Dny plynuly, týdny plynuly, dokonce i měsíce. Ve své mysli jsem se postupně vzpamatovávala ze zážitku oné noci, ale zároveň jsem se snažila chovat se úplně přirozeně, jako by se mi nikdy nic zvláštního nestalo. Když se Jimmy ze služební cesty po týdnu vrátil, předstírala jsem, že jsem se celý týden měla báječně a že se o mě nemusel bát. Veškerá zranění byla díky Demetriovi vyléčena, nikdo by nepodezříval, že jsem si týden zpátky zlomila nohu. Jediné, z čeho jsem byla trochu nejistá, byly záznamy z nemocnice. Kdybych tam v dohledné době musela jít znovu, byla by velká šance, že by se mé tajemství provalilo a já měla co vysvětlovat. Dávala jsem si proto dobrý pozor na veškeré činnosti. Naštěstí můj plán nezranit se vyšel.

Jimmy mi na oplátku povyprávěl zážitky ze svého služebního dobrodružství, co všechno musel udělat a opravit, a že ho tam vlastně drželi zbytečně. Nahlášenou závadu nespravil, protože technicky ani nemohl. Přemýšlela jsem, co by se změnilo, kdyby tu noc byl doma, kdybychom domů šli spolu. Je dost možné, dokonce velmi pravděpodobné, že bych se s žádným Demetriem nikdy nepotkala.

S časem každopádně tyto myšlenky slábly a už se mi delší dobu dařilo nepřemýšlet nad tím, jak něžný, vzrušující, ale zároveň nebezpečný byl polibek s upírem. Spíš jsem si užívala přítomnosti svého manžela, s nímž jsme se dokonce rozhodli, že už bude pomalu na čase, abychom založili rodinu. Byt byl v našem soukromém vlastnictví, zrekonstruovaný, poměrně dobře zařízený, oba jsme stabilně vydělávali a měli jsme se rádi. Jimmyho jsem poznala na svém maturitním večírku, kde jsme se do sebe takřka na první pohled zamilovali, a od té doby jsme byli spolu. Někdo na lásku na první pohled věřit nemusí, nicméně u nás to rozhodně platilo.

Z našeho vztahu se nikdy nestala rutina. Dělali jsme pro sebe malé, ale hodnotné činy, nechávali jsme si osobní prostor na určité věci, dokonce jsme se nikdy nenutili navzájem říkat si to, co by nám bylo nepříjemné. Když jsme přišli na to, že v podstatě nějakou dobu už spolu téměř žijeme, rozhodli jsme se zkusit opravdu bydlet spolu, bez rodičů či kamarádů, a pronajali si byt. Po dvou letech jsme ho odkoupili a začali v něm dělat změny, aby se nám více líbil.

V době finanční stability mě Jimmy požádal o ruku, což bylo krásné romantické gesto, na které jsem samozřejmě řekla ano, a půl roku poté jsme uspořádali komorní svatbu na naší oblíbené louce, k níž jsme měli oba vybudované soukromé pouto. Jimmy pak o svatební noci přišel s návrhem, jestli nechceme rodinu založit hned, že by to byl takový poetický začátek a konec, ale já jsem se tehdy zalekla návalu zodpovědnosti - necítila jsem se ještě tak dospěle. Věřím, že bychom to zvládli i tehdy, ale zároveň jsem byla ráda, že jsme počkali, protože touha po dítěti u nás obou časem narostla.

Jeden den jsem byla zrovna na cestě z knihkupectví, kde jsem si nakoupila nějaké to základní čtení o těhotenství a výchově dítěte, a těšila jsem se, až všechny ty knížky Jimmymu ukážu a společně se na ně podíváme. Bohužel jsme se na ně už nepodívali.

Hned při vchodu do domu jsem pocítila, že něco není v pořádku. Zaplavil mě naléhavý pocit úzkosti, že jsem něco udělala špatně a že musím rychle spěchat, abych zjistila, co se stalo. Začalo mi rychleji bušit srdce a zrychlil se mi dech. Schody do třetího patra jsem brala snad po třech a celkově jsem je vyběhla snad v rychlostním rekordu. Roztřepanou rukou jsem v kabelce nahmatala klíče a snažila se v panice přijít na to, kterou barvou vlastně odemykám dveře od bytu. Červenou, docvaklo mi a snažila jsem se zasunout klíč do zámku. Podařilo se mi to až na třetí pokus, načež jsem s ním rychle otočila a udýchaně vběhla do bytu.

„Jimmy?" zavolala jsem podlamujícím se hlasem. Měl být doma, v útercích vždycky pracoval z domova.

Samozřejmě žádná odpověď, i když jsem z celého srdce doufala v opak.

Snažila jsem se nepanikařit – mohl jít nakoupit, mohli ho zavolat kolegové, že něco potřebují vyřešit s jeho fyzickou přítomností, mohlo mu nebýt dobře, a tedy se mohl rozhodnout jít k doktorovi, mohl odejít jen tak na procházku, mohl mi jít naproti a minout se se mnou, zkrátka to, že se mi neozýval, nebyl důvod k panice.

Tedy, obvykle by to nebyl důvod k panice, ale ten svíravý pocit v žaludku mi něco naznačoval. Polkla jsem. Něco je sakra špatně.

Ani jsem se neobtěžovala vyzout si boty či sundat kabát, jen jsem na botník odhodila plátěnou tašku se zakoupenými knihami a vběhla jsem do kuchyně, jestli mi Jimmy náhodou nenechal na stole lísteček s místem, kam šel. Vždy jsme si takhle psali vzkazy, většinou zároveň s napsáním SMS zprávy. Ne vždy je totiž člověk dostupný na telefonu, tak v případě nouze je záložní informace schovaná doma v kuchyni.

Rychlým prošmejděním místnosti jsem nic nenašla. Vytáhla jsem z kabelky mobil a vytočila jeho číslo. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem otřesy cítila po celém těle. Když to nezvedne, tak jsem byla odhodlaná jít na policii... Já...

„Jimmy?" zakřičela jsem do telefonu, jakmile jsem uslyšela známý pípací tón, ohlašující, že volaný přijal hovor.

„Phaelyn."

To nebyl Jimmyho hlas. Tělem mi projela paralyzující střela a celá jsem strnula. „Kdo je tam?"

Ozvalo se odkašlání. „Přijď za soumraku k jezeru do lesa, jestli chceš Jima ještě někdy vidět živého."

Píp, píp, píp...