Když se vracím proběhnu kolem služebné nesoucí podnos s prázdným kalichem.
„Já to odnesu do kuchyně," vyhrknu a vezmu jí jej z rukou. Nestihne nic namítnou a už s ním mizím směrem ke své komnatě. Již z dálky vidím strážné zabrané do rozhovoru. Jednou rukou si posunu čepec níž do čela a druhou pevněji uchopím tác.
„Princezna mě očekává," zamumlám. Projdu kolem nich, párkrát klepnu na dveře a s bušícím srdcem vejdu.
„Konečně!" vydechne Lucy celá bledá. Hned vyskočí z postele a pomůže mi vysléci se z vlhkých šatů. Stále omámená Aidanovým polibkem nechám, aby rozepnula knoflíčky.
„Tak co?" zeptá se dychtivě když už mám na sobě suchou noční košilku.
„Odejdeme odsud Lucy. Daleko. Královská rodina je sobecká a pyšná," řeknu rozhodně a upřu své oči na její půvabnou tvář.
„Porušíme tím spoustu pravidel! Ty jsi budoucí královna, já služebná. Nemůžeme se vytratit," namítne roztřeseně.
„Nenajdou nás. Já i Aidan se o to postaráme," utěším ji. Najednou mám pocit, jakoby mi žilami kolovalo odhodlání. Konečně vím, co ke mně Aidan cítí a proč se choval tak zvláštně. Zároveň mě zaplaví vztek vůči Christianovi i Sophii. Oba sourozenci nám něco tají. U prince už vím, co to je, ale u princezny? Proč se chce tak náhle vdávat?
Pohlédnu na Lucy v domění, že z plánu bude mít radost, jenže to tak nevypadá.
„Nemůžu odjet Casandro. Ne bez Thomase," vzlykne najednou a hned je mi vše jasné. Úplně jsem zapomněla na jejího mládence z vesnice kousek za hradbami. Ukáže mi svou křehkou ruku s malým stříbrným kroužkem na prsteníčku.
„Ví o tom tvůj bratr?" zeptám se překvapeně.
„Zatím ne. Ale Thomas půjde s námi, potom si vybereme svou vlastní cestu."
Přikývnu a s příslibem, že vše znovu promyslím, se rozloučíme.
Jsem celá rozrušena, nemohu usnout a tak v noční košili přecházím v komnatě sem tam.
Náš plán musí být témeř dokonalý. Musíme zmizet, nenechat po sobě žádné stopy.
Naštěstí bude svatba nejdřív za měsíc. Královská rodina se určitě nespokojí se skromnou hostinou. Proto budou potřeba dlouhé týdny příprav a plánování.
Prsty si přejedu po rtech, které ještě před chvílí líbal Aidan. Ten chladný rytíř s očima jako oceány. Připadám si skoro jako dívka z románů, které ráda četla Isobel. Jen musím doufat, že i na mě čeká šťastný konec. A tam zatímco měsíc pomalu postříbřuje okolí svými paprsky usínám s příjemným pocitem na srdci.

***

Když rozlepím unavená víčka a protáhnu ztuhlá záda, chvíli jen tak sedím a přemýslím, jestli včerejší den nebyl jen sen. Ale Šaty, které Lucy přehodila přes židli, aby proschly, jsou důkazem, že všechno je skutečné. Já, Aidan i náš plánovaný útěk. Stáhnu si vlasy do jednoduchého drdolu a vklouznu do prvních šatů, které mi přijdou pod ruku. Hned po ránu mě mile překvapí, že mi před dveřmi už nehlídkují stráže, proto využiji příležitosti a rozhodnu se navštívit Leilu. Nezamířím však do zahradníkova domu, ale ke komnatám pro služebnictvo, v tmavé části zámku, kde má svou komůrku i Paula.
Několikrát zaťukám tak, aby to slyšeli jen lidé uvnitř. Otevře mi Paula a věnuje mi hluboce sklíčený pohled. Vejdu do malé místnosti, s ještě menším oknem, je vybavena velmi skromně, kromě postele, židle, truhly a umyvadla v ní nic jiného není, přesto je pečlivě uklizená. Ihned zamířím k posteli na níž leží bledá dcera bylinářky a má přítelkyně od prvního dne tohoto zajetí.
„Blouzní, neustále volá své dítě, nechce jíst ani pít. Vaše veličenstvo, mám o ní strach," promluví tiše kuchařka, která si vzala Leilu pod svá křídla. Když mě osloví veličenstvo trhnu sebou, to oslovení je mi cizí. Obzvlášť protože vím, že můj sňatek s princem je jen jeho pomsta Aidanovi.
„Musím s ní být chvíli o samotě," požádám Paulu, ale ta zavrtí hlavou až se jí roztřesou vlasy její nevýrazné až skoro šedé hnědé barvy.
„Aidan mi vše řekl. Vím, že plánujete útěk a jsem šťastná, protože málokomu se podaří vyprostit ze spárů Bílého království, jsem si však jistá, že vy to dokážete," řekne rozhodně a ve vlídných očích má jiskru.
„Znám ho od doby co jako malý pobíhal po královských zahradách, je to výjimečný mladý muž," pokračuje s mateřkým citem v hlase.
Lehce se na mi usměji, ale veškerou mou pozornost má Leila. Zrovna lehce pootevře oči, které mají nepřítomný výraz, ztráta nenarozeného dítěte ji velmi poznamenala.
Popadnu pohár s vodou stojící na zemi u postele. Opatrně ho přiložím k jejím suchým rtům, aby se mohla napít.
„Vezmu tě odsud pryč, uvidíš svou matku, jen musím nabrat síly," šeptám ji do ucha.
„Jdu udělat hodně zeleninové polévky," zabrblá si pro sebe Paula stojící za mnou.
„Casandro," vydechne mé jméno.
„Jsem tu," odpovím jednoduše zatímco jí hladím po černých vlasech.
Chci jí ještě něco povědět, ale do komnaty se vrátí celá vyděšená kuchařka.
„Musíte zmizet, hledají Leilu i vás, hned běžte pryč," řekne rázně. Rukama se zoufale obejmu kolem hrudníku, jako by mi to mohlo přinést pocit bezpečí.
„Nesmí ji najít," vyhrknu s očima vytřeštěnýma strachem.
„Postarám se o to princezno, jen běžte, tady máte šálek čaje, dělejte, že jste si pro něj byla v kuchyni."
Paula mi do ruky vtiskne šálek s nějakou studenou tekutinou, kterou určitě stihla nabrat na poslední chvíli, pak mě vystrčí ze dveří a zabouchne je za mnou.
Ještě roztřesená co nejrychleji projdou podloubím do druhé části zámku a snažím se nenápadně proklouznout do svého pokoje.
„slečno Lermontová?" ozve se však za mnou přísným hlasem. Překvapeně pohlédnu na Devana Blaira, kterého jsem neviděla od smrti Isobel. Je pohublejší než si ho pamatuji, ale tvrdost mu ve tváři stále zůstala jako vrytá do kamene. 
„V trůním sále vás očekává královská rodina," oznámí mi a zároveň mě zkoumá chladnýma očima.
„Co se děje?" zeptám se třesoucím se hlasem.
„Král chce učinit prohlášení."

Wow. Je tu ještě vůbec někdo kdo to čte? :)) Pokud ano, máte právo založit si tady hejtovaví místnost s mým jménem, protože tento příběh (bohužel) měl opravdu moc velkou pauzu. Důvod? Nedostatek inspirace a  moje neschopnost.  (Ale Pšššt) Každopádně. Už. Ho. Dokončím. Slibuji.
X
Vaše Áčko