Můj nejdražší generále,

Od té schůzky jsem nedokázal myslet na nikoho jiného než na tebe. Jsi vše, co vidím, jak bdíš, i to jak spím. Řekla jsem vám, že naše budoucnost je propojena a každá z mých vizí to jen potvrdila.

Pokud cítíte jen náznak spojení, o kterém vím, že mezi námi je, pak vás prosím, abyste mi dal znamení.

S láskou,

Clythia.

Vzkaz který započal jen další válku, aniž by ta která jej napsala myslela na následky které to bude mít.

Které to bude mít i pro ní, byla monstrum, krutější než bývalá i předtím samotná Amarantha.

Ale nesloužila si konec, jaký se jí dostal z rukou lidského generála který jí natolik poznamel mučením, že i Amarantha s Ramniou vedle něj v tomto vypadali jako světice.

I ten to měl nyní spočítané, aniž by to věděl, když v Amarantě probudil tu zvracenou a krutější podobu.

Láska byla krásná věc, jedna z věcí o kterých i Ramnia mohla říct že jí zažila.

Ale v případě Clythie a Juriana, šlo jen o faleš a slepou lásku která vlastně láskou nebyla.

Nic na tom nezměnilo fakt, že válka zuřila dál.

Brzy se dny začali slévat do nekonečného kruhu bitev, z nichž každá byla brutálnější než ta předchozí a počet mrtvých, či jinak poznamenaných dál narůstal.

Někomu se mohlo zdát, že každá bitva končila tím, že na bitevním poli leží další mrtvoly poté, co boje na nějaký čas ustanou.

Mrtvoly se hromadily vysoko, celé pásy země lehly popelem.
Ramnia někdy měla pocit že se ze všeho toho dusí, obzvláště potom co Amarantha začala na své povinnosti rezignovat a upřela se na jediný úkol.

Pomstu.

Na několik měsíců si spojenci Hybernu drželi v bitvách navrch, ale zanedlouho se příliv začínal obracet pro prospěch jejich nepřátel.
Ztráceli půdu a vojáky, mnohem více než nepřítel. A najednou už nevyhrávali, neboť velení se začalo hroutit díky válce na několika frontách.

Bitva za bitvou, den za dnem.

Tak to šlo do momentu, kdy díky úbytku spojenců kteří bojovali bok po boku Juriana ubylo.

Serafové byly pro valnou většinu mrtvý, druhá půlka to neřešila a, spíše oslavovala že znovu získávají pomalu ale jistě na vrch.

A místo toho aby ubylo starostí i Ramnie, jich spíše nabylo a, ona nevěděla kterou záležitost řešit dříve.

Aspoň že v její rodině bylo vše v pořádku, a tak se těšila na každý dopis který od nich dostala, včetně návštěv Solomona který za ní dorazil aspoň na malý okamžik.

Ale nyní se na ten který musela odložit nemohla soustředit, nešlo to, neboť její pohled směřoval na, něco jiné.

Na jasanové dřevo, na kterém bylo přivázano ženské tělo které nyní Amarantha křečovitě svírala a křičel natolik, že připomínala bouři která se na ně hnala.

Každý kloub v jejím těle byl od sebe oddělen, takže její nohy, ruce a další bezvládně leželi na zemi.

Byla vystavena, vše z ní bylo vystaveno jim přímo na očích.

Vše bylo uděláno tak, aby tu způsobilo výsměch a vyprovokování, což se povedlo.

Od každého kloubu jejích prstů na nohou až po boky, ramena, čelist – všude tam, kde se kost setkala s kostí, bylo maso úhledně odřezáno a kůže po těle vykazoval známky mučení a řezání.

Krev byla téměř smyta a nebyly žádné známky ani po uzdravení, bylo jasné že to měl na svědomí jasan který jí zabránil v jakémkoliv pokusu o to.
Její tělo bylo téměř bílé jako sníh, nebýt krvavých ran a modřin všech barev a velikostí.

Její oči byly prázdné, než je kdy kdo viděl.
Pruhy látky, které bývali košilí, jí stěží zakrývaly ňadra a těsně nad místem, kde chyběla kůže  měla kdysi kalhoty.
Ale nyní tam nic nebylo, tedy do momentu kdy si Ramnia sundala plášť a přehodila jí ho přes spodní část.

Amarantha na ní nepohlédla, jen dál svírala její tělo jako by doufala že se probere.

Oční víčka měla uprostřed lehce natržená, jako by je někdo držel otevřené a ona bojovala dost tvrdě, aby je stejně zavřela a nemusela se na něco nebo někoho dívat.

Její tváře byly velmi propadlé, ploché a její rty se zdály... příliš bledé a volné.

Nehodili se k jejímu obličeji.

Když si Ramnia uvědomila, proč tomu tak je, otočila se a bylo jí jedno že jí uvidí zvracet.

Vytrhli jí zuby.

Úplně všechny.

Proto její rty byly propadlé.

To vše jí udělal dokud byla stále naživu.

Nebrečela.

Nedokázala brečet pro Clythiu.

Ale cítila smutek pro ženu, která jí byla jakou si oporou v dobách kdy potřebovala matku.

___

Všechno bylo dokanele připraveno.

Nezbytné přípravy na jeho setkání s Clythií zabraly většinu dopoledne, ale věděl že pokud to vyjde bude to stát za to.

Dalších pár hodin strávil přípravou svého tábora, zdvojnásobil hlídky,pro případ že by je někdo v jeho nepřítomnosti napadnul.

Pokud dnes vše dobře dopadne, Amaranthina pomsta na sebe nenechá dlouho čekat, jenže to už budou jeho vojáci plně vyzbrojeni.

Obzvláště jasanovými šípy, kterých měli velké množství.

Dnes vůbec poprvé Jurian dorazil na schůzku s Clythií o mnohem dříve, aby se dokázal uklidnit a zachovat chladnou hlavu pro jeho plán.

Opět se měli setkat u pramene říčky, okolo které byla malá oáza.
Jurian seděl sám v trávě, jeho kůň byl přivázaný ke stromu pár stop od něj.

V rukou si pohrával s láhví vína, kterou přinesl sebou.

Clythia dorazila o několik minut později, naivní, nic netušící že tohle bude její osudný den.

,,Můj drahý," řekla, poklekla vedle Juriana a políbila ho na ústa.
Jurian se jen stěží nedokázal ubránit tomu, aby jí to neopětoval se stejnou silou.

Naposledy, pomyslel si, je to naposledy.

Ukázal jí láhev, jejíž tekutina na slunci tmavě zaleskla.

,,Dnes jsem přinesl víno já," řekl a nalil jim dvě sklenice, které přinesl v brašně.

Jednu podal Clythii, který si jí okamžitě od něj vzala.

,,Tady, doufám že ti také bude chutnat. Mé oblíbené, nepotrpím si na luxes ale myslím že i tak výběr není špatný."

,,Děkuji." Clythia se na něj zářivě usměje, nevšímá si jeho neklidu, které byl jiný než obvykle.

Cinkne sklenicí o jeho a znovu se usměje

,,Na nás."

,,Na nás," zopakoval po ní Jurian, aniž by skryl ironii ve svém hlase.

Clythia si dá další doušek a pak sebou prudce trhne.

,,Tohle chutná divně." Jurian si k ní poposedne blíž, ale ona jen zavrtí hlavou a zasměje se.

„Lidské víno. Příště přinesu pití znovu já, tohle asi, nebude má partie.“

Kdyby se Jurianovi tak neulevilo, byl by naštvaný.

Pro Clythii je typické, že si myslí, že upřednostňuje nápoje víl před lidskými.

Ne, ale samozřejmě, Clythia by se o to nikdy nezajímala. Jednoduše vylila sklenici a znovu ji naplnila, stále se usmívající, jako by to byl jen nějaký vtip.

Netrvá dlouho, než se účinek jedu projeví.

Její tvář se zkroutí zmatením, pak bolestí, když si přitiskne ruku na břicho.

Kašel.

Znovu usrkne vína a pak znovu zakašle.

„Něco…“ Přitiskne si ruku na břicho.
,,Něco není v pořádku. Juriane, já…“

Jurian zůstává sedět v trávě a její se bolest se zdvojnásobuje, aniž by jakkoliv zakročil.

Když Clythia tentokrát zakašle, krev se rozstříkne do trávy a Jurian je trochu znepokojený.

Nikdy neviděl účinky mletého jasanového dřeva na vílu, a protože si nebyl jistý dávkováním, rozhodl se být v bezpečí a přidal trochu víc.

Chtěl jí prozatím jen omráčit.

Pro zprávu, kterou chtěl poslat, by prostě nešlo, aby zemřela tak rychle.

Naštěstí pro něj Clythia nezemře.

Pro její neštěstí, jí čekala daleko horší smrt.

Jednoduše vykašle trochu více krve a chvíli se válí na zemi v křečích, než konečně upadne do bezvědomí.

Jurian vstal a opatrně přistoupí k ní, prudce Clythii kopne do boku, ale ona se nepohnula.

Spokojeně zabručel.

Táhnout ji po zemi je mnohem těžší, než si Jurian představoval ale na koně jí nemělo cenu dávat.

Musel jí táhnout jen na krátkou vzdálenost, ale Clythia je mnohem těžší, než předtím odhadoval, a její bezvládné tělo je nemotorné a neustále se zachytává o vše co se na cestě nacházelo.

Když konečně dorazí k jasanovému kůlu, který ráno připravil, je zadýchaný, spustí Clythii na zem a zamračil se na ní.

Dostat ji nahoru bude teprve výzva.

Přesto mu několik pokusů, než dostane Clythii nahoru.

V době, kdy ji má bezpečně připoutanou ke kříži, se začala hýbat.

Teď musí být obzvláště rychlý.

Jurian přesto váhal, když upevňoval hroty, které předtím vyřezal z větví jasan.

Clythia se probodila u druhého bodce, začala sebou mlátit a křičet, ale Jurian nepřestával.

Cítí se zvláštně odtržený od svého těla, jako by sledoval, jak se jeho ruce pohybují zvenčí, bez jakékoli skutečné kontroly nad svými pohyby.

O několik minut později je Jurian konečně hotový. Ruce má krvavé a dívá se na ně, skoro překvapen, že patří jemu.

Vůbec nevypadají jako jeho ruce.

,,Juriane," zasténá Clythia, když jí z úst výteče další pramínek krve.

Oči se jí otevřou, ale hlava zůstane bezvládně viset na stranu.
,,Juriane, co to děláš?"

,,Pamatuješ si naše druhé setkání?" ptá se Jurian, zatím co vytahuje z póza opasku dýku jejíž ostří se leskne natolik až je jasné že je velmi ostrá
,,To setkání, kdy jsi mě vylákal z mého tábora a zaměstnal jsi mě, zatímco tvoje zkurvená sestra vyvraždila celý můj tábor?"

Clythia nepatrně zavrtí hlavou.
,,Prosím..." zašeptá, stejně naivním hlasem kterým ještě před nedávnou dobou lidskému generálovi vyznávala lásku.

,,Když jsem se vrátil," pokračuval Jurian,
,,moji vojáci byli mrtví. Všichni. Ale moji velitelé, ti, kterým jsem byl nejblíž... byli mučeni. Nabodli na kůly a nechali je tak, abych je bezpečně našel."

Vykročí k ní ještě blíž.

Zuřivost v něm hořela jako oheň a přehlušuje všechny ostatní pocity, které předtím citil.

„Ty a tvoje sestra jste to udělali, vzali jsi mi téměř všechno."

Clythia na něj vytřeštila oči.
,,Ne," zašeptela. Dokonce i teď, na samém konci, se zdálo, že stále není ochotná pochopit pravdu o její situaci.
,,Jen jsem tě chtěla zachránit. Udělala jsem to pro nás, pro naší budoucnost."

,,Žádné my tu nikdy nebylo, nikdy! Jen ty naivní sis to myslela, že bych někdy mohl milovat někoho jako jsi ty?"

Ignoroval slzy které brázdily její tvář.

Ignoroval křik, když se nůž poprvé zabořil do jejího těla.