Proto jsem tady," pousmála jsem se a stočila svůj pohled ke stolu s jídlem a vínem. Najíst se můžu, ale opít se nechci... Prozatím.