Dnes jsem skočila z mostu. Do hlavy mi vlítlo několik vzpomínek... jak zlých tak dobrých. Chtěla jsem opustit tu nenávist lidí, tu krutost. Nechtěla jsem žít jako stroj na výrobu surovin, který musí platit všechny možné kraviny a na svět se nepodívat jinak, než z práce, která nikdy neskonči. Na základní škole mě šikanovali. Byla jsem odpad kvůli tomu, že jsem nebyla hezká tvářička, neměla značkové oblečení a iPhone. Střední škola byla lepší, ale já se neuměla s nimi bavit. Nikdy jsem totiž neměla možnost poznat přátelství na základní škole. Nakonec jsem ho poznala až na střední. A na konci jsem poznala svoji první lásku, s kterou jsme si slíbili, že budeme spolu celý život. To se ale nesplnilo a tak plynul čas a nacházeli se jenom idioti, kteří podváděli. Začínala jsem se pomalu rozpadat na kousíčky. Dokud nepřišel on! Byl úžasný, věnoval se mi. Milovala jsem ho a on mi říkal, že on mě taky. Ale byly to pouhé lži. V práci mě nikdo nesnášel. Dokonce mě nesnášeli víc jak zaměstnankyni, která donášela. Nikdy jsem nepochopila, proč. A jednoho dne jsem se to dozvěděla... chodila jsem s bratrem vedoucí. Byla jsem troska, která už postrádala proč žít... jenže se do toho objevil další muž. Ale ten mě zase podváděl, ale tohle byla pro mě větší střela do srdce. Řekl mi, že se zamiloval do mé kamarádky. A tak jsem se objevila tady. Letěla jsem z mostu přímo do vody, která bude jako beton z té rychlosti. Padala jsem ostošest. Přede mnou se objevily známé tváře. Byli to rodiče... oni mě drželi celou dobu za ručičku při všem. Pustili mě do světa a svojí dlaň vždy natáhli při každém mém problému. Podporovali mě, pomáhali mi. A já to tak slepě přehlížela. Usmála jsem se na celý svět. Bylo ještě pro co žít... pro jejich usměvavé tváře. Které budou šťastný ze svého dítěte při každém jeho správným kroku. Lano se vymrštilo a já se objevila zase, o trochu víš. Nakonec mě sundali a já zašla za mým štěstím v mém životě. Které mě bude nadosmrti držet při sobě.