Schoulený a pozoroval ostatní. Vždy, tak pospíchali po ulici. Blikla jiná barva a auta se zastavila, natož se chodci rozešli do všech stran. Blikla znovu a chodci stáli a auta se rozjela. Pořád dokola v noci, ráno... nikdy si nedali pokoj. Břicho mu začalo nadávat skrz jídlo. Nevnímal ho, ale čím déle ho nevnímal, tím nepříjemný byl. Kdyby ho neměl, tak by se měl líp, říkal si každý den. Vstal a šel směrem k lidem. Bál se, ale nemusel se bát tolik, protože se lidé sklidili do svých úbytků. Coural se všude možně, jen aby našel něco k snědku. Najednou ucítil nádhernou vůni, za kterou se vydal.
U té krásné vůně stála ta nestvůra v bílém oděvu. Uviděl mě! Rychle jsem se běžel schovat za škvíru mezi zdí a plechovou zrůdou, která polykala vše možný. Ale nikdy nikomu nic neudělala. Měl to vyzkoušený, už té potvoře utekl několikrát. Nestvůra odešla pryč. Opatrně vylezl a prověřil si terén. Když opravdu nestvůra nikde nebyla, začal, strkat do plechové zrůdy tak dlouho, dokud nespadla na zem. Tentokrát se držela pevně, ale i tak jí přepral. A po dlouhém boji padla s vřískotem, který trval jenom pár sekund. Vstoupil do ní a hledal občerstvení na tuto noc. Všude cítil, krásnou vůni masa, ale nikde tam nebylo. Pátral dál, ale nikde nic nenašel kromě papírů, plechovek a obalů. Nebyly zrovna k snědku. I tak se nevzdával a hledal dál.

Uslyšel motor auta, který ztichl blízko něj. Vylezl a podíval se směrem východu. Stála tam nějaká brána, která tam nebyla. Chtěl se dostat z té pasti. Rozběhl se, běžel dál. Když už se dostal blízko té brány, vymrštil se nahoru. Už si představoval ten ponižující vřískot brány, až jí přeskočí. Ucítil překážku u krku, která ho vymrštila zpátky do té slepé uličky. Vstal a podíval se na tu ohavnou bránu. Nadával na ni a hledal novou cestu pryč.
Bránu překročila nestvůra, která držela tyč. Chystala se ho chytit! Rozběhl se na druhou stranu, ale uvědomil si, že tam není nic jiného než velká zeď. Tak se schoulil do rohu a čekal na porážku. Nechtěl se ponížit. Když už byl moc blízko u něj, rozběhl se pryč. Nestvůra ho chytila do tyče, kterou pevně svíral. Nehodlal se vzdát, kousal do té tyči jak jen mohl. Ale ona ne a ne povolit. Přestal kousat do té příšerné tyče. Věděl, že je to jeho konec. Bál se strašně. Dokonce začal brečet. Nestvůra na něho sáhla. A on se ponížil ještě víc... počůral se strachy. Něco mluvila. Něco pořád mluvila. Ale já se bál... strašně jsem se ho bál. Nasadili my nějaký provázek a sundali tyč. Ale já věděl, že neuteču, protože jsem měl kolem krku omotaný provázek. Hladil mě, čím dal víc. Přiznávám je to příjemné, ale já vím, že schytám ránu jako vždy. Vždy jsem něco udělal a nakonec jsem zůstal na ulici bez domova. Vzal mě do rukou a odnášel do auta. Věděl jsem, že se něco stane hrozného.

Vzali mě do nějakého domu, kde na mě šahali ze všech stran. Dali mě do hluboké nádoby. Začala tryskat voda. Lekl jsem se, když na mě začali nanášet nějakou studenou tekutinu a polévat vodou.

Nestvůra mě potom vzala a hladila mě. Líbilo se mi to a začal jsem ho mít rád. Nikdy jsem neudělal nic špatného jako předtím, nevěděl jsem proč. Ale nikdy mi nedal ránu jako předtím. Vítal jsem ho, jak jen mohl, když se přišel podívat. Házel mi míček, nesnášel jsem to. Ale kvůli němu jsem ho přinesl.