„Do hajzlu, to je zima,“ klela Pauline, když seděla na zemi, mnula si ruce a snažila se nemyslet na zapalovač ve své kapse. 

Tak moc si chtěla rozdělat oheň nebo aspoň zakouřit, ale velmi dobře si uvědomovala, že se nachází v lese. Drkotaly jí zuby, mlha se kolem ní omotávala jako pavučina, a ona sotva viděla několik metrů před sebe. Je tohle vůbec normální? přemýšlela, když vytahovala z batohu jediné jídlo, které měla s sebou.

Na incident, jenž se odehrál pár hodin zpátky, už skoro zapomněla, nyní se soustředila na zesilující pocit hladu, zimu a tmu, která byla všude kolem. 

Modlila se, aby už byla policie na cestě, aby právě pročesávala les a brzy už byla u ní i s dekou a hrnkem pořádně horké kávy. Proboha, co by nyní dala za tu blátivou vodu z automatu, kterou jindy opovrhovala. 

Vyndala z kapsy mobil a s naivitou sobě vlastní se pokusila ho zapnout – neúspěšně. Naštvaně si povzdechla a stáhla si čepici hlouběji do čela.

Děkovala bohům za to, že ji napadlo si zabalit do batohu i kulicha, kdyby náhodou přišly noční mrazy. Sice to považovala nejdřív za naprostou hloupost a zbytečnou zátěž, ale teď si nedokázala představit, že by jí měly mrznout i uši. Stačily prsty a obličej.

Vybalila sendvič z ubrousku, přičichla k němu a chtěla se zakousnout, když za sebou zaslechla hlasité dupání a křupání větví. Urychleně hodila jídlo do batohu, neohrabaně se postavila a rozběhla se.

Neměla nejmenší tušení, co se jí hnalo v patách, a ani to nechtěla zjišťovat. V hlavě se jí promítaly ukázky ze všech hororů, které viděla, kdy hlavní hrdinka utíkala lesem, kolem ní se nacházela mlha, a za ní se řítila jakási podivná příšera, jež toužila po její krvi. Přesně tak si připadala. Ačkoliv se snažila sama sobě nalhat, že to, co zaslechla, mohl klidně být mladý srnec, mozek tomu odmítal věřit. 

Utíkala jako o život, její okolí se změnilo v rozmazanou šmouhu, sotva viděla na cestu a jediné, na co se zvládla soustředit, bylo pravidelné dýchání. Moc dobře věděla, že jestli se nebude hlídat, brzy skončí ve spárech té obludy, protože ji začne šíleně píchat v boku. 

Dělej, Pauline, dělej, nabádala se k rychlejšímu tempu. Zahnula doprava ve snaze zmást svého pronásledovatele, ale docílila akorát toho, že jí podjela noha a ona se rozplácla na zemi. Vyjekla, zakryla si obličej a stočila se do klubíčka. 

Proč neutíkáš, blbko? ptala se sama sebe. Nohy však nedokázala přinutit k pohybu, jako by zkameněly. Zůstala ležet na zemi se zavřenýma očima a čekala na svůj konec.

Když se pár minut nic neozývalo a jediné, co slyšela, byl její dech, došlo jí, že něco nehraje. Kdyby jí šla po krku nějaká krvelačná bestie, svíjela by se v ukrutných bolestech a prosila by všechny bohy o smilování a rychlou smrt. 

Pomalu otevřela oči. Nikde nic. Jen tma a mlha. Opatrně se zvedla ze země, oprášila si kalhoty a nedokázala se zbavit myšlenky, že se asi zbláznila.