Když se toho večera dopotácela do svého stanu, proklínala zatracená křídla která jí překážela v boji.
Iluze je sice dokázala skrýt, ale pořád je cítila jak jí pořád téměř ve všem omezují.

To první přišlo když si nevšimla Illyrijece s kopím, které z ničeho nic zvedl ze země od jiného mrtvého vojáka.
Nestačil ho zvednout ale dostatečně vysoko na to, aby zasáhl jí samotnou, místo toho se zabodl jejímu koni do krku a ten následně padl na zem.

Rychle se z pod ní dostala, štěstí že z už částečně před pádem stihla slézt a tak ji mohla od trápení mohla pomoct.

Stačil k tomu jediný přesný pohyb jejího meče, aby se ozvalo hlasité křupnutí a její vaz byl okamžitě zlomený.

Klisnu nechala ležet přesně tam kde padla, a vydala se zpět cestou do tábora po svých.

Na na to aby vzala jinou podobu byla po cestě z Kontinentu a následné bitvě unavená, takže nezbývalo nic jiného.

Tedy jen do momentu kdy uslyšela zvuk, podobný lámání kostí jenž se mysil s škrábáním drápů na skle.
Dusot kopyt zas připomínal hřmění, a tak nebylo pochyb komu to vše patřilo.

Rudé oči se na ní dívali tak jako kdysi, s nadšením a naprostou věrnostní.
Něco co by jen tak někdo do kelpie neřekl, tvora který patřil k těm které téměř všichni nechtěli potkat.

Krev kapající z tlamy a zápach připomínající bažinu, byl tak dobře známý a přesto tak vzdálený v její minulosti.

Makaria potřásla hlavou natolik až jí uzda přepadla přes hlavu, a Ramnia jí tak mohla pohodlně uchopit za uzdu a vydat se do tábora zpět.

Milovala koně, ale žádný se nevyrovnal smrtícímu kokosu, co dokázala zkrotit natolik až to jí samotnou onehdy překvapilo.

Nyní spokojeně Makaria stála kus od tábora, připravená okamžitě vyrazit až jí její majitelka zavolá.

Brzy se bude muset rozhodnout zda jí ponechá do svého návratu na Prythianu, nebo ji raději vezme do Hybernu a ponechá na svém panství.

Tolik věcí se za těch let změnilo, a tak měla lehký pocit při kterém si připadala jako cizinec.

Obzvláště některé dění na Nočním dvoře považovala za slabožské, ženy které dříve byly považovány jako rovnocené byly nyní považované za majetek muže.

Měla potom takový vztek, že Amaranthy voják který prohlásil že by se to mělo pořádně zavést i na Hybernu skončil s hlavou rozbitou natolik až z ní doslova vytékal mozek.
Jeho křik a následné praskání kostí nebralo konce, a ani křupnutí v jejím zápěstí jí nezastavilo.

Bez tak se jí zranění za nějaký krátký čas zahojilo samo.

Přestala do něj bušit až tehdy, kdy přestal klást jakýkoliv odpor a jeho křik ustal.

Nikdo si nedovolil říct ani slovo, z části to bylo pro to kdo byla, z té druhé to bylo proto že byl zrádce patřící k Jurianovi.

Amarantha také zabila hned několik zajatců i svých vlastních vojáků když se dozvěděla že Clythia je mrtvá.
Když jí Ramnia přinesla to, co zbylo z jejího těla bylo jí jasné jaké to bude mít následky.
Ať už teď nebo někdy v budoucnu.

Otráveně si pomlaskla když si sedla ve svém stanu na židli, a protáhla si bolevé nohy.
Zoufale toužila po koupely, špína a krev jí na některých částech kůže začali zasychat a tím pádem i nepříjemně svědět.

Zápach ignorovala, byla na něj tak zvyklá že ho téměř necítila a tady to bylo i jedno.

Neobtěžovala se ani si rozsvítit, bez tak ve tmě viděla dobře a tak ji Dareon občas škádlil jestli v minulém životě náhodou nebyla kočka.
Dobře věděla že měl na mysli ten mezi prvním a nynějším životem, nebyl hlupák aby nedokázal poznat jako druhý že je od něho i ostatních sourozenců odlišná.

Nenáviděla když se musela krotit, a teď tomu platilo dvojnásobně.

Zavřela oči a zaklonila hlavu, tepavá bolest hlavy se zas ozvala a ona jen tiše doufala že i přes hluk venku aspoň trochu povolí aby mohla lépe fungovat.

Její manžel zde nechal jen část svých vojáků, kteří spadali pod ní.
Drželi se blízko jejího stanu, neboť dobře věděli že kdyby šli jinam mohlo je to stát život a Ramnia byla jedna z mála kdo by se jich zastal.

Byly jí i její rodině věrní, to bylo něco co se na Hybernu nevidělo tak často.

Ale nezabralo to, rozhodla se tedy pro vanu nebo spíš dřevěnou káď jenž byla naplněná teplou vodou díky magii.

Jindy by si pobyt v ní užívala, ale neodbytný pocit že se něco stalo a ještě stane jí nedopřál klidu a tak si rychle osušila a oblékla do čistého.

Kdysi některé ignorovala a nedopadlo to příliš dobře, teď se tomu chtěla vyvarovat jak jen mohla.

Když už se jí doopravdy zavírala oči únavou, ozvalo se hlasité zaklepání na sloup v vchodu do stanu.

,,Kapitánko Ramnio, generálka Amarantha vás volá k sobě do stanu."
Zvedla se tak prudce, až toho litovala jen ona tak i mladý voják který držel hlavu sklopenou a zrak tak směřoval na zem.
Ona toho litovala z jiného důvodu, a to kvůli bolesti hlavy která jí připomínala bušení kladiv.

,,Co se děje?"
Znak který voják měl na rameni, patřil její rodině ale tvář tohoto chlapce kterému nemohlo být víc jak dvacet viděla poprvé.

,,Začali útočit," chvěla se mu brada, a začal se i potit na čele z čehož usoudila že musí být poprvé mimo Hybern a nejspíše i poprvé ve válce.

,,Počkej, řekni mi vše pomalu a od začátku," s těmi slovy se začala opět oblékat do zbroje, přičemž meč si raději nesla v ruce pro případ že by musela ihned začít bojovat.

,,Lodě generála Juriana jsou už u břehů Prythianu, má i po předchozím odchodu Serafů, a některých spojenců dost sil aby mohl zaútočit."

Věděla že Jurian je idiot, ale tím že přišel rovnou sem si podepsal už teď jasný rozsudek smrti.

,,To není dobré," na zmatkování nebyl čas, rychle připevnila poslední dvě dýky k opasku a chystala se vyjít ven.

,,Co se děje?"
Voják vyděšeně znovu zvedl hlavu, když mu rychle položila ruku na rameno.

,,Můj bratr, měl se vrátit z hlídky na území Nočního dvora ale ještě se nevrátil."

Nemusela se ani ptát, zda jeho bratr je míšenec.
Vznešené víly se jen tak běžně neztrácely, za to slabší míšenci či lidé neustále.

,,Jak se jmenuješ?"

,,Oryn, vaše výsosti."

,,A tvůj bratr?

,,Sarkas, Sarkas Fatin."

,,Pozeptám se a, uvidím co se dá dělat," s těmi slovy sundala svou ruku z jeho ramene, než vyšla uslyšela ještě něco co mladý voják řekl polohlasem.

,,Děkuji, kapitánko."