,,Příště si beru kočár," nádvoří paláce bylo přesně takové, jaké si ho Amara před svým odchodem pamatovala.
Okázale jako šatník její sestry, nikdo při jeho stavbě rozhodně nešetřil.

Nechala sloužící aby jejich koně odvedli do stáji, obě se vydali přímo do paláce a družinu neechali daleko za sebou.

,,Tvé stěžování se nikdy nezmění," když šli po chodbě, vedoucí do pokojů které stále patřily Amaře nemohla se při ubránit pohledu na muže který zrovna umýval podlahu.
On zrak nezvedl, dál místo toho pokročoval v drhnutí a ona si tak mohla i přesto všimnout jak jeho tvář vypadala.

Strhaná a unavená od veškeré práce, lidé i poloviční víly zde vypadali mnohem starší než ve skutečnosti byly.

,,Jsem princezna a k tomu ještě vrchní komormá, tak si snad můžu dopřát pohodlí."
Řekla posměšně na úkor toho muže, chytla Amara za ruku a pokračovali dál v cestě.

,,To neříkám, ale kočár by nás akorát zpomaloval.
A i tak jsme dorazily až večer, kdyby někdo vyspával až do poledne."
Aikaterine jen pokrčila rameny, otočila se na ní a opět svůdně zamrkala očima které měla orámováné hustými řasama.

,,Bože, mám úplně zpocený zadek,"

,,Takhle za Raven nemůžeš."

,,To vím."
Bez tak se chtěla nejdříve umýt, než se s ní měla setkat.
Aikaterine otevřela černé dveře a nechala jí, aby dovnitř vešla jako první.
Její osobní komnaty se skládali z přijímacího pokoje, ložnice, koupelny a samostatné pracovny.
Ale pak tam byl ještě jeden pokoj, takový do kterého mělo služebnictvo vztup zakázaný.

,,Tvé pokoje zůstali tak jako byly předtím, dokonce zůstali i tvé služební."

,,Tak to se divím," byla tímhle dost překvapená, zárubeň ale čichazala že tohle vše nebylo jen tak.

,,Obě jsme dobře věděli, jak nemáš ráda ty které musíš osobně zaučovat aby vyhovovali tvým potřebám."

,,Jak pozorné, od vás obou."

,,Chceš poslat někoho na pobavení?"

,,Proč se nepobavime spolu."
Věděla že ji kvůli hromadě povinnosí které na ní čekali odmítne, nemusela se tak obávat že jí po této větě někoho pošle.

,,Dnes ne, ráno přijde první z poslů a já musím ještě něco zařídit.
A nezapomeň že pozítří je pohřeb toho idiota, musíš na něm vypadat úchvatně co by čerstvá vdova."

,,Neměla bych spíš vypadat zdrceně?"
Aikaterine Amaru políbila, poté rukou přejela mezi jejími prsy ale dál nepokračovala.

,,O to se postarají plačky," odtáhla se a zamířila je dveřím, než k nim však došla otočila se na Amaru která zkoumala zda je opravdu vše na svém místě.

,,Kdyby sis to rozmyslela, stačí dát vědět," s poťouchlým úsměvem zmizela za dveřmi.

,,To samozřejmě dám," dodala ale to už byla pryč.

,,Princezno," ze stínů vyšla postarší žena, obličej měla také strhaný a unavený přesto na rtech měla úsměv když spatřila svou paní.

,,Heko, ráda tě vidím," její bývalá chůva z dob kdy byla tady v paláci, značně zestárla přesto dál vykonávala namáhavé práce které jí svým způsobem zaručili ještě nějaký ten čas na živu.

,,Dluho jste tady nebyla, už jsme mysleli že se nikdy nevrátíte."
Pamatovala si ten den kdy odjela, kdyby vzala všechny bylo by to příliš nápadné.
A tak nakonec vzala pouze děti a, několik starších, ti co zůstali si byly dobře vědomi že nejspíše zemřou.

,,To byla dlouhá doba," vděčně svou přítelkyni objala, Heka málem začala při tomto gestu brečet dojetím.

,,Je mi líto vašich ztrát," Amara si opět povzdechla, věděla že nebude příliš dlouho trvat a dozví se nejen o Ammonově smrti ale i té která se týkala jejích dvou dcer.

,,Děkuju," pustila ji ze svého objetí a natáhla se po poháru s vínem, které pro ní připravila.

,,Jak se má moje dcera? Už dlouho nepřišel žádný dopis, a vím že jste zakázala abychom bez vašeho vědomí nějaký posílali."

,,Saryn se vede dobře, zhruba před měsícem porodila krásnou a zdravou holčičku. Dostala jméno Masika," posteskla si nad tím, když měla možnost mašličkou držet v náručí a udělit ji požehnání.

