Probuzení bylo podobně děsivé. Netušila jsem, kde jsem, jak jsem se tady ocitla, a vůbec, co se se mnou stalo. Ležela jsem v nějaké velké posteli, a jakmile jsem dostatečně nabyla vědomí, otevřela jsem oči a začala se rozhlížet. Dobrá zpráva byla, že jsem se nacházela u sebe doma, ve své a Jimmyho posteli. Ta špatná, že jsem opravdu neměla ponětí, jak jsem se sem dostala.

Následně se mi začaly vybavovat věci z předchozí noci. Cesta domů, pád, bolest, záchrana. Všechno mi to připadalo jako sen, který se nikdy nestal a z nějž jsem se pouze probudila do dalšího obvyklého rána. Ležela jsem nehybně, protože mi bylo jasné, že jakmile se pohnu, všechna bolest se vrátí a já si vším tím utrpením budu muset projít znova. Ještě chvilku jsem se rozhodla zůstat v této nebolestivé poloze, a pak opatrně vyzkouším, jak moc se včera moje tělo poškodilo.

„Phaelyn," ozval se ode dveří naprosto cizí hlas. Cukla jsem sebou, jeho oslovení mě vylekalo. Nadechla jsem se, abych udělala tu věc, kterou by normální člověk udělal, když se mu v bytě objeví neznámý člověk (rozuměj: křičet). Ale zjištění, že ani při náhlém ucuknutí mě nezačala bolet jediná kost, jediný sval, mi vyrazilo všechen zvuk z úst a jediné, co zbylo, byl neznámý pohled na cizince ve dveřích. Opíral se loktem o rám a tvářil se ustaraně. Jiskření v jeho očích mi napovědělo, že jsme se již někdy setkali. Byl to můj zachránce z minulé noci.

„Promiň, neříkej nic," omlouval se, „všechno ti vysvětlím. Včerejší noc tedy." Na chvíli umlkl, čekal na signál, jestli může pokračovat. Mrknutím očí a nepatrným přikývnutím jsem mu pokynula. Pochopil.

„Narazil jsem na tebe při obvyklé obchůzce svého teritoria," začal, jako by to byla ta nejobyčejnější věc, co se po nocích dá dělat. Jako první mě napadlo, že je to policista z povolání, nicméně nepřerušovala jsem jej ve vyprávění. „Když jsem tě spatřil, jak na té chladné zemi v bolestech ležíš, nemohl jsem tě tam nechat. Byla jsi tak slabá, až mi to rvalo srdce, ale přitom pořád krásná. Ach, tak krásná," povzdechl si. „Nemohl jsem tě jen tak vzít do náruče a odnést, to by ti způsobilo ještě větší bolesti a já se bál, aby to nebylo poslední utrpení, které v životě ucítíš. Naopak jsem udělal něco, co umím už lépe – bolesti jsem tě prvně zbavil. Díky tomuhle."

Nechápavě jsem na něj koukala, ale vzápětí mi to došlo. Jeho široký úsměv s dokonalým výhledem na zuby říkal daleko více, než bylo potřeba. Můj neznámý zachránce byl upír, pokud si tedy nenechal namontovat dlouhé a ostré špičáky z kosmetických důvodů. V té chvíli mi přišlo naprosto přirozené uvěřit, že je upír, přestože jsem nikdy v žádné nadpřirozené věci nevěřila, a upřímně mě za daných okolností ani nenapadlo jiné vysvětlení, jež by mohlo být racionálnější. Od tohoto okamžiku to byl pro mě fakt.

„A pak už jsem tě mohl přenést do nemocnice, kde se postarali o zbytek. Promiň, že jsem se ti přehraboval v peněžence, ale potřeboval jsem vědět, jak se jmenuješ, kde bydlíš, a hlavně, za koho se mám vydávat, aby mě brali jako věrohodnou osobu. Teď si tam myslí, že s tebou byl tvůj manžel Jim."

Ve tváři měl omluvný výraz, jako by se cítil provinile, že toto všechno pro mě udělal. Jestli jsem k němu něco cítila, hněv z toho, že se podíval do mé peněženky, to určitě nebyl. Jediné, co jsem pořád nechápala, byla jeho motivace. A to byla jedna z věcí, které mi ten den neobjasnil.

„Když mi tě pak po ošetření vrátili, odnesl jsem tě sem. Trval jsem na to, aby si tě v nemocnici nenechávali, namlouval jsem jim, že ti bude lépe v domácím prostředí a že jako tvůj manžel," ukázal v uvozovkách, „se o tebe budu moct lépe postarat. Každopádně vykloubené rameno ti nahodili zpátky a nohu zpevnili a obvázali – zlomená nebyla. Ale asi za dva dny si stejně všechno budeš moct dát pryč. Mé sliny totiž uzdravují."

Musel mi to zopakovat, abych plně porozuměla významu slov. Upíří sliny... uzdravují?

„Je to jakási kompenzace za pití krve," vysvětloval. „Když svou oběť kousnu, nechci, aby se bránila. Samotné kousnutí je na začátku bolestivé, jak by každý čekal, když dojde k proříznutí kůže, ale jakmile se rána smísí se slinami, bolest je nahrazena slastí a touhou zažívat ten pocit déle a déle. Je pak opravdu těžké jak pro mě, tak pro oběť, aby jeden z nás chtěl přestat, než je opravdu konec," povzdechl si. „Neumím se ovládat vždy. Neboj, neboj, opravdu jsem se snažil, a jak vidíš, jsi naživu."

Teď už se můj údiv nad upírem v mém bytě střetl se zděšením z hrůzostrašných scénářů, které mi okamžitě vytanuly na mysli.

„Nechtěl jsem tě vystrašit, opravdu nechtěl. Jen jsem moc upřímný," dodal omluvně. „Jsem Demetrius. Kdybys mě někdy hledala, určitě mě najdeš. Ale nehledej mě, pokud to nebudeš myslet vážně. Pak to většinou nedopadá dobře," prohlásil tajemně.

Následovala dlouhá odmlka. Demetrius se dlouho díval do mých očí, a já do jeho. Nevěděla jsem, co dodat, a tak jsem jen přikývla. Usmál se na mě.

„Mohl bych... mohl bych mít jedno přání? Třeba jako odměnu za tvou záchranu?" zeptal se opatrně. Neřekla jsem ne.

„Chtěl bych tě políbit. Jen malý polibek. Pro jednou. Jako tvůj zachránce."

Nevěděla jsem, co odpovědět. Pomyslela jsem na Jimmyho, který byl momentálně skoro na druhém konci světa, jestli by mu to vadilo, kdyby mě neznámý muž, jenž mi dost možná zachránil život, políbil. Nebýt Demetria, nikdy bych se z toho hrozivého scénáře z předchozího dne v pořádku nedostala. Jestli nakonec živá, tak určitě s velkými následky. Rozhodla jsem se mu tedy vyhovět a Jimmymu o celém incidentu nikdy neříct. Nerada v sobě držím tajemství, zvlášť před svým manželem, ale tohle byla situace tak moc přitažená za vlasy, že jsem s ní nemohla nic dělat. Upír mě zachránil? Kousl, odvezl do nemocnice a pak domů? Já bych tomu jako nezasvěcený člověk do upířího světa určitě nevěřila. Nakonec by si Jimmy myslel, že ho s někým podvádím, když si vymýšlím takové trapné příhody, nebo hůř, myslel by si, že jsem se zbláznila.

Olízla jsem si jazykem suché rty a přikývla jsem. Konečně jsem měla možnost prohlédnout si Demetria pořádně, když mě nehypnotizoval svým omamujícím pohledem. Mužná stavba těla, ale přívětivý obličej. Husté tmavé strniště a po ramena dlouhé černé kudrnaté vlasy. Tenhle upír byl na lidské poměry pořádně přitažlivý.

Našlapoval potichu. Přiblížil se ke mně, posadil se na okraj postele a naklonil se nade mě. Nadechla jsem se, abych ucítila jeho vůni, a pak jsem v zajetí okamžiku dýchat přestala. Přiblížil svůj obličej k mému, přičemž jeho vlasy mě šimraly na krku jako teplý letní vánek a jeho strniště jemně škrábalo zase na tváři. Pak se svými rty dotkl těch mých. Byl to elektrizující zážitek, cítit se v tak těsném spojení s někým, koho jsem vůbec neznala. Trvalo to jenom chvíli, ale přišlo mi, že jsme na sobě strávili přilepení věčnost. Když nakonec své rty odpojil, cítila jsem se navzdory všem předchozím pocitům zklamaná. Demetrius si nahlas povzdechl.

Ale než jsem se ho stihla na cokoli zeptat, rozloučil se se mnou slovy: „Nezapomenu na tebe. Budu tě čekat, až přijde čas, Phaelyn," a vypařil se.

Teď už jsem věděla na jistotu, že o tento zážitek se s Jimmym nikdy nepodělím.