Takže tady to skončí, napadlo ji. Moje dlouhý dobrodružství v tomhle podělaným lese bude konečně za mnou a já budu mít klid. Neumřu tady, kde by moje tělo nikdy nikdo nenašel, neskončím na nějakejch blbejch a vymyšlenejch experimentech, ale půjdu normálně za kámošema a povím jim, jak moc šílený to tady bylo. Jak jsem se snažila se uchránit od stresu tím, že jsem si vytvořila ve svý mysli divnýho týpka pokrytýho srstí. A za pár dní, až se vrátíme domů, tak půjdu do nemocnice, o všem si pokecám s psychiatričkou a bude to fajn. Jo, nakonec to skončilo dobře.

Podívala se na Jamese, který ji pozoroval a v očích se mu zračila bolest. Věděl snad, že jakmile se odsud dostane, on už navždy zmizí z její mysli?

„Co je? Vypadáš, jak když ti spadly hračky do kanálu."

Zamrkal a pousmál se. Smutně. „To nic. Jen... Bylo fajn si s někým po dlouhý době normálně popovídat."

„Hm, pravda. Tak dík za zpříjemnění toho jednoho dne, co jsem tu musela strávit."

„Víte...Už se nikdy neuvidíme. Aspoň doufám..." To já taky, příšerko.

„Vadí ti to hodně?"

Podrbal se za uchem, švihl ocasem a přimhouřil oči, jak se zamyslel. „No, na jednu stranu ano, protože budu zase sám, ale na tu druhou jsem rád, že budete pryč, protože se o vás nebudu muset bát."

„To je od tebe milý," podotkla a pousmála se.

James se ošil, zakňučel a sedl si před ní na zem. „Bojím se, že mi nevěříte ani slovo z toho, co jsem vám pověděl. A že až odsud odejdete, vytěsníte to všechno a nikdo nám nikdy nepomůže."

Píchlo ji u srdce, uhodil totiž hřebíček na hlavičku – přesně tohle měla v plánu. Nemusíš si připadat provinile, sliby, který jsou vymyšlený, se nemusí dodržet.

„Nebojte, udělám, co bude v mých silách."

„To bych byl opravdu rád." Ohlédl se vpravo a povzdechl si. „Už jsou skoro tady. Vlastně mě napadá, že ani nevím vaše jméno. Prozradíte mi ho, nebo budu muset zemřít v nevědomosti?"

„Jmenuju se Pauline, Jamesi. Pauline Taylorová."

Postavil se, krátce se uklonil, uchopil její pravou dlaň a lehce se jí dotkl rty. Cítit srst na svých prstech jí přišlo zvláštní, ale toto gesto ji naprosto vyvedlo z míry. Zůstala na něj překvapeně hledět.

„Moc rád vás poznávám, Pauline."

„Přestaň mi furt vykat, ještě mi není ani třicet a celkem mi to leze na nervy."

„Pardon, přišlo mi to jen slušné."

Hlasy se blížily, Pauline už jim začínala rozumět. Zaslechla něco o tom, že by „ta holka mohla být blízko, Rex totiž celkem šílí". Ať se ale snažila sebevíc, štěkání psa neslyšela.

„Oni mají psa?"

Přikývl. „Dokonce dva."

Stáli tam vedle sebe v tichosti, hypnotizovali vysoký porost, zpoza nějž se měla vynořit dlouho očekávaná záchrana. Byli tak blízko u sebe, že Pauline cítila, jak ji na ruce šimrá jeho srst.

„Už jsou blízko," prolomila ticho nervózně.

„Já vím. Rozloučíme se raději už teď, oni mě nesmí vidět."

„Chápu... Ráda jsem tě poznala, Jamesi. Možná vypadáš jako stvůra, ale uvnitř jsi celkem fajn."

„Děkuju, že si tohle myslíš. Jsem opravdu vděčný všem vyšším silám, že jsme se potkali."

Přistoupil k ní ještě o krok blíž, jeho dech ji pošimral na tváři. „A nezapomeň," naklonil se k ní a jemně ji líbnul do vlasů, „spoléháme na tebe, jsi naše jediná naděje."

„Nezapomenu," řekla a zavřela oči.

„Chlapi, tady je! Našli jsme ji! A vypadá, že je živá i zdravá. Slečno, slečno, jste v pořádku? Slyšeli jsme vás. S kým jste tu mluvila? Slečno, slyšíte mě?"

Vyděšeně otevřela oči a podívala se na místo, kde před chvíli stál James. Bylo prázdné. Zmizel. Zůstal po něm jen pocit jakéhosi chladu.

„Nikoho jiného jste nezaslechli?"

Policisté si vyměnili nevěřícné pohledy. Jeden z nich k ní opatrně přistoupil.

„Slečno, nikdo jiný tu není. Slyšeli jsme jenom vás. Asi jste utrpěla šok, pojďte s námi, za chvilku vyjdeme z lesa a všechno bude v pořádku."

Ohlédla se. Přísahala by, že cítila ten žlutý vlčí pohled na svých zádech.

„Máte pravdu, asi to bude tím šokem. Něco se mi zdálo."