Byl to den jako každý jiný. Byl sám, občas se kolem něj mihnul nějaký démon, který se zapomněl, nebo prostě chtěl zvednout králi náladu tím, že by ho z nudy popravil. Ale ani na náhodné luskání prsty a hrátky s mocí chuť neměl – poslední dobou ho vlastně přecházela chuť skoro na vše.

Nudil se. To ani nebylo překvapivé, když se na něj Dean opět vykašlal a nejspíš lámal rekordy v počtu panáků v nějakém zapadlém lokále. Mohl by se ho pokusit najít, ale zkoušel to už tolikrát, že i samotné pomyšlení na to, jak bude obcházet jeden bar za druhým, zavánělo neskutečnou nudou.

S povzdechem odlepil pěst od tváře a opřel si loket o stehno. Byl tak zoufalý, že by vydržel společnost snad kohokoli – pokud nepočítal losa, ten se nejspíš někde utápěl v depkách, snaže se najít milovaného bratra, nebo mučí jeho stoupence – poddané –, aby z nich dostal, kde Dean je. A jak Sama znal, jen by se objevil před ním a už by mu vyhrožoval, zavřel ho, nutil ho, aby mu dal nějakou relevantní informaci.

Podíval se na mobil. Měl v něm spoustu důležitých čísel – od toho nejméně podstatného poskoka, přes losa, až k jeho matce, která byla nenápadně označena jako zlá svině, aby byla v abecedě co nejdál a nelákalo ho to skrolovat až dolů, aby jí zavolal. Navíc si byl jistý, že ani ona na něj neměla čas.

Tupě zíral do displaye v naději, že náhodným losem vybere oběť, která s ním stráví den. Žádného ze svých poskoků nechtěl, ti mu podlézali při každé příležitosti – a když zrovna nepodlézali, vychvalovali ho až do nejvzdálenějších koutů Pekla, aby se nad nimi při špatném kroku slitoval.

Jeho prst se najednou zastavil. Už přesně věděl, komu mohl zavolat. Jistě, že ho to nenapadlo dříve? Už spolu spolupracovali, jeho společnost se mu vlastně docela zamlouvala – na to, že to byl nepřítel číslo jedna, protože to táhl jak s Nebem, tak i Winchestery, což byla vražedná kombinace a mnohokrát to i dokázal.

Místo toho, aby si dál kousal nehty nudou, tedy vytočil číslo, jež bylo skryto pod přezdívkou opeřenec, naslinil si rty a předklonil se.

Jak očekával, ani to nestačilo pořádně prozvonit a hovor byl zvednut.

„Ahoj, opeřenče. Co kdybych ti řekl, kde je Dean, výměnou za jednu malou službičku?“

...

„Nedokážu uvěřit tomu, že jsem na tohle přikývl,“ zamručel anděl v baloňáku hlubokým hlasem a propálil svého temného společníka pohledem.

„Trochu úsměvu, Cassie. To ti neuškodí,“ připomněl mu Král Pekla, který zrovna vyčkával ve frontě do zábavního parku.

„Doprovodil jsem tě až sem, splň svou část dohody a řekni mi, kde je Dean,“ pokračoval, jako by ho ani neslyšel.

Crowley povytáhl obočí. Ten anděl ho bavil každou další sekundou víc a víc – a pokud u toho trpí, tím lépe. Se širokým úsměvem ho loktem dloubl do paže, nedosáhl však ani toho, aby se pohnul byť jen o milimetr. Byl jako dokonalá socha, jen s tím rozdílem, že jemu se zdál naprosto odporný.

„Strávíš se mnou den, pak bude Dean,“ prohlásil se zdvyženým prstem a zvedl bradu co nejvýše, aby ukázal povýšenost, pomocí níž chtěl anděla přesvědčit.

„Na tohle nemám čas,“ namítl. „Najdu si ho sám.“

Okamžitě chytil kabát jeho schránky, aby mu neutekl k autu. Byl sice připraven opustit své tělo, aby ho dohnal, ale nechtěl riskovat, že by ho někdo obsadil, zatímco by byl pryč, proto musel přistoupit na fyzický kontakt. S trochou snahy viděl i andělovu pravou podobu, ač se ji snažil skrýt, aby v něm démon nemohl číst jako v otevřené knize.

„No tak, Casi. Dean. Jak se Sam tváří, když ví, že jsi nechal utéct svého svěřence?“

„Není to můj –“

„Jsi jako ten zlý anděl na jeho rameni,“ dodal Crowley dřív, než to Castiel stačil dopovědět, a zatahal ho za rukáv. „Tak pojď, bude to jen pár atrakcí a večeře v bistru, slibuju.“

Anděl si povzdechl. Vůbec se mu to nelíbilo. Ale na vybranou neměl. Pokud chtěl Deana najít, musel tomu démonovi věřit, a Crowley toho využíval. Jen doufal, že na jeho lest nepřijde dřív, než vyzkouší horskou dráhu.

„Ale pak mě hned vezmeš za Deanem,“ rozhodl anděl nakonec a nechal se odtáhnout na začátek fronty.

Ostatní děti se na ně mračily, hrozily jim pěstmi – ty starší ukazovaly prostředníčky, jako by je chtěly zastrašit tím nejdelším prstem – a pištěly, když se obě staré bytosti postavily před ně, aby dostaly lístky jako první.

Castielovi se nic z toho nezamlouvalo, ale byl pro to, aby frontu předběhli, z prostého důvodu – chtěl to mít co nejdříve za sebou. Crowley se naopak těšil z naštvaných výrazů, obdivoval jejich uražené prskání a dupání na místě, jímž se děti snažily vyjádřit nesouhlas.

„Tak to ne, předběhli jste frontu,“ namítl prodavač lístků.

Anděl vytáhl z kapsy smuchlanou kouli a položil ji na pult.

„Mám peníze.“

„To ty děcka taky,“ namítl puberťák s uhry kolem nosu a ukázal za něj. „Postavte se na konec fronty a počkejte, tak jako všichni ostatní.“

Ta náhlá změna andělovy nálady byla viditelná v cuknutí koutku jeho rtů. Bez varování natáhl ruku k chlapcovu čelu, přiložil na něj dva prsty. Pak už jen sledoval, jak jeho hlava bezmocně padá na stolek s drobnými, které jen zacinkaly.

Natáhl se dopředu a posbíral lístky. Vzal jich mnohem víc, než potřebovali, ale to ho v tu chvíli netrápilo. Hlavní bylo, že je měl a že odtud zmizí o pár minut dříve. Naopak Crowley, když už anděl vyšel pryč, posbíral jak jeho peníze, tak i to, co bylo rozházeno na stolku.

„Tak kde začneme?“ zeptal se s neskrývaným nadšením.

Castiel chvíli neodpovídal. Zdálo se, jako by bojoval sám se sebou – jako by se přesvědčoval, aby toho démona prostě nevymazal.

„Já počkám támhle u té gumové napodobeniny červeného hradu s palmou,“ odpověděl s podivuhodným klidem anděl a ihned tam vykročil.

Crowley však ještě neskončil. Tohle nebyla ta zábava, kterou si vysnil – anděl musel na skákací hrad s ním, za jakoukoli cenu.

„Tak to ne. Kam vlezu já, půjdeš taky, jinak nebude Dean.“

„Koupil jsem lístky a čekám na tebe. To je víc, než jsem plánoval udělat,“ namítl Castiel, aniž by se zastavil.

„Castieli!“ zavolal na něj.

Už očekával prostředníček, ale naštěstí byl anděl v jistých ohledech slušný – dokud se nedostal k čepeli, to by se podle něj dal napsat slovník vulgarismů.

Anděl se skutečně zastavil až u skákacího hradu. Bylo na něm vidět, že opět zatoužil mít svá křídla, aby odletěl pryč, nervózně se vrtěl. Výraz v jeho obličeji však vypadal stále stejně nečitelně – jestli to byl úsměv, dětský úžas nebo krvelačný škleb, nepoznal.

Došel k němu a vzal si lístky. Dva z hromádky odtrhl a dal je slečně vedle sebe, která atrakci hlídala, zbytek nacpal do andělovy vnitřní kapsy.

„Jdeš se mnou. Ty, já, skákací hrad a pět minut.“

„To zní jako něco, co řekl i muž s pizzou,“ namítl Castiel ve snaze se bránit jakýmkoli dostupným způsobem.

Crowley na nic nečekal, jejich pět minut pomalu ubývalo a slečna vypadala, jako by si je oba chtěla vyfotit a postnout někam na twitter s pořádně pikantním popiskem. Nemohl dovolit, aby ho někdo viděl s andělem, proto ho násilím dotáhl do hradu, jejž okamžitě zavřel, aby tam nikdo jiný nemohl.

Veškerá zábava, jíž by se dala nazvat atmosféra, patřila Crowleymu. Castiel neskutečně trpěl při každém pádu na gumovou trampolínu, pohazoval rukama, kdykoli ho to vyšvihlo zase nahoru. Nedokázal se ani postavit na nohy, padal střídavě na záda a na zadek.

Po pěti nejlepších minutách za poslední týden – pro anděla to nebyl doposud snad nejtraumatičtější zážitek a to do toho počítal všechny chvíle, kdy zemřel – jejich čas vypršel a museli atrakci opustit. A přesně v ten moment Castiel zaklonil hlavu, jako by děkoval svému otci za to, že to vydržel – o chvilku později ho proklínal, když ho Král Pekla popadl za loket a táhl k dalšímu stanovišti.

...

„Já bych si to dal znovu,“ prohlásil Crowley, jakmile dožvýkal další sousto cukrové vaty.

Castiel svého společníka propálil pohledem, jímž by ho zabil, kdyby to dokázal. Takovou zlobu u něj dlouho neviděl. Ale měl s tím počítat – vlastně si s ním jen hrál a ani on sám netušil, kde Dean je. A až se Castiel dozví, že ho pouze tahal za nos, vymaže ho jak z povrchu zemského, tak i z toho, co bylo pod i nad ním.

„Víš, co je tvůj problém? Jsi alergický na zábavu,“ zabrblal démon a mávl nad tím rukou.

Vlastně mu nevadilo, že se Castiel nebavil. To mu i vyhovovalo, líbilo se mu, že si užíval na úkor jeho trpělivosti, že u toho trpěl. Sice si k němu za ten společně strávený čas vypěstoval jakousi špetku náklonnosti, ale stále ho těšilo sledovat trápení druhých – a zejména andělů, ty opeřené potvory si to zasloužily.

Ani tentokrát se slovní odpovědi nedočkal. Už se chystal si utrhnout zuby další kousek cukrové vaty, když vtom ucítil cukrovou vatu po celém obličeji. Špejle samotná jen o pár milimetrů minula oko, měl štěstí. I tak to nebylo zrovna příjemné, slepilo mu to vousy k sobě.

„Podívej, cos udělal,“ křikl po andělovi, který konečně projevil náznak pobavení.

„Teď už mi prozradíš, kde je Dean?“ zkusil to Castiel znovu.

Crowley si odtáhl špejli – a to, co na ní zbylo – od obličeje, zbytky vybíral po částečkách. Tentokrát nechal čekat anděla, nechtěl odpovědět ihned. Navíc, ta lepkavá sladkost byla vskutku nepříjemná, když otevíral ústa, aby promluvil.

„Den ještě neskončil,“ namítl démon a ukázal na svého nebeského společníka klacíkem od vaty. „Čeká nás ještě romantická večeře při svíčkách.“

„Žádné svíčky.“

Ocenil, že odpověděl dříve než po pár minutách, ale to nebylo to, co chtěl slyšet.

„I svíčky,“ zdůraznil.

„Vzal jsem tě sem, byl jsem s tebou na gumové napodobenině lidské středověké pevnosti, ukázce rovnováhy odstředivé a dostředivé síly, vlaku na dráze, která neměla cíl, zrcadlovém bludišti, stříleli jsme po člověku za pultem, házeli kameny na malé návštěvníky tohoto pozoruhodného ústavu pro zakrnulé mozečky, a ty po mně chceš, abych s tebou šel na večeři při svíčkách?“

Ten tón se mu ani trochu nezamlouval. Bál se, že by stačila opravdu jen jediná poznámka navíc a už by žádnou ubohou duši v Pekle nepotkal.

„Fajn, svíčky ne,“ polevil nakonec.

Castiel však ještě neskončil v udávání podmínek.

„A žádná hudba.“

„Ani Mozart?“

„To je metla, nebo Rocky?“

„Fajn, hudbu taky ne. Tak si tam jen –“

„Koupím ti tyčinku z automatu,“ rozhodl a než se Crowley stačil rozkoukat, už si to vykračoval ven z parku.

...

„Ta tyčinka byla malá,“ zakňoural démon jako malé dítě a ublíženě se na anděla podíval.

„Kde je Dean?“ zněla každá andělova věta.

„Dočkej času, ještě chvilku máme. Co kdybys mě chytil a vysadil na ramena?“

To už Castiel nevydržel. Chytil Krále Pekla pod krkem a zvedl ho kousek nad zem, jako by nic nevážil.

„Kde je Dean?“ zopakoval hlubokým hlasem.

„Hele, nepoškoď to tělo, je hezký,“ bránil se Crowley zoufale a zvedal ruce nad hlavu.

„Rozmetám tě na kousíčky, pokud mi neřekneš, kde je.“

„Přestaň už flirtovat.“

„Začnu nohama, hlavu nechám nakonec.“

„Fajn, to už překračuje hranice profesionálnosti,“ namítl démon a natočil hlavu na stranu, aby se vyhnul tomu propalujícímu pohledu.

„Kde je Dean?“

„Je…“ Zamyslel se. Pak plácl první blbost, která ho napadla. „V baru. Konkrétním baru.“

„Kde je –“

„Dean je tam, přísahám!“ vykřikl dříve, než Cas jeho krk pořádně stiskl.

Anděl usoudil, že mu nestál za to, aby si ušpinil čistý baloňák. Pustil démona na zem a přidřepl k němu, aby bylo snazší s ním mluvit.

„Jestli zjistím, že jsi mi lhal, budeš doufat, že se už nikdy nesetkáme,“ zavrčel na něj a opět se narovnal.

„To doufám vždycky, Cassie, ale nás dva to k sobě prostě táhne. Tu chemii prostě –“ Zarazil se. Zmizel. I bez křídel dokázal odejít hodně rychle. „Jen si jdi! Už tě nepotřebuju!“

Zvedl se na nohy a oprášil si kabát. Bylo načase vrátit se domů, už se začínalo stmívat. A nikdo nemohl tušit – dokonce ani samotný Bůh –, jestli Peklo vydrží noc bez panovníka.

Tento den považoval za úspěšný. Anděl trpěl, párkrát pošpinil svůj slovník nevhodnými slůvky, několikrát se musel přemáhat, aby ho na místě nezabil, takže by se dalo říct, že úkol byl splněn.

A dokonce mu v mobilu zůstala fotka na památku z twitteru té holky, která je natáčela, když byli na hradě. A musel uznat, že i ona měla mnoho zajímavých kontaktů, které rozhodně stojí za prozkoumání.

A/N

Jedná se pouze o jednodílovku, další díly pravděpodobně nebudou, ale i tak doufám, že jste se u čtení pobavili. Pár Crowley a Castiel si nedokážu představit, ale kdyby spolu tihle dva měli strávit čas mimo práci, mohlo by to dopadnout nějak takhle.

Tato povídka je věnována Dumagus. Snad jsem tě nezklamala i přes četná varování. :)

Čtení zdar!