,,Má moje vnučka i..."
Nemusela dokončovat větu, Amara dobře věděla na co se chce zeptat a tak jen pro jistotu kdyby je někdo slyšel zavrtěla hlavou.

Heka si samou úlevou oddechla, a to Amaru truchu rozesmálo.

,,Připrav mi koupel," začala se ze sebe sundavat jednu část zbroje za druhou, až nakonec zůstala pouze v košily a kalhotech.

,,Zajisté, hned to bude," rychle se uklonila a zmizela ve dveřích, vedoucích právě to rozlehlé koupelny.

Až teď si všimla že zakázané dveře byly otevřené, nebylo to nějak moc takže kde kdo by to přehlédl.

Ale ona ne.

Když je chtěla otevřít, otevřeli se sami a mezi nimi stála Raven.

Polkla výkřik který se jí dral ho hrdla.

,,Vyděsila jsi mě," Raven se usmála až tak, že odhalila dokonale bílé, lehce špičaté zuby.
Ať chtěla nebo ne, Amara si ji zkoumavě prohlédla.
Černý župan z hedvábí byl rozvázaný, takže šlo dobře vidět že fialová noční košilka je značně průhledná takže pod ní šlo vše dobře vidět.

Provokovala jí.

A vycházelo jí to.

,,Taky tě ráda vidím Amy," i její hlas byl svůdný, hebký, takový který by jste neočekávali u někoho jako byla ona.

,,Vůbec jsi se nezměnila Raven."
Podle toho jak se usmála dobře poznala, že jí to zalichotilo.

,,Ach, doufám že ty také ne."

,,Možná trochu," nechala pohár položený na stole a přešla blíž k ní, čekala na to, takže se na objetí připravila.

,,Tvého manžela je mi líto, ale ještě víc mě mrzí smrt mých neteří."
Přesto že to první upřímně nemyslela, na své budoucí neteře popřípadně synovce se vždy těšila.
Ale ani jednou se jí nepodařilo spatřit je živé, na předchozích pohřbech jim vždy dala pomazání aby mohli vstoupit do podsvětí.

,,Mě mrzí jenom smrt mých dětí," na to že ji každý  vzdal upřímnou soustrast za manžela, začínala být doslova alergická.
Kdyby věděli jaký byl, nikdo by to neřekl.
Ale neměla už sílu cokoliv vysvětlovat.

,,To chápu. Ale tady ti bude už dobře, vždy nám tady bylo dobře."
Rukou přejela Amaře po odhalených ramenou, kde kromě čerstvých modřin a kousanců měla i škrábance.

Zapoměla si jeho toho večera a následujícího rána vyléčit, v tom zmatku na to bez tak nebyl čas.

,,To bylo, i když teď se to změní?"

,,Myslíš mou budoucí svatbou?"

,,Spíš možnými zásnubami, přeci jen předbíháš některým věcem."

Raven nad tím jen se zlomyslně pousmála, než ze sebe nechala spadnout na zem župan.

,,To už jsou formality, snad si nemyslíš že když budu mít manžela tak se mezi námi něco změní? On bude vždy ten poslední, jen o tom ještě neví."

Amara na to neměla slov, stála tam jako sloup a nevěděla co říct.

,,Myslím že tenhle dárek tě potěší," chytila jí za ruku a ona celá omámená tím co její sestřenice řekla se nechala do místnosti, kterou ty tři považovali za svou soukromou mučírnu.

Obzvláště tady se nic nezměnilo.

Velká postel přesně tam kde si pamatovala, jen rudé povlečení bylo výměnné za černé.

Řetězy a vše ostatní viselo na svých místech, dokonale čisté jako kdyby nic z toho nebylo nikdy použito.

Zatím co Raven pokračovala do středu místnosti, Amara se zarazila a zůstala stát kousek od dveří.

K mohutným řetězům které visely od stropu byl připoutany muž, jeno nohy byly kousek od země a jí se zdálo že se jimi chtěl dotknout znovu podlahy.
Přes hlavu měl přetažený pytel, který mu sundala až právě Raven.

Nevěděla jak dlouho už tak byl.

,,Kdo je to?"
Pro exotické muže měla obzvláště slabost, a tento chlapec kterému nebylo víc jak dvacet ji do oka padl jen kvůli své kráse a blond vlasům.

Oči měl vyděšené a ona v nich dobře věděla strach a prosbu aby jej pustila, ústa měl zacpaná roubíkem a přesto se pokoušel křičet.

Raven se jeho pokusům smála, až se téměř za břicha popadala.

,,Jak to mám vědět? Ale on počká," znovu se rozešla k Amaře, zavřela za ní dveře.

Poté ze stěny vzala bičík, přistoupila k ní a lehce zašeptala do jejího ucha.

,,Klekni."