Na dohled jsem měla klášter, do nějž mě poslali. Alespoň jsem doufala, že je to on - instrukce nebyly naprosto přesné, chtěli, abych si jeho polohu dokázala vyvodit z předchozích znalostí a indicií, které jsem měla k dispozici. Chápala jsem, že je to jejich jakýsi obranný mechanismus, aby na toto místo nepřišel nikdo cizí a uviděl věci, které nejsou pro jeho oči určeny. Můj případ to však nebyl. Byla jsem tady záměrně a oni to věděli. Možná na mě dokonce čekali.

Vždycky si člověk myslí, že takzvané nadpřirozené věci jsou jen mýtus, že nic jako upíři neexistují, ale já už byla svědkem opaku. Na vlastní oči, na vlastní kůži jsem to všechno zažila. Bylo to už nějakou dobu zpátky, ale ačkoli se fyzické rány zahojily, zapomenout nešlo. Demetrius bylo jeho jméno.

Potkal mě jednou jedinkrát, když jsem šla za tmy domů. Ten zimní den bylo opravdu chladno a autobusy nejezdily kvůli silné námraze na vozovkách. Pokud jsem však nechtěla spát na ulici (a pravděpodobně umrznout), musela jsem těch pár kilometrů ke svému bytu dojít pěšky. Bála jsem se, samozřejmě, kdo by se nebál, nicméně vzhledem k okolnostem to bylo nejlepší řešení, které jsem objevila. Zabalená do šály a drkotajíc zuby, statečně jsem kladla nohu před nohu a utěšovala se, že co nevidět budu doma, dám si horkou vanu a teplý čaj na uklidnění a druhý den všechno bude lepší, optimističtější.

Jimmy zrovna nebyl doma. Den předtím ho předvolali na mimořádný výjezd do zahraničí, který kvůli podepsané smlouvě bohužel nemohl odmítnout, ačkoliv jsem dobře věděla, že by to udělal moc rád. Už několikrát uvažoval o tom, že by dal výpověď, ale nikdy nesebral dostatek odvahy na to, aby to opravdu udělal. Myslím, že ho děsila hlavně finanční nejistota, jež by celý proces následovala.

Nemohl pro mě tedy přijet ani mi jít naproti. Čekal mě opuštěný dům a táhlá cesta domů. Do uší jsem si zastrčila sluchátka a řekla jsem si, že si tu nepříjemnou mrazivou cestu aspoň trochu vylepším. Když se nad tím zpátky zamyslím, možná to nebyl úplně nejlepší nápad - jednak jsem neslyšela zvuky z okolí, a jednak moje pozornost, kam šlapu, dost upadla. Cesta byla zledovatělá až běda. A právě tohle byla nejspíš ta osudová chyba, nebo třeba to osudové štěstí, kdo ví, zpátky to již vzít nemohu.

Většinu cesty jsem zvládla v pohodě, byla jsem tedy už dost promrzlá, nos ani ušní lalůčky jsem necítila, prsty díky dobře izolujícím rukavicím ještě jakž takž ano. Jenomže pak přišel jeden úsek trasy, který nebyl pouze zledovatělý, nýbrž pokrytý ledem úplně, a já si toho nevšimla, ani jsem nemohla, protože celá asfaltová silnice se leskla přesně tak, jak se leskne obvyklá silnice za svitu měsíce. Asi tudy nikdo nechodil ani nejezdil, neumím si jinak vysvětlit to, že se zde vytvořila dokonalá ledová plocha. Bohužel tak dokonalá, až se do její pasti chytil jeden nepozorný kolemjdoucí. Kdybych byla více pozorná, pravděpodobně bych si všimla, že to lesklé je ledová pokrývka. Anebo možná taky ne.

Vstoupila jsem jednou nohou na osudný úsek a okamžitě jsem cítila, jak ztrácím rovnováhu. Panečku, to byl pád! Horší jsem snad v životě nezažila. Ani na sjezdovce s lyžemi na nohou se mi nepovedlo něco tak nešikovného jako tu noc. Jedna noha mi podklouzla, a jelikož jsem těžiště těla měla převážně nad ní, ta druhá to samozřejmě nezachránila a já padala dolů. Tělem jsem spadla přes pravou nohu, až jsem těžce dopadla na pravé rameno. Sluchátka se mi vytrhla z uší. V ten moment jsem si myslela, že asi umřu. Noha byla v jakési nepřirozené poloze, ale nedokázala jsem se na ni podívat, protože mi bolestí tryskaly slzy z očí. Ramenem mi při dopadu projela tak prudká bolest, jako by někdo vzal sadu čerstvě naostřených nožů, a každý mi zabodl do ramene a udělal hluboký řez. Všemi noži do toho samého místa. Začala jsem křičet a prosit o pomoc. Bylo mi jedno, že mě nikdo nemohl slyšet. Věděla jsem, že v takovém stavu nemám šanci dojít domů. Noha byla pravděpodobně zlomená a rameno vykloubené. Jinak si tak brutální bolest nedokážu vysvětlit. Z jednoho nešťastného pádu!

Nevím, kolik času uběhlo, zdálo se mi to jako věčnost, bolest mě neopouštěla a byla tak nesnesitelná, že mi připadalo, že každou chvíli upadnu do bezvědomí. Taky ten mráz a ležení na tvrdé, studené zemi tomu dvakrát nepřispívalo. Ale pak se zjevil můj anděl. V tu chvíli jsem ho tak opravdu vnímala.

„Oh, proboha, co se stalo?" zeptala se postava docela mužným hlasem. Chvíli jsem neodpovídala, protože mi přes všechnu bolest nedocházel význam vyřčených slov.

„Jsem to ale hlupák, neodpovídej," dodal rychle, když jsem se zrovna přes slzy, křik a zděšení chystala odpovědět.

„Promiň, že tohle udělám, ale trpíš," řekl jemně, avšak dychtivě. Nestihla jsem se zeptat, co přesně měl na mysli, načež se dotyčný sklonil k mému obličeji, rozvázal mi šálu, odstranil drát od sluchátek překážející pod šálou a zabořil zuby ostré jako skalpel do mého krku.

K pocitovým nožům v rameni se najedou přidala i ostrá bolest na krku. Cítila jsem, že mám prořízlou kůži, že mi z rány odchází příjemně teplá krev, bolelo to. Začala jsem křičet ještě víc, chtěla jsem, ať přestane, ať mi neubližuje, ať mě v klidu nechá umřít, když už to musí skončit takhle. Ne ať moje utrpení a bolest zesiluje.

To, co přišlo poté, si neumí představit nikdo, kdo to nikdy nezažil. Najednou bolest přestala. Jen tak, lusknutím prstu. Přestala jsem cítit pravděpodobně zlomenou nohu, přes kterou jsem si pořád ležela tělem, rameno, na které jsem dopadla, dokonce i krk, ve kterém zely dvě docela velké díry. Už jsem necítila žádný nepříjemný pocit, naopak přicházely pocity naprosto opačné. Slast. Touha. Euforie. A pak jsem upadla do bezvědomí.