"Princezno! Hraběnka už přijela," zavolám na Sophii. Odloží knihu, vstane a dlaněmi si uhladí látku šatů.
"No konečně!"
Vyhlédnu ven z okna, spatřím ženu, jejíž obličej je skryt po nánosem drahých líčidel. Z kočáru právě vystupuje dívka, která  by mohla být stejně stará jako Sophie.
"Ale vida! Přijela i Leonie," podíví se princezna. Obě seběhneme po schodišti dolů a celé udýchané se zastavíme až před zámkem.
"Vítejte hraběnko."
Udělám pukrle zatímco si s princeznou dávají dva letmé polibky na tváře. Leonie stojící kousek za nimi protočí oříškově hnědýma očima z čehož usoudím, že tu dnes určitě být nechtěla. Pozorně si prohlédnu zlatý vodopád jejích vlasů, který jí spadá na útlá ramena zahalená látkou nabíraných modrých šatů. Připomíná mi vílu z pohádek, které mi otec vyprávěl před spaním. Není divu, že právě ji si král přestavuje po boku svého syna Christiana.
Sophie i Leonie se také přivítají, ale nelze si nevšimnout chladu, který mezi nimi panuje.
"Casandro! Budeme v zahradách, přines nám do altánku čaj," příkáže mi princezna.
"Jistě," odpovím a chystám se odejít.
"Proveď také Leonii po zámku," dodá rychle. Zastavím a otočím se na hraběnčinu dceru, která několikrát otevře ústa na prázdno. Její matka se Sophií už dávno zašly za roh, zůstaly jsme spolu o samotě.
"To snad není pravda!" prská jako kočka.
Nechám ji tám stát, rozejdu se k záhonkům s bylinkami, které jsou v zadní části zahrad.
Vypadá, že bude jen jedna z dalších zhýčkaných dcerušek.
"Nechápu, jak to s ní můžeš vydržet," řekne Leonie, která přesně jak jsem doufala, jde za mnou.
"S kým?" podivím se.
"Se Sophií," odpoví. Zarazí mě, chvíli nevím, co si o tom mám myslet. Leonie ale pokračuje sama:
"Je falešná, každého si omotá kolem prstu, ale naštěstí ne všechny."
"Mně nikdy nic zlého neudělala," zastanu se princezny.
"Tak to možná teprve udělá," pronese lítostivě. Nechápavě nad těmi slovy zavrtím hlavou, protože si nedokážu představit, jak by mi mohla Sophie ublížit.
Shýbnu se  pro snítku máty zatímco Leonie obchází kolem s paraplíčkem, které ji předtím viselo na zápěstí na hedvábné stuze. Teď ji chrání před podzimními, pomalu skomírajícími, slunečními paprsky.
"Jdu do kuchyně," oznámím Leonii.
Přikývne a kupodivu mě i následuje. Pozdravím Paulu, která má už nachytané občerstvení jen chvíli počkám na čaj. Vše poskládám na stříbrný tác, bezúhony chci vše přenést do altánku, soustředěně vystrkuji špičku jazyka což hraběnčinu dceru rozesměje a mě vlastně taky.
Hraběnka i Sophie už jsou usazené v křeslech čekající jen můj příchod. Jakmile nás spatří přeruší svůj hovor jakoby nechtěly, abychom z něj cokoliv zaslechly.
Princezna pak ma mě mávne na znamení, že mám chvíli volno. Lehce se ukloním a s Leonii v patách odejdu.
"Proč vás tam nechtějí?" dovolím se jí zeptat. 
"Sophie matku okouzlila, když byla v našem hrabství na jarním plese. Je pro ni to, co já být nechci- dokonalou dívkou s mravy," vysvětlí prostě, ale já i přesto poznám, že ji to trápí.
Než abych chodila Paule na oči, jelikož by mě určitě rychle zaměstnala, raději půjdu tam, kde jsem dlouho nebyla. Jenže slaměné terče na lukostřelbu se zdají být obsazené.
"Vaše veličenstvo," pozdravím úklonou Christiana, který při pohledu na nás strne.
Leonie se začne smát.
"Nebojte princi, již nás nikdo nebude nutit ke společně strávenému času," zavolá na něj a jemu se očividně uleví. Později mi vysvětlí, že jejich rodiče velmi usilovali o jejich sňatek a tak je nutili, aby spolu byli zavření v knihovně a vedli dlouhé debaty.
Leoniny líce se zabarví do ruda, sklopí oči s dlouhými řasami ke špičkám střevíčků na velmi nízkém podpatku.
"Zaslíbila jsem se někomu jinému," řekne tiše. Christianovi očividně spadne kámen ze srdce a věnuje nám menší úsměv.
"Tak to jsem rád, ačkoliv by mi tak krásnou královnu záviděli jistě až za hranice," složí Leonii poklonu. Hned na to k ní přistoupí a zašeptá jí něco do ucha, ona přikývne a princ mávne na sluhu stojícího v rohu cvičiště.
"Vem ji za královnou," přikáže mladíkovi. Trochu zmateně následuji Leonii netušíc, proč bychom měli jít za královnou Valerií.
"Ty tu zůstaň Casandro," ozve se princův hlas za mými zády.
"Ano veličenstvo?"
Jeho oči mě zkoumají tak jako pokaždé, když jsme spolu sami. Celá nejistá se snažím schovat svůj stud, ale připadám si před ním jako otevřená kniha. Princovi tvrdé rysy ale na chvíli povolí, vypadá, že se po dlouhé době uvolnil. Srdce mi buší, protože nikdy nevím, co se mu honí hlavou.
"Chtěl bych ti něco ukázat," řekne a rozejde se ke stájím, které jsou od cvičiště kousek. Stačí přejít přes dlážděné nádvoří, na zemi je zde spoustu slámy, kterou se nikdo nenamáhá uklidit, jelikož by ji vítr vynesl ze stájí zase ven. Před vraty stojí sluha právě hřebelcující nádherného vraníka, černého jako noc. Jeho hebká srst se na denním světle leskne.
"Líbí se ti?" zeptá se princ.
"Je překrásný."
"Osedlejte Rubena a Kýra," přikáže nahlas. Jeho povel odstartuje celou řadu činností, už za chvíli před námi stojí jak vraník tak milý grošák plně připraveni k jízdě.
Princ se ladně vyšvihne do sedla, shlížíc na mě z výšky mi pokyne, abych udělala to samé. Usadím se na černý hřbet, uvnitř mne se rozhoří malý plamínek vzrušení, ale i strachu z neznámého.
Projedeme bránou ven z nádvoří, když najednou v zádech ucítím zvláštní pocit. Rychle se ohlédnu, abych viděla, co jej způsobilo. Spatřím Aidana propalujícího mě svýma ledově modrýma očima, ve kterých vidím obrovskou lítost a smutek. Náhlé nutkání seskočit z koně, doběhnout zpět a zjistit, co ho trápí rychle zaženu. Obrátím se zpět, abych nespadla, svůj pohled upřu na princova záda.

Ahojte!
Oficiálně máte svolení mě ukamenovat za to, že se tomuto příběhu tolik nevěnuji. Mohu vám ale slíbit, že od příští kapči se to pořádně rozjede, takže to prosím se mnou ještě nevzdávejte.
Brzy se také dozvíte důvod mé neaktivity u toho příběhu a mohu prozradit, že ti, co četli příběh Neříkej mi princezno, se mají na co těšit.
Já jdu teď hned psát další kapitolu abyste nemuseli dlouho čekat a já nemusela mít špatné svědomí.
Ať vám pátek hezky uteče
A