V šeru jeho dlaň najednou uchopí tu mou, popadne louč a rychlým krokem vyrazíme do zadních částí zahrad, kterým se raději vyhýbám. Teď večer ty temné kouty působí ještě strašidelněji, znervózním a chvíli zaváhám.
„Zůstaňte za mnou Casandro," přikáže mi Aidan, vkročí do hustého porostu, na který jsou i zahradníci krátcí. Jdu kousek za ním nahlížíc mu přes rameno, najednou mám zvláštní pocit, že nás někdo pozoruje, rozhlédnu se kolem. Ve světle louče vidím různé protáhlé stíny, větve prastarých stromů jakoby ožily a snažily se nás polapit do svých spárů. Leonie musí mít strach. Je někde sama, stejně jako byla Isobel, které jsem nedokázala pomoci. Musím zachránit život alespoň hraběnčině dceři, nesmím dospustit, aby ten chladnokrevný vrah znovu uprchl s dobrým pocitem, že svůj čin spáchal až do konce aniž by byl spatřen.
„Pššt, stůjte," hlesnu a položím ruku na Aidanovo rameno aby zastavil. Přes hlasitý koncert cvrčků uslyším něco podobného dívčímu nářeku. Rozběhnu se tím směrem, do kůže se mi zaryjí ostré trny keřů, ale bolest nevnímám.
„Leonie!" volá nadporučík z plných plic.
„Tady jsem!" Dostane se nám odpovědi. Úlevně málem padnu na kolena, když spatřím Leonii, jak ke mně běží s tvářemi mokrými od slz, její šaty jsou špinavé a roztrhané, líce, které byly ještě před chvílí sladce růžové, jsou teď pokryta modřinami. Vezmu ji do náručí a pořádně stisknu, aby se cítila v bezpečí, vzlyká a naříká. Pohladím Leonii po zlatých vlasech, Aidan stojí o kousek dál, je vidět, že mu spadl ohromný balvan ze srdce. Naše pohledy se střetnou, najednou mám pocit, jakoby se něco změnilo.
„Bylo to strašné!" řekne Leonie když se trochu uklidní.
„Co se stalo?"
„Šla jsem se projít do zahrad, potkala jsem mladého muže se snědou a pohlednou tváří, povídali jsme si a on mi uvařil čaj, pak jsem se vzbudila v lese, sundával mi šaty," Leonie posledních pár slůvek šeptne, nemohu tomu uvěřit.
„Rvala jsem a utekla mu, myslím, že mě pronásledoval."
„Pojďme, musíme si pospíšit," vykřiknu najednou.
„Proč?" Aidan vypadá zmateně.
„Lucas je ten, co to udělal," vydechnu.
„Zahradníkův syn?"
„Ano, myslím, že je to on. Měl tak děsivý výraz!" řekne Leonie a znovu se rozpláče. Došli jsme až skoro k zámku, hraběnčinu dceru předáme prvním vojákům, které potkáme, a rozběhneme se ke skleníkům, kde v tuto dobu všichni zahradnící sedávají.
Nadporučík se jich rozhodným hlasem zeptá kam odešel Lucas, ale odpovědí nám je jen pokrčení ramen. Najednou zaslechlneme povyk, jenž vychází z nádvoří. Někdo splašil koně a ten vyděšeně zařehtal. Projdeme kolem skleníku a spatříme Lucase, jak se vyšvihne na koňský hřbet, patami prudce zatlačí do slabin, kůň začne bleskem uhánět pryč. Aidan neváhá ani chvíli, vyskočí na vraníka, aby mohl vraha pronásledovat. Ale Lucas už má až moc velký náskok, pomalu se vzdaluje z dohledu. Na mysli mi vyvstane místo, kolem kterého musí projet, pokud se chce dostat z království. Mé nohy se dají samy do pohybu. Jsem šokována rychlým sledem událostí, že nestíhám přemýšlet nad svými pocity, jen vím, že chci pomstu. Chci pomstít Isobel a každou dívku, kterou tento mladík připravil o život. Zastavím se na plácku, kde jsem párkrát střílela na slaměné terče. Ve středu jednoho z nich je zabodnutý šíp, vytáhnu jej a ze stojanu popadnu ten nejlehčí luk. Postavím se mezi keře. Vyčkávám. Dech se mi zrychlil, lehce mi mravenčí prsty a v hlavě si přehrávám vše, co mi o lukostřelbě řekl otec i Christian. Zpevním postoj, na čele ucítím chladné kapičky potu. Konečně zaslechnu dusot kopyt. Lucas se kolem mě prožene pokřikujíc na svého koně aby zrychlil. Vystoupím z šera a napnu luk, pustím šíp. Těsně minu. V hluboké beznaději sklopím pohled, najednou spatřím zatoulanou střelu, kterou tu někdo zapomněl. Popadnu ji a odhodlanější než kdy jindy ji zasadím. Skončí v Lucasově pravém rameni, ten se svalí z koňského hřbetu snažíc se zastavit krvácení. Kolem projede Aidan, Lucasovi věnuje ten nejchladnější pohled jaký jsem kdy viděla. Seskočí z koně, když mě zahlédne, hlavou přikývne, aby pochválil mou mušku. S rozklepanýma nohama jeho gesto opětuji a obrátím se k zámku. Potřebuji být chvíli sama. Daleko ode všeho. Nedokážu si představit, co bude prožívat Leila až zjistí, že vrahem všech dívek je její budoucí muž. Projdu chladnou chodbou, chci za sebou zavřít dveře a ponořit se do tmy ve své komnaty. Za zády mi ale zahřmí rozzlobený hlas.
"Kam si myslíš, že jdeš?!"

Ano. Je to děs. Máte právo mě ukamenovat. Pár z vás už mě uhánělo v komentářích, tak jsem prostě musela sednout a napsat něco, abych mohla publikovat. Omlouvám se. Nějak jsem se zabrala do příprav mého nového příběhu, který bude pravděpodobně můj nejpropracovanější.
Pokud nejste moc nazlobení prosím zanechte vote or comment.
Děkuju děkuju děkuju
A.