"COŽE?" vyjeknu možná až příliš nahlas, Devana Blaira to donutí se  vítězoslavně zašklebit.
"Slyšela si dobře. Kulháš a umění je na zámku k ničemu. Ty jsi nám k ničemu," řekne bezcitně.
Isobel před něj padne prosebně na kolena a stírá si slzy kanoucí z očí.
"Prosím, nemůžete nás rozdělit!"
"Můžu Isobel. Odveďte ji pryč!"
Jakmile skončí, mávne lehce prsty mým směrem, okamžitě na ramenou ucítím ruce vojáků, kteří zesílí stisk, aby mě mohli odvléct pryč. V tom si uvědomím, že se musím bránit. Začnu sebou kroutit, kousat a pokusím se i kopat, přestože je pro mne každý pohyb utrpením. Blair to vše z povzdálí sleduje, potom se rozhodne zasáhnout.
"Počkejte!"
Vojáci ihned přestanou a postaví mě na nohy. Hodím po nich ten nejhorší pohled, jaký dokážu. Najednou mi na tváři s plesknutím přistane facka.  Šokovaně pohlédnu na Devana, jehož dlaň mě zasáhla, bolest mi teď pulzuje nejen zraňenou nohou, ale i celou pravou stranou obličeje.
"Řekl jsem, že máš odejít."
Vztek, jenž se  uvnitř mého těla během několika minut nahromadil, vybuchne. Odplivnu si přímo na bělostnou uniformu toho mizery. Všichni chvíli sledují, jak mu slina stéká po hrudi dolů. On na nic nečeká a s obličejem rudým se napřáhne znovu, já strachy přivřu oči.
"Dost!"
Ten hluboký hlas je mi povědomý, ozve se jistě, strhne na sebe veškerou pozornost v místnosti. Z mužů u zdi vystoupí jeden se světle hnědými vlasy a chladně modrýma očima, které teď Devana propalují skrz na skrz. Ten zuří, rozhlíží se kolem, aby zjistil, kdo se opovážil promluvit.
"Aidan Fleming. Už ji znovu neuhodíte rozumíte?" představí se neznámí sám.
Stojí tam naproti sobě, oba dva vysocí a silní jako šelmy, napětí mezi nimi jakoby praskalo.  Sleduji modrookého Aidana, ten pokračuje:
"Nebo snad chcete, aby se o tom, jak vybíráte služebné, dozvěděl král? Jistě víte, že princ je můj blízký přítel a vaše pozice na zámku není příliš jistá."
Devan stále více rudne vzteky, nebo rozpaky? To netuším, vytrhnu se z rukou stráží a pevně k sobě přitisknu Isobel. Aidan popojde před ostatní dívky nervózně sedící na lavici.
"Zapíšeme vás všechny, ale na zámku ze sebe vydejte to nejlepší, budete se starat o královskou rodinu."
Potom do mne zabodne svůj pohled, maličko pokyne hlavou, jakoby mne zdravil a spolu s Devanem odejde.
Všechny si oddechneme, že nebudeme muset mluvit s tím, jenž pro ránu nejde daleko, dokonce i když se jedná o dívku.
"Takže můžeš jet taky?" zeptá se nesměle Isobel a pohladí mě po tváři, která začíná nabírat nepěkné barvy, jen přikývnu. V mysli se mi vybaví tatínkův obličej a zadůmám se nad tím, co by řekl na matčinu zradu. Stále doufám, že je ještě naživu
a jen se někde schovává, brzy určitě přijde dopis s velkou rudou pečetí, na které bude ve vosku natisknutý malý ptáček, tu totiž nejradši používal, v dopise bude napsáno něco ve smyslu, že brzy přijede a odveze nás pryč z Bílého království, kam právě teď míříme.