"TO SNAD NE," vydechne Sophie a dlaní si přikryje ústa. Christian poklekne k tělu, aby se přesvědčil, že se stalo opravdu to nejhorší. Dívka totiž vypadá, jakoby na chvíli usnula, ale pomalu se rozšiřující rudá skvrna nám vyvrací všechny naděje. Chvíli pozoruji její tvář, připomíná mi porcelánovou panenku, plavé lokýnky jí spadají na útlá ramena, plné rty má ještě jemně pootevřené.
"Vím, kdo to je," vzlykne najednou princezna.
"Kdo?" přistoupím k ní a jemně obejmu kolem ramen.
"Helen, jedna ze služebných!"
Christian sebou při těch slovech škubne.
"Casandro, jeďte se Sophií ihned do zámku, nikomu neříkejte, co jste viděli," řekne rozhodně. Obě ho poslechneme  a nasedneme zpět na koně. Když tryskem uháníme ven z lesů, ohlédnu se přes rameno, princ nás sleduje dokud si není jistý, že vyjíždíme ven, potom se sám vydá na druhou stranu.

"Kdo to té chudince udělal?" položí Sophie otázku, kterou jsem si kladla celou cestu. Naštvaně odhodí hedvábné rukavičky a posadí se na postel.
"To nevím princezno, ale musíme být opatrné," odpovím ji zamyšleně. Jakmile ji pomohu ven z šatů a připravím ji do dalších dovolí mi, abych odešla, protože si chce číst. Chápu její usilovnou snahu přijít na jiné myšlenky a tak rychle odejdu z komnaty, rozhodnu se navštívit Isobel a po cestě i Leilu.
Stejně jako posledně ji najdu s Lucasem v zahradách. Oba se plně soustředí a zahradnickými nůžkami pečlivě zastřihávají živý plot. Jakmile mě spatří, rty se jí roztáhnout do širokého úsměvu. Pozdravím Lucase a zapadnu do Leiliny náruče vonící po jasmínu.
"Jdu pro cibulky tulipánů, hned jsem zpět," slyším za námi říkat syna zahradníka.
Podívám se do jiskřících očí své kamarádky, mám pocit, jakoby vykvetla stejně jako každá rostlina o kterou se stará.
"Cas děje se něco? Jsi pobledlá!" řekne Leila jakmile si mě chvíli prohlíží.
"Nic, stále si zvykám," odpovím ji s menším úsměvem na tváři, abych ji uklidnila.
Přikývne a sáhne do jedné z velkých kapes, které má na zástěře. Vytáhne snítku zelených lístku, vloží mi je do dlaně.
"To je meduňka, na uklidnění, udělej si z ní čaj," mrkne na mě. Tolik bych jí o tom všem, co se dnes stalo, chtěla říct! Neodvážím se ale neuposlechnout princův rozkaz to nikomu neříkat. A stejně, zajímalo by mě, kam vlastně zmizel. Copak je bezpečné, aby se sám potuloval po lesích?
"Co ty a zahrada?" zeptám se ji pro změnu já.
"Jsem spokojená, Lucas i Hugo jsou moc milí."
Když řekne jméno Lucas malinko zčervená, vypadá to, že konečně našla někoho, kdo stejně jako ona miluje přírodu.
"Hugo?" pozastavím se nad neznámým jménem.
"Ano, Lucasův otec, bydlí společně kousek za městskými hradbami."
Náš rozhovor přeruší bubnování a zvuk trubek, všichni okolo nás zanechají práce a rozběhnout se k zámecké bráně. V davu zahlédnu i vodopád černých vlasů své sestry, rozloučím se s Leilou a vydám se za ní.
"Isobel!" chytnu ji za rameno. Její vyděšený výraz zmizí, když zjistí, že jsem to já.
"Sestro! Nevíš, proč je tolik povyku?"
Isobel si stoupne na špičky aby lépe viděla.
"Netuším," odpovím ji.
O několik vteřin později se ozve klapot koňských kopyt na dlažbě před zámkem. Všichni poddaní začnou jásat a mávat přijíždějícímu muži. Okamžitě poznám, že je to král. Ten král, který si za svou pomoc vyžádal dvacítku nevinných dívek. Hned za ním jede Christian s kamennou tváří. Když mě spatří, jakoby se trochu pousmál. Domluvíme se s Isobel, že se sejdeme večer, musím totiž vyrazit za princeznou, která už určitě čeká abych ji připravila do šatů, ve kterých by mohla přivítat svého otce.

"Konečně!" zvolá když mě udýchanou uvidí ve dveřích její komnaty.
"Omlouvám se princezno," pokusím se o úklonu.
Udělám to, co mám, potom jako hlavní služebná doprovodím princeznu do haly, kde už na trůně sedí podmračený král. Po jeho levici sedí královna Valerie, zprava jsou potom dva menší trůny, na tom po králově pravici sedí budoucí následník království- Christian.
"Otče vítej zpět," řekne Sophie láskyplně přestože výraz krále se nějak nezmění. Ukloním se, pod pohledem celé královské rodiny jsem ještě více nejistá.
"Dcero," pokyne ji, pozvedne svou ruku s velkým prstenem osazeným rubínem, ona ho lehce políbí a posadí se na své místo. Tiše odejdu ven z hlavního sálu, jsem si jistá, že rodina teď nechce být rušena.
Najednou mám pocit, že celé království ztichlo, všichni jakoby přítomností krále zkrotli. Atmosféra je hustá, dala by se krájet. Copak je to tak nepříjemný muž? Zabraná do svých myšlenek minu dveře, které dobře znám. Jen za denního světla se zdají být jiné.
Zastavím před nimi a stejně jako posledně váhám, jestli vejít.
"Casandro?"
Otočím se za tím hlasem, princova tvář už není tak ztuhlá jako před tím.
"Ano?"
Rychle odstoupím, aby si nevšiml, kam jsem měla namířeno.
"Otec svolal své rádce, sestra s matkou jsou v knihovně a já se nudím. Rád bych ti něco ukázal," řekne.
"Vaše veličenstvo, nevím," chci namítnout, že aby se služebná potulovala s princem není úplně běžná záležitost, ale skočí mi do řeči.
"Je to jen na chvíli," mávne rukou.
Tiše ho následuji do zadního traktu paláce. Projdeme kolonádou k zapadlejšímu koutu zahrady. Je zde postavených několik terčů a jeden panák ze slámy. Ve stojanu opodál je pověšených několik luků, šípů se tu povaluje dost.
"Až přijede na návštěvu tvůj otec, můžeš ukázat mu tvé zplešní," mrkne na mě a cvičně napne tětivu.
Udělá se mi knedlík v krku, rozpačitě si otřu dlaně do suknice.
"Můj otec je mrtvý," řeknu tiše, přestože tomu sama stále nevěřím.
Christian strne, chvílí neví, co odpovědět.
"To je mi líto," použije nakonec tu stejnou frází jako úplně každý.
"Ale i tak děkuji, že jste mi tohle místo ukázal," prohodím.
"Je to tu volné," kývne.
"Vaše veličenstvo!" ozve se za mými zády. Otočím se a spatřím Paulu, jak si to celá udýcháná štráduje k nám přes trávník.
"Co se děje?" zeptá se jí, když konečně doběhne.
"Probudil se!" spráskne nadšeně rukama kuchařka. Princ odhodí luk a společně odcházejí pryč.
"Kdo se probudil?" křiknu na Paulu.
"Aidan," zavolá na mě přes rameno.

Díky, že jsi to dočetl/a až jsem:) prosím zanech za sebou vote. Pokud mi chceš cokoliv říct piš do komentářů :)