Co se to právě stalo? Někdo unesl Jimmyho a teď vyhrožuje, že ho zabije? A co by asi tak mohl chtít po mně? Jsem naprosto obyčejná žena, nijak zvlášť bohatá ani nijak zvlášť zajímavá. Sesunula jsem se k zemi pod kuchyňskou linku a z očí mi tryskaly slzy. Vzlykala jsem, netušila jsem, co mám dělat. Okamžitě mě napadlo oznámit to na policii, oni přece musí vědět, jak jednat s vyděrači. Druhý nápad byl opačného rázu, a to, že se na dané místo opravdu sama vydám. Bylo by to bezpečnější z hlediska uspokojení únosce. Ani jsem nechtěla myslet na to, co by Jimmymu udělal, kdyby uslyšel či uviděl policejní hlídku.

Brečela jsem dlouho, až mi hlava brněla natolik, že jsem musela na chvíli přestat brečet, jinak bych omdlela. Čas ubíhal a já pořád měla na rozmyšlenou. Zvažovala jsem obě možnosti, snažila jsem se vymyslet, co bych jako únosce udělala za daných okolností. Lépe z toho samozřejmě vycházela varianta, že se do lesa vydám sama, nikomu o tom neřeknu a uvidím, co se stane.

Po další hodině vzlykání a bezmoci jsem to vzdala. Nebyla jsem schopná ani přestat brečet, natož někam jít. Myšlenky na to, že Jimmyho možná už nikdy neuvidím, mi rvaly srdce z těla, trhaly ho na kusy a do zkrvavené díry v hrudi mi sypaly sůl. Nechápala jsem, proč se to děje, proč tento den nemohl být stejný jako ty ostatní. Stereotyp mi nevadil. Ale s Jimmym to vlastně nikdy stereotyp nebyl.

Zvedla jsem mobil ze země a roztřesenýma rukama vytočila policii. Musela jsem s nimi mluvit aspoň půl hodiny, protože skoro každé slovo jsem musela několikrát opakovat. Přes můj zoufalý hlas a mé vzlyky mi šlo velmi obtížně rozumět, ale nemohla jsem se uklidnit. Fyzicky jsem nemohla.

Po chvíli už mi dva policisté vešli i do bytu. Našli mě sedící v kuchyni na zemi, jak koukám do prázdna a přemýšlím, co jsem udělala špatně. Nebyla jsem schopná odpovídat na jejich otázky.

Zabalili mě do deky a zůstali tam se mnou. Snažili se mě přesvědčit, že všechno bude v naprostém pořádku, ale tato prázdná slova pro mě nic neznamenala. Jimmy byl pryč a netušila jsem, co se s ním stane. Mohlo to být cokoli. Strachem jsem se oklepala.

To čekání bylo zničující. Začala jsem litovat toho, že jsem nesebrala všechny své zbytky odvahy a nevydala se do lesa sama. Aspoň bych hned věděla, na čem jsem, kdežto teď měl Jimmyho osud v rukou někdo úplně jiný.

Myslím, že jsem vyčerpáním nakonec i usnula. Moje tělo asi usoudilo, že je třeba nějaká regenerace ve formě spánku, protože z celé té situace mi nebylo nejlépe. Vlastně mi bylo snad nejhůře od té noci, kdy jsem potkala Demetria. Nepřebil to ani den, kdy mi umřela matka v nemocnici. Tohle bylo horší, nečekané, neplánované.

A pak konečně přišlo rozuzlení: „Paní Phaelyn Dillerová, moc mě to mrzí, ale," a já věděla, že je zle, ještě se policista hluboce nadechoval, aby mi celou zprávu mohl sdělit co nejrychleji a odbýt si tak svou nejnepříjemnější část. „Ale váš manžel Jim Diller byl nalezen dnes večer mrtvý. Příčinou smrti bylo vykrvácení, které bylo způsobeno dvěma bodnými ranami do krku a přetržením krkavice."

Zůstala jsem nehybně sedět. Potřebovala jsem čas na zpracování toho, co mi právě řekl. Jimmy je mrtvý. Někdo ho zabil. Opravdu zabil. Někdo ho pobodal a Jimmy krvácel. Nějakou dobu tam ležel v bolestech a věděl, že umírá. Bože. Policisté se nedokázali dohodnout s únoscem, pokud se o to vůbec snažili. Je to moje chyba, měla jsem se za únoscem vydat přesně podle jeho instrukcí. Jimmy je mrtvý. Jimmy je mrtvý. Můj manžel je mrtvý.

Policisté potom odešli, dávali mi rady typu, abych v téhle situaci nezůstala sama, abych si k sobě zavolala někoho blízkého, a že ať se nebojím, že vraha určitě najdou. Opět falešná naděje, neříkali ještě v odpoledních hodinách, že všechno bude v pořádku? Byla jsem ráda, že odešli, nezachovávali tady pro mě zrovna příjemnou atmosféru.

Nemohla jsem spát. Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechno to vypadalo tak uměle, tak nereálně. Procházela jsem se v noci po bytě, ale kupodivu jsem nemyslela na nic. Chodila jsem jako tělesná schránka bez duše. Zastavila jsem se u okna v ložnici a koukala se na měsíc, který svítil venku. Takový klidný pohled. Měsíc vůbec nezajímá, co se stalo v životech lidí na Zemi. Ten na obloze prostě je a nějaké moje trápení ho nezajímá.

Z přemýšlení mě vytrhnul pohled na žlutou obálku zastrčenou pod okenním rámem. V očích se mi zablesklo zvědavostí a obálku jsem otevřela. Psaní v ní bylo malé, krátké a stručné.

„Phaelyn.

Promiň.

Zamiloval jsem se do tebe.

D."