Pauline se vyděšeně rozhlížela kolem sebe. Sípavě dýchala, klepala se a měla co dělat, aby se nerozbrečela. Všude to vypadalo stejně – jen stromy, spousta stromů, keře a chuchvalce mlhy. Znovu vytáhla telefon z kapsy a při pohledu na černý displej zbledla. Nejen že neměla signál, teď už byl mobil dokonce vybitý. 

Frustrovaně si prohrábla vlasy a sehnula se pro batoh, který před chvílí položila na zem. Hodila si ho na záda, pohlédla k nebi a zaklela. Schylovalo se k dešti. Skvěle, pomyslela si, když se rozešla dál.

Sama nechápala, jak se jí tohle mohlo podařit. Jeli s kamarády kempovat k lesu, ona jim řekla, že se v něm trochu porozhlédne, a najednou stála tady, někde uprostřed, v obklopení stromů, a nemohla najít cestu ven. Ztratila se, nemohla nikomu zavolat a navíc měla v batohu jen malou lahev vody a sendvič. Doufala, že její kamarádi budou natolik chytří, aby zavolali policii, která ji najde. 

Přitáhla si bundu blíže k tělu a promnula si ruce. Netušila, že by v lese mohla být až taková zima. Přece jenom bylo září, ne leden, a jí mrzly prsty a vydechovala obláčky páry. Rozhlédla se kolem sebe. Zase mlha a stromy, žádná změna. Snažila se najít něco, čím by se tohle místo v lese lišilo od jiných, ale nic neobvyklého neviděla. 

Ten les byl sám o sobě trochu zvláštní. Vše tu vypadalo stejně, bylo v něm nepřirozeně chladno a byl neskutečně rozlehlý a hustý. A hlavně v něm bylo až děsivé ticho. 

Neslyšela nic kromě svého vlastního dechu a větví pod nohama. Nikde nezpívali ptáci, les nešuměl tak jako ostatní, jen hrobové ticho. Pauline se začínala čím dál víc bát, strach ji užíral zevnitř a zabraňoval jí nějak normálně přemýšlet.

I když podvědomě tušila, že jde špatně, stále se nevzdávala naděje, že je každým krokem blíže ke kempu. Snažila se myslet pozitivně a nalhávala si, že za chvíli už bude doma. Ale hluboko v mysli věděla, že to není pravda. Vzdalovala se, ztrácela se, odcházela od civilizace. 

Vpravo od ní zapraskala větvička. Pauline se příšerně lekla a zaječela. Nějaké zásady bezpečnosti a snaha o tiché a nenápadné vypaření se pryč v případě nebezpečí ji v tu chvíli vůbec netrápily. Otočila se směrem, odkud se zvuk ozval, a spatřila obrovský keř. Hýbal se, šustil, větévky kolem něj praskaly. Něco tam je, došlo jí po chvíli. 

Stála na místě, nehýbala se a neměla nejmenší ponětí, co udělá. Půjde se podívat blíž? Ale co když tam je nějaké nebezpečné zvíře, které ji napadne? Když se odtamtud ozvalo zaúpění, uskočila na stranu, jako by ji píchla vosa.

Vyděšeně těkala pohledem kolem sebe a hledala něco, čím by se mohla bránit. Hubené a malé větvičky jí byly k ničemu, ale pak spatřila velký kámen kousek od ní - a bylo rozhodnuto. Uchopila jej do levé ruky, do pravé vzala klacek, co jí přímo přišel do rány, a odhodlala se k prvnímu kroku. Sevřela své zbraně pevněji a přiblížila se o další krok. Další. Už zbýval jen pouhý metr, když bázlivě ucouvla. 

„Nechci umřít,“ hlesla tiše a otočila se ke keři zády, načež se rozběhla pryč. 

Utíkala vpřed naprosto bezhlavě, dívala se pod nohy, aby náhodou nezakopla, a tep jí vyskočil do závratných výšin. Bála se, jestli tam náhodou nebyl vlk, který by jí nyní běžel v patách. Trošku zpomalila a ohlédla se. 

Nic ji nepronásledovalo. Byla zbytečně paranoidní. 

„Určitě šlo jenom o nějakýho zajdu,“ snažila se sebe samu uklidnit.

Vzhlédla k nebi a zachmuřila se. Mraky se sice rozehnaly, ale začínalo se stmívat. A ona stále netušila, jakým směrem se dostane do kempu